O jednoho posla méně

Pokaždé, když bojuje KGB se CIA,
vyhraje nakonec policie.
Joaquin Sabina

Není to poprvé, co slyším, že je MSN Messenger na Kubě zablokovaný. Skoro před třemi lety mě kamarádka potajmu protáhla do státního úřadu, kde pracovala, abych se mohla připojit na internet. Chtěla jsem napsat článek a chyběly mi nějaké informace, tak jsem ji poprosila o pár minut před obrazovkou zastaralého počítače. Byla to doba, kdy jsem se tvářila jako turista, abych se mohla připojit v hotelech a ten týden jsem neměla dostatek konvertibilních pesos na zaplacení hodiny internetu.

Kamarádka mi přečetla seznam stránek, které byly na pracovním počítači zakázané a dodala, že i MSN je už celé měsíce blokovaný a nefunguje. „Nemůžeš používat žádný zahraniční chat a ať tě ani nenapadne se dívat třeba na El Nuevo Herald“, řekla mi a měla u toho významně otevřené oči. Když jsem se ptala na omezení chatu na softwaru Microsoftu, osvětlila mi, že se nesmí používat žádné rozhraní, které by nemohli kontrolovat administrátoři. Hotmail byl zakázaný, protože bylo téměř nemožné z něj kopírovat korespondenci zaměstnanců. Krátce nato byl ze stejných důvodů na pracovištích zakázán i Messenger a Yahoo.

Tentokrát přichází zákaz z druhé strany, přímo od tvůrců programu, díky kterému jsme se vyhýbali kontrole. „Používání Windows Live Messenger IM bylo pozastaveno ve státech, podléhajících embargu Spojených států“, píše se v oznámení Microsoftu. Mám pocit, že tím ztrácíme zase jen my občané, protože naši vládci mají pro komunikaci se světem své vlastní kanály. Je to rána pro uživatele internetu, pro internetové „ilegály“, což je skoro každý, kdo se na Kubě na internet připojí. Cenzor u mé kamarádky v práci si ale určitě mne ruce. Microsoft právě udělal kus práce za něj.

Reklamy

Jak pomoci?

 

Každý týden dostávám stovky elektronických zpráv, na které téměř nejsem schopna odpovídat kvůli omezenému internetovému připojení. Využiji tedy tento post k tomu, abych zodpověděla častou otázku: „Jak pomoci alternativní kubánské blogosféře?“

Popíšu vám, jak spolupracovat a jak podpořit blogery při vytváření a aktualizaci jejich blogů. Seznam, který zde uvádím, není řazen podle důležitosti a měl by být chápán spíše jako návrh. Je to prosba určená lidem na celém světě, prosba opírající se o solidaritu, která nemá nic společného s politickými názory nebo s ideologickými preferencemi:

