Tisková zpráva

Začali jsme s několika kamarády poskytovat informační miniservis pomocí SMS zpráv. Zpráva, kterou nezmiňují oficiální média, se rozešle mobilním telefonem skupině lidí, kteří ji pošlou zase dál. I když tento informační kanál vypadá dost omezeně kvůli počtu Kubánců, kteří vlastní mobilní telefon, věřím že má v budoucnosti velký potenciál.

Stačí, když má kdokoli zájem poslat krátkou zprávu dalšímu, a informační síť se rozroste.
Myslím, že bychom se měli snažit hledat cesty, jak tento „tiskový servis“ dál rozvíjet. Třeba bude někdo chtít pomoci tím, že vytvoří webovou stránku, kde necháme své telefonní číslo, a budou nám zdarma chodit zprávy. Žijeme v zemi, kde distribuce tištěných novin může znamenat trest za „nepřátelskou propagandu“, takže bychom se měli snažit využít virtuálních způsobů šíření informací … alespoň do té doby, než se schválí nějaký nový zákon, který je bude zakazovat. Určitá skupina Kubánců už používá mobil jako zdroj informací. Toto malé zařízení zavěšené u pasu se může stát náhradou všech novin, které nejsou k dostání v trafikách.

Advertisements

Průvod a epidemie

Fotografie převzata z „Yahoo noticias Mexico“

Obě zprávy následovaly za sebou a byly tak protikladné, že se i sám hlasatel musel dost snažit, aby nedal najevo překvapení. Ta první mluvila o veřejném shromáždění na prvního máje a druhá vyhlašovala stav ohrožení epidemií prasečí chřipky. Od úterního odpoledne byla celostátně zavedena řada účelných preventivních opatření, ale úmysl shromáždit v pátek na jednom místě téměř milión lidí to nepřekazilo.

Mé zkušenosti s problémy chřipky mi napovídají, že velké shromáždění lidí je ideální prostředí pro šíření nemoci. Přijatá opatření by tedy měla obsahovat jako prevenci také odložení nebo zrušení oslav dne pracujících. Nechci šířit planý poplach. Neznám nikoho, kdo by byl nakažen, a vím, že bylo oficiálně vyhlášeno, že na Kubě není žádný registrovaný případ nemoci. Ale také si pamatuji, že to samé nám dlouho tvrdili o AIDS, než konečně přiznali, že už na Kubu dorazil, nemluvě o každoročně vykouzlených číslech o výskytu horečky dengue.

Se vší pokorou žádám kubánskou vládu, aby přehodnotila nápad svolat v tuto chvíli tisíce lidí. Prosím o méně smyslu pro teatrálnost a více pro ochranu občanů.

Pod tlakem ne…., ale bez tlaku také ne

Dnes ráno jsme byli doprovodit kamaráda Edgara, který byl podat odvolání proti zamítnutému výjezdnímu povolení. Kousek od „Kanceláře právního poradenství“ se nachází sídlo celostátní Imigrační a cizinecké policie. Už to tu znám, protože přesně tady jsem před rokem podávala podobné odvolání, které vyústilo v potvrzení, že „v tomto okamžiku nemohu vycestovat“. Atmosféru této pobočky Ministerstva vnitra tvoří uniformovaní úředníci a mlčící lidé čekající na znovuprojednání svých případů.

Podpisy sebrané porůznu mezi Kubánci jsme předali úřednici ve službě, a ta nám sdělila, že teď má úřad šedesát dní na podání odpovědi. V pátek byli Edgarovi dva příslušníci od jednotky sekce 21 „doporučit“, aby se na místě, kam jsme dnes šli, raději nevyskytoval. Slibovali, že když bude hezky v klidu, dají mu cestovní povolení ještě do srpna. Poté, co tento mladík podstoupil hladovku, migrační úřady nemohou – jak říkali ti dva mladíci – „jednat pod tlakem“, protože by to vypadalo, jako by bylo jejich povinností nechat ho nastoupit do letadla.

Jako kdyby to nebyla na nejnormálnější věc na světě – my, občané vyvíjíme nějaký nátlak a politici následkem toho zlepšují své chování. Přece přesně kvůli tomu jsou tam, kde jsou! Aby se – čas od času – řídili požadavky společnosti. Nebylo snad už dostatečným počtem hlasů řečeno, že povolování cestovat na Kubu a z Kuby by mělo být zrušeno? Co se ještě musí stát, aby nám přestali brát toto právo?

Vlhké lapálie

Zahraniční tisk i pouliční drby byly plné zpráv o odvolání Carlose Lageho a Felipeho Péreze Roqueho, ale Xiomaru tou dobou trápilo něco podstatně prozaičtějšího. Jsou to už čtyři měsíce, co v Pinaru del Río nejsou k dostání vložky, které ženy používají ke skrývání měsíčního cyklu. Rozstříhala spolu se svými dcerami nějaká povlečení a podařilo se jim vytvořit jakýsi obvaz, který po použití praly. Pokud bude na přídělovém trhu chybět tento produkt, z kubánských domácností zmizí i poslední zbytky ručníků a povlečení. Příroda nerozumí distribučním mechanismům a poskytuje nám k tomu každých dvacet osm dní vlhký důkaz.

