Nezaměstnanost mladých

Některé umíněné statistiky, mnohdy velmi aktuální, se nikdy nedostanou do sdělovacích prostředků, spíš se kdesi schovávají.. Kromě počtu sebevražd, potratů a rozvodů se taky tají skutečný počet nezaměstnaných. Televizní zprávy a billboardy nás přesvědčují, že žijeme ve společnosti, kde má každý možnost najít si práci, a že nezaměstnaní jsou bez práce jen proto, že jsou v podstatě flákači. A tak mnoho nečinných rukou jako by ukazovalo na podstatu systému, který proměnil práci v pouhé zdání a plat ve špatný vtip.

Před pár dny se jeden televizní pořad věnoval tématu nezaměstnanosti mladých, aniž by ale zmínil jejich současné počty. Havana v deset dopoledne ve všední den je nejlepší ukázkou toho, kolik je tu lidí bez práce. Parky, chodníky a každý roh jsou v pracovní době plné lidí a ten pohled je věrohodnější než nízká čísla míry nezaměstnanosti ve statistických ročenkách. Podle odbornice, která opatrně mluvila na kameru, má mnoho mladých falešné představy o svých schopnostech a nepřijímá proto jistá zaměstnání. Její výrok byl následován rozhovory na fakultě sociálně kulturních věd v provincii Granma, kde si čerství absolventi university stěžovali na místa „čističů podlah“ a „komářích inspektorů“, která jim byla přidělena.

Takové slovní přemety se ale jenom snaží zakrýt fakt, že mladí kvůli extrémně nízkým platům nemají žádnou motivaci pracovat. Nemělo by se pořád volat po sebezapření nebo vyzývat k záchraně vlasti každodenním úsilím, ale platit takový plat a v takové měně, aby to lidem umožnilo vést slušný život. Vyprojektovaný „Nový člověk“ se od zbytku lidstva tolik neliší. I on chce věnovat svůj čas a energii prosperitě a blahobytu. Tahle touha by přece neměla být tak těžko pochopitelná pro naše specialisty a tak systematicky ignorovaná našimi statistiky.

Advertisements

Kdo teď podepisuje povolení?

Nákup auta je jedním z dobrodružství ve stylu Indiana Jonese, který může skončit stejně tak dobře infarktem, jako desetiletým čekáním. Dlouhá léta byla distribuce automobilů založena na systému zásluh. Zasloužilý pracovník, který má za sebou tisíce hodin dobrovolnických prací a vojenskou misi v Angole nebo Etiopii, může mít to štěstí, že mu dovolí si koupit Moskviče nebo Ladu. Odborníci na nejvyšších místech se na universitách a školách dohadovali o limitované příděly automobilů. Vládní úředníci si zatím mohli dovolit aspirovat na vlastnictví modernějších modelů, které jim pak navíc opravovali ve státních autoservisech.

Když se rozbilo potrubí, kterým k nám tekly dotace z Kremlu, skončilo i rozdělování elektrospotřebičů a aut podle zásluh. Peníze začaly znovu fungovat jako prostředek směny, za který bylo možné si koupit vůz. Zůstalo ale zachováno omezení a výběr těch, kteří mají právo si pořídit nejnovější auta Citroen, Peugeot, nebo Mitsubishi. Prodávat se mohou jen nejstarší auta, vyrobená před rokem 1959. Ale ta, která jejich majitelé získali za pracovní, nebo ideologické zásluhy, na nikoho převést nemohou. Zákony tak uznávají, že to, co jsme získali v letech „reálného socialismu“ je jen jakési poloviční vlastnictví, nepřevoditelné a snadno zkonfiskovatelné.

Dodnes, i když už ve výlohách některých obchodů stojí moderní čtyřkolky a klimatizované minibusy, nemůže žádný Kubánec jen tak přijít a koupit si auto bez dalších podmínek, než je jen dostatek peněz. Musí předtím získat povolení, které stojí roky a roky papírování. Proces schvalování zahrnuje i důkladné zkoumání původu zdrojů a potvrzení ideologické „neposkvrněnosti“ kupujícího. Téměř celé desetiletí podepisoval povolení Carlos Lage, vicepresident Rady ministrů, sesazený před několika týdny. stále v šoku z jeho pádu se někteří lidé začínají ptát: „A kdo teď bude podepisovat povolení ke koupi auta?“

Pod deštníkem

Mnozí z nás se naučili věřit, že když nejsme organizovaní pod střechou nějaké státní instituce, neexistujeme. Ve dveřích ministerstva nebo u sekretářky nějakého úředníka vždycky člověk dostane tu samou otázku: „A vy jste odkud?“. Nejedná se o zvědavost ohledně našeho původu, ale o pátrání po instituci, která nám propůjčuje legitimitu. Když člověk nemá identifikační kartu se zkratkou nějakého státního podniku, zmůže toho na úřadech pramálo. My, takzvaní „nezávislí občané“, nebo „samostatně činné osoby“, jsme zvyklí na dlouhá čekání a zamítavé odpovědi.