  • Odkazovat na blogy a zapsat je do vyhledávačů a platforem, kde budou lépe viditelné. Každý člověk, který nás čte, nás zároveň i chrání. Potřebujeme posílit tento ochranný štít tvořený čtenáři a komentátory.
  • Šířit obsah blogů zejména na Kubě. Toho je možné docílit tím, že budete posílat naše posty svým známým a příbuzným na ostrově, aby se dozvěděli o názorech pocházejících přímo odsud,  které ale nejsou šířeny oficiálními médii.
  • Zvát alternativní bloggery na různé akce, ať už virtuální, nebo reálné. Prostřednictvím hlasových nahrávek, domácích videí nebo telefonických rozhovorů můžete pomoci propagovat jejich názory.
  • Pomoci při spravování blogů zejména těm bloggerům, kteří mají velmi omezený přístup na internet. K tomu je potřeba jen ochota pomoci, základní znalost WordPressu nebo Blogger.com a poctivost v tom, že nebude změněn nebo doplněn žádný text, aniž by byl předem konzultován s autorem stránek.
  • Vyhnout se kultu jediného bloggera. Brát alternativní blogosféru jako fenomén, na kterém se podílí rostoucí počet Kubánců. Neopakujme ve virtuálním světě obdiv k jednotlivcům, který nám v reálném světě způsobil tolik škody!.
  • Zakoupení karet pro přístup k internetu na veřejných místech. Mnozí z nás musí platit za drahé připojení k síti v internetových kavárnách a hotelech. Pokud jste turista, návštěvník ostrova, podpořte nás zakoupením několika hodin připojení.
  • Všechny typy paměťových zařízení od nepatrných USB pamětí přes CD až po sofistikované externí harddisky. Velká část bloggerů, šíří své blogy po ostrově právě pomocí těchto zařízení.
  • Mobilní telefony a finanční podpora na zřízení a udržování linky. Já sama jsem byla často v situaci, kdy jsem musela posílat posty pomocí sms lidem mimo Kubu, kteří je pak umístili na web. Mobilní telefon tedy představuje jakési otevření paralelní cesty kromě tradičního přístupu na internet..
  • Notebooky a jakékoli příslušenství pro sestavení počítače. Ze zkušenosti vím, že starý počítač přivezený na ostrov může být rozbuškou, která odstartuje vznik nového názorového prostoru. Podívejte se doma a v kanceláři po něčem, co už nepotřebujete, ale co by mohlo být užitečné pro postavení počítače, přidejte si to do kufru na dovolenou na Kubě a prosím /!/, ať vás ani nenapadne posílat to poštou..
  • Software zdarma nebo s licencí. Obzvláště programy sloužící k práci s obrázky, audio a video nahrávkami a ty, které optimalizují čas připojení na internet. Připomínám, že my tyto programy nemůžeme ani koupit v obchodě, ani si je objednat po internetu.
  • Digitální fotoaparáty a kamery. Zvlášť maličké Flipy, které umožňují tajně  natáčet náš každodenní život.
  • Digitální diktafony na rozhovory a telefonní nahrávače, které umožňují si nahrát hlas těch, kdo volají z různých provincií a diktují své texty. Příkladem může být blog politického vězně Pabla Pacheca, který vzniká na základě textů čtených telefonicky z vězení.
  • Knihy o občanském novinářství, manuály programů a jakékoli materiály umožňující lépe pochopit bloggerský fenomén.
  • Pomoc je nejlépe doručit přímo každému bloggerovi. Napište vzkaz na e-mail uvedený na blozích z Kuby – na levé svislé liště – a zorganizujte si bez prostředníků způsob předání. Slogan tohoto hnutí podpory by mohl znít: Kyslík pro kubánskou blogosféru!

    Kbelík a vědro

    Pod umyvadlem spočívá plastový kbelík, v němž se myje celá rodina. Už je to víc než dvacet let, co zkolabovalo potrubí, a tak když chce člověk po sobě spláchnout, musí si vodu přinést z cisterny na dvoře. V zimě si připravují vlažnou koupel pomocí elektrického ohřívače sestaveného ze dvou konzerv od kondenzovaného mléka. Žádné z dětí v tomto domě nezná to potěšení, když vám proud vody dopadá na ramena, protože voda teče jen jednou za týden. Nikdo jí tudíž neplýtvá na sprchu.

    V rytmu stoupajícího a klesajícího kbelíku se myje většina lidí, které znám. Zbídačené vodovodní sítě a přemrštěné ceny instalatérského materiálu přispívají ke kalamitnímu stavu koupelen. Pro většinu mých krajanů se ten intimní a příjemný akt umývání těla proměnil v sérii nepříjemností. Protože k tragickému stavu infrastruktury je třeba ještě přičíst fakt, že koupit si šampon nebo mýdlo lze pouze v jiné měně než té, ve níž nám vyplácejí mzdy.

    Juan Carlos a jeho žena znají dobře sucho a noci strávené hlídáním potrubí. V jejich domě teče ta ceněná tekutina jednou za sedm dní a tlak stačí jen k tomu, aby tekla potrubím přilepeným na podlahu. Pro tento pár jsou kbelík a vědro nepostradatelnými nástroji, bez kterých by nemohli vařit, mýt se ani uklízet dům. Tolik let nemohli otočit kohoutkem a opláchnout si ruce, což je donutilo vytvořit celou metodologii, kterou nám dnes vysvětlují prostřednictvím videa. Je to jen malá ukázka toho, co můj hubený kamarád popsal slovy:  „budete se smát, ale to, co se děje v naší zemi, je patetické a tragické.“

    Bloggerský „protest vsedě“

    Začínám věřit, že vliv internetu na naše životy je ještě větší, než jsem si i já sama myslela. Po několika dnech, kdy jsme se nemohli připojit na net v hotelech jako je Meliá Cohiba, Panorama, nebo kultovní Hotel Nacional, to vypadá, že byl zákaz zrušen. Mluvila jsem dnes s těmi samými zaměstnanci, kteří mi před dvěma týdny ukazovali nařízení, zakazující Kubáncům využívat služeb v turistických zařízeních. Teď mi sdělili, že si kartičku, otevírající dveře do virtuálního světa už zase můžu koupit.