Xiomara povídá – se studem, protože musí veřejně mluvit o něčem, co by raději ukryla v soukromí – že všechny zaměstnankyně v jejím podniku měly ten samý problém. „Málem jsme kvůli tomu nešly do práce,“ říká a já si představuji „menstruační stávku“, masivní protesty vyvolané ovulačním cyklem. Nicméně se nakonec v Pinaru del Río kvůli této „maličkosti“ nezastavilo nic. Funkcionáři dál mluvili o stabilizaci situace po hurikánech a noviny, které bohužel nelze použít jako vložky, psaly o překonání plánu při sklizni brambor. Celé to drama zůstalo schované v koupelnách a je patrné možná jenom jako dvě další vrásky na čelech některých žen.

Jsou tací, kteří věří, že odvolání několika funkcionářů nebo spojení nějakých ministerstev znamená skutečný krok na cestě změn. Já mám ale pocit, že rozbuškou transformace by mohla klidně být skupina žen otrávená měsíčním praním obvazů, které používají při menstruaci.

Krátká noc dlouhých nožů

Lidé čekající s tyčí nebo nožem pod postelí na den, kdy je budou moci použít. Sžíravá nenávisti k tomu, kdo je udal, kdo zabránil tomu, aby dostali lepší práci nebo aby nejmladší syn studoval na universitě. Je tolik lidí čekajících na chaos, který by jim poskytl potřebný čas na odvetu! Přeji si, abych se nenarodila v této době, kdy je možné být pouze obětí nebo obětníkem, kdy tolik lidí toužebně očekává noc dlouhých nožů.

Zvonění pánví

 

Když staré kuchyňské náčiní sloužící rodině ke krmení dostane příležitost, může se převtělit v hlasovací lístek, který nelze hodit do urny, nebo v ruku, kterou se neodvážíme zvednout na shromáždění. Ale když přijde na boj o prostor, je dobrý jakýkoli nástroj. Kus látky, který pověsíme na balkón, noviny, kterými máváme na veřejnosti, nebo hrnec, který zvoní s ostatními. Velký kovový sbor tvořený lžícemi a pánvemi by mohl být prvního května ve 20:30 naším hlasem váznoucím kdesi v hloubi hrdla.

Omezení cestování z Kuby a na Kubu už trvalo příliš dlouho. Budu bubnovat na svůj hrnec za své rodiče, kteří nikdy nesměli přes moře, jež nás dělí od světa. Symfonii rendlíků vyladím i za sebe, protože jsem byla donucena v posledních dvou letech cestovat jen virtuálně. Přitlačím na rytmus lžící, když pomyslím na Tea, který by zmizel navždy, kdyby ho čistě náhodou napadlo nasednout na letadlo dříve, než dovrší osmnáctiny. Budu ťukat za Edgara, který právě po sedmé zamítnuté žádosti o vycestování drží hladovku. Na konci železného koncertu věnuji pár not i Martě, která nedostala bílou kartu a nemohla spatřit svoji vnučku narozenou na Floridě.

Po takovém mlácení na dno už ty hrnce asi neposlouží ani k usmažení vajíčka. Ale za „potravu“ cestování, volného pohybu, vycházky z domu, aniž bych musela žádat o svolení, za to by stálo rozbít veškeré nádobí, co mám v kuchyni.

Navenek

Včera skončil Americký summit a nevypadá to, že by se chystalo nějaké zvláštní zasedání parlamentu nebo Ústředního výboru strany, aby byly analyzovány Obamovy návrhy. „Nový začátek postoje vůči Kubě“ řekl severoamerický president v Trinidadu a Tobagu. Přesto dnešní reflexe Fidela Castra oslavují jen dlouhý projev Daniela Ortegy. Novináři z televizních zpráv nevyrazili do ulic ptát se lidí na jejich dojmy a mého souseda zapsali do seznamu na operaci Caguairán, která se připravuje pro případ eventuálního napadení ze severu.

Vzhledem k důležitosti dění by se měla dnešní domovní schůze věnovat novým vztahům mezi Kubou a Spojenými státy. Předseda ale radši bude mluvit o nedisciplinovaných sousedech, kteří házejí odpadky mimo kontejnery, než aby se nás zeptal, co si myslíme o konci letitého sporu. Ve škole jeden učitel mému synovi neustále opakuje, že „Obama je jako Bush, ale natřený na černo“, a billboardy vyzývající nás k boji proti imperialismu pořád visí v ulicích.

Nevím, co si mám myslet o rozdílu mezi tím, co se říká zahraničí, a tím utahaným kázáním, které nám dávají každý den. Dokonce i sám Raúl Castro vypadá, že je ochotný mluvit s Obamou o tématech, o kterých s námi nikdy diskutovat nechtěl. Nemůžu se ubránit pochybám, zda všechny ty vavříny a ochota jednat o těchto tématech nejsou jen slovy, která  směřují navenek a k nám se dostávají jen z doslechu.