V tomto zvláštním stavu volného elektronu, vzdálená jádru jakéhokoli privilegia, moci, nebo důležité funkce, jsem expert na nesnáze a specialista na úřední úkony, které nikam nevedou. Už se mě zeptali tisíc a jedenkrát na státní deštník, pod který patřím. Ale já se radši trápím na výsluní své autonomie, než abych se choulila pod různými výsadami. Je jasné, že filozofie člověka, který nikam nepatří, nezapůsobí na ochranku tak,  že by vás nechala projí dveřmi vyřešit nějakou neodkladnou záležitost.

Výsledkem je, že vlatně neexistuji, protože nefiguruji na listině žádné státní instituce. Protože neplatím poplatky žádným odborům a neobjevuji se na seznamu žádné dělnické jídelny. I když chodím, spím, miluji a dokonce si i stěžuji, chybí mi věrohodnost živé bytosti, kterou by mi dodala příslušnost k malému a nudnému počtu neovládních organizací. Ve skutečnosti jsem pouhý duch občana, ne-bytí, někdo, kdo nemůže bedlivému pohledu vrátného poskytnout ani ten nejmenší důkaz, že by byl součástí oficiálního zřízení.

Krátkozrakost a astigmatismus

Nasadím si optimistické brýle a zadívám se na to vratké město, ve kterém žiji. S duhovými skly naděje buší mé srdce klidněji a beze strachu. Díky nim chápu, že nestoupám do čtrnáctého patra kvůli neschopnosti státu opravit po pěti měsících výtah, ale že jsem vlastně duší ekolog, ochotný spotřebovávat jenom své vlastní lidské palivo. S těmi novými skly, kterými se dívám na všechno kolem, je mi jasné, že maso na mém talíři nechybí proto, že cena na trhu je příliš vysoká, ale protože miluji zvířata a chci je ušetřit trápení při porážce.

Nemám doma připojení na internet, ale tu mi růžové brýle zatemní fakt, že služba je dostupná jen funkcionářům a cizincům. Asi mě chtějí ochránit před „perverznostmi“ na síti, říkám si stejně směšně jako Voltairův Candide. A tak jsem zkusila aspoň na chvíli vidět paláce místo ruin, vůdce, kteří nás vedou k vítězství, i když ve skutečnosti nás spíš ženou do záhuby, a muže hypnotizované mými vlasy, i když vím, že spíš mají za úkol mě sledovat.

Problém začne, když si brýle naivity sundám a podívám se na skutečnost okolo sebe v reálných barvách krize. Vrátí se mi bolest lýtek, důsledek těch dlouhých výstupů do schodů; začnu snít o bifteku a blikající modem se změní v téměř erotickou touhu. Vyhodím optimistické brýle z balkónu. Třeba se tam dole najde někdo, kdo je pořád ještě používá, kdo si chce s jejich pomocí zkreslovat realitu.

Do třetice nic

Tentokrát byli otevřenější. „Nemáte povolení vycestovat,“ sdělila mi skoro laskavě maličká paní v olivově zelené uniformě. Další žádost o povolení k výjezdu byla tedy uzavřena bez zbytečných odkladů, odpověď je stále negativní. Žádala jsem úřednici o nějaké vysvětlení, ale ona je jen hrází mezi mými požadavky a svými skrytými nadřízenými.

Zatímco mi sdělovala další Ne, vzpomínala jsem na nedávné prohlášení Miguela Barneta. President Unie kubánských spisovatelů a umělců (UNEAC) před několika měsíci potvrdil, že všichni Kubánci kromě těch, kteří jsou trestně stíhaní, budou mít právo vycestovat, . Celý den jsem dumala nad nějakým svým nedořešeným právním případem, ale na nic jsem nepřišla. Dokonce i hrnec na rýži, který jsme dostali na přídělovém trhu na splátky, jsem zaplatila celý, i když fungoval jen dva měsíce, než se definitivně porouchal.

Nikdy jsem nestála před soudem, a přesto jsem odsouzena k tomu, že nesmím odjet z ostrova. O tomto omezení nerozhodl soudce a já jsem se nemohla odvolat k porotě. Přichází od nejvyššího žalobce se všemi právy, který sám sebe jmenoval kubánský Stát. Tento přísný úředník rozhodl, že stařenka, co sedí po mém boku v kanceláři na rohu ulic 17 a K, nedostane bílou kartu k výjezdu, protože její syn „dezertoval“ během lékařské stáže. Ani ten kluk, co čeká na rohu, nemůže nikam jet, protože jeho otec je sportovec a dnes už hraje pod jinou vlajkou. Seznam potrestaných je tak dlouhý a jejich provinění tak různorodá, že bychom mohli založit skupinu ostrovanů, kteří z donucení nesmí ven. Škoda že většina mlčí a doufá, že třeba jednoho dne budou smět vycestovat, jako kdyby to byla nějaká odměna pro ty poslušné a hodné.

Jedním z prvních míst, kam bychom měli zajít všichni, co nikdy nedostaneme povolení k výjezdu, je kancelář naivního presidenta UNEAC. Možná by nám on dokázal vysvětlit, za jaký prohřešek jsme trestáni.

Abych rozšířila sbírku zamítavých dokumentů, nechávám vám zde poslední doklad ze SIE (Imigrační a emigrační oddělení). A přikládám víza, aby bylo jasné, že nemám problém se vstupem do cizí země, ale s odjezdem ze své vlastní.

Drtička

Až budete číst tento post, budu sedět v čekárně Imigrační a cizinecké policie městské části Playa. Mezi vojenskými uniformami čeká můj pas na výjezdní povolení, které už mi bylo dvakrát zamítnuto. V průběhu posledního roku mi poslušní vojáci, jejichž náplní práce je omezování naší svobody pohybu, zabránili dostát mezinárodním pozváním. V jejich databázi snad musí být vedle mého jména nějaká značka, která mě odsuzuje k ostrovnímu vyhnanství. V majetnické logice tohoto Státu – otce je normální, že nedostanu „bílou kartu“ jako trest za to, že píšu blog, jako vytahání za uši za to, že jsem se považovala za svobodného člověka.

Vůbec si nepřeji, aby tento pátek plný byrokracie a očekávání skončil tím, že mi někdo položí ruku na rameno a řekne: „Zmýlili jsme se, už můžeš vycestovat“. Nemyslím, že by si byli vědomi „chyby“. A vůbec nechovám žádnou naději, že bych 29. března nasedla na letadlo. Posadím se do nacpané čekárny domu mezi ulicemi 17 a K z několika důvodů: předně je chci obtěžovat svou tvrdohlavostí a požadovat svá práva. Pak jim chci ukázat udělená víza, díky kterým mohu do mnoha částí světa, zatímco mi „oni“ zabraňují v pohybu. Budu tam a budu si jistá, že jednoho dne celá tahle mašinérie určená k vydělávání peněz a vytváření ideologické věrnosti (ve kterou se výjezdní povolení změnilo), přestane existovat.

Přiznám se, že nechci, aby mi povolili cestovat, jako by to byl nějaký dárek. Sním spíše o tom, že dnes, zatímco budu čekat na třetí „ne“, někdo vstoupí a ohlásí, že tohle nařízení bylo právě zrušeno. Cítím, že z Kuby vyjedu, až když to budou svobodně moci udělat všichni. Ale do té doby na ně budu dotírat a obtěžovat je svými nároky, svými posty a svými dotazy.

Tady si můžete prohlédnout formulář, který je třeba vyplnit, když žádáte o výjezdní povolení: List 1 a List 2

O rovnodennosti a vnoučatech

 

Adolfa si odvedli jednou ráno před šesti lety poté, co mu prohledali dům, jakoby to byl nějaký terorista. Ale v jeho skromném domě v centru Havany nebyly zbraně ani chemikálie. Jenom tam na papírech bylo nez povolení napsáno spousta myšlenek. Odsoudili ho se stejným chvatem, s jakým tou dobou popravili tři mladíky, kteří unesli loď, aby mohli emigrovat na Floridu. Blížila se rovnodennost, ale nám připadalo, že takové temno může nést jen jedno jméno: Černé jaro 2003. Ani válka v Iráku nedokázala, aby se ta zpráva udržela jen mezi přáteli a rodinami sedmdesáti pěti zatčených. Využít toho, že se všichni dívají někam jinam, to je starý trik, který už nefunguje, už se za ta léta opotřeboval.

Zavolal nám tento týden z vězení v Ciego de Ávila, že jeho dcera Joana bude mít dítě. On pravděpodobně neuvidí, jak dítěti vyrostou první zoubky, kvůli svéhlavému rozhodnutí shora uvěznit ho na patnáct let. Jeho svoboda se stala kartou čekající na nějakou politickou hru, o které ale nikdo neví, jak a kdy se bude hrát. Vypadá to, že o jeho propuštění z vězení může rozhodnout jenom jeden člověk . Člověk na pokraji smrti, ale umíněný až do konce. Tohoto skomírajícího starce musí Adolfova svobodná budoucnost v pluralistické Kubě bolet víc než injekce a kapačky. Ani přes obrovskou moc, kterou ten osmdesátník v rekonvalescenci disponuje, nedokáže zabránit tomu, aby ho vnuk skromného profesora angličtiny znal už jenom jako jedno z mnoha jmen v učebnici dějepisu. Jako vrtošivého pohlavára, který jeho dědečka zavřel za mříže.

Březen se nestal měsícem, kdy dny trvají stejně dlouho jako noci, protože se nad námi usadilo trvalé zatmění svobod. Ať se dívám, jak chci, pořád mi připadá, že se nacházíme uprostřed slunovratu, v pološeru. A tam vpředu vidím své děti a Joaniny děti zaplavené světlem, jak na nás volají.