    Možná to bude znít nafoukaně, ale myslím, že kdybychom posledních pár dní nedělali kolem tohoto typu apartheidu takové haló, zbavili by nás práva na připojení navždycky. Ustoupí, když se na ně tlačí a musí změnit taktiku, když se my občané ozveme a mezinárodní média nám udělají ozvěnu. Pochopili jsme to už na případu Gorkiho a tato náprava jen dokazuje, že mlčení vede jen k tomu, že nám ukrojí ještě více prostoru. Měli bychom teď využít toho, že tvrdí, že „se Kubánci mohou připojit“ a vzít to jako veřejný slib. Můžeme pak vyžadovat jeho plnění a kdyby chtěli mříž znovu zamknout, je tu Twitter, Facebook a smsky, kterými budeme protestovat.

    Je mnoho způsobů jak se zúčastnit

    K mé nepřítomnosti na knižním veletrhu v Toríně
    Zmeškala jsem Madrid v květnu, New York s jeho univerzitním kampusem a teď  Toríno v době knižního veletrhu. Jestli to takhle půjde dál, budu se muset naučit mluvit o svém životě výhradně v nepravděpodobném slovesném čase „bývala bych tam mohla být, ale…“.  „představila bych tu knihu, jen kdyby…“   nebo „kdybych byla mlčela, mohla bych jet“.

    Dnes jsem byla na představení Cuba Libre, a to oním virtuálním způsobem, který je vlastní pouze bloggerům. Mluvila jsem telefonicky s lidmi, co tam opravdu byli, odpověděla jsem na pár otázek a spojení se přerušilo, ještě než jsem se stačila rozloučit.

    Opět jsem si prožila to, co už dobře znám: Byli tam všichni, jen já ne.

    Budoucí Frankenstein

    Značkové hodinky vyměnil za mikroprocesor, motherboard mu nechal bratr, který opustil zemi. Teď už mu chybí jen paměti RAM, aby si mohl sestavit svého příštího Frankensteina, se kterým se on a pár  dalších mladíků od něj z domu budou moci připojit k internetu. Ještě mu ani nebylo třicet, ale už přes deset let si sám staví  počítače díky černému trhu se součástkami pro informatiku. Ze začátku to byly opravdové zmetky plné inovací, ale časem vznikaly počítače čím dál tím úhlednější a schopnější konkurence.

    Teď právě prožívá tvůrčí proces – jeho nový produkt by mu měl umožnit vykašlat se na nudnou práci a závislost na státu a vrhnout se do obchodu s výrobou DVD. Komplikovaný editační program mu dovolí prezentovat se jako „specialista na natáčení svateb a oslav narozenin“, což je neformální a velmi dobře placené povolání. Sní o tom, že se připojí k internetu a na chatu si tam najde dívku, která by ho odsud dostala. Fantazíruje, že mu jeho nevěsta v den svatby daruje počítač, ke kterému nebude potřeba doplnit ani ten nejmenší šroubek.

    Když se rozneslo, že Raúl Castro povolí prodej počítačů Kubáncům, zaradoval se tenhle aternativní technik, že snad ani nebude muset čekat tak dlouho. Za cenu, kterou dnes stojí v obchodě laptop, dokáže pořídit součástky nejméně na tři počítače. Jeho Frankensteinovi ale chybí to nejdůležitější – možnost dostat se ven a udělat první krůčky na webu. Aby se z něj stalo něco víc, než náhodné seskupení obvodů, potřebuje zásah bleskem připojení, záblesk, který by ho probudil k životu.

    Se spontánností opatrně

     

    Text pod fotografií: Hosté… návštěvníci

    Do jedné školy ve čtvrti Cerro přijela návštěva z ciziny a přivezla sešity a tužky. Dva dny před příjezdem přesadila učitelka nejpilnější děti do prvních lavic a požádala žáky o dekorativní pokojové rostliny. Ředitelka na ranním shromáždění jasně vysvětlila, že v době, kdy bude  velectěná návštěva ve škole, nebude tu nikdo pobíhat a u hlavního vchodu se nebudou smět prodávat sladkosti.

    Tu středu, kdy návštěva konečně dorazila, bylo ve školní jídelně k obědu kuře a televize v aulách nevysílaly obvyklou mexickou telenovelu, ale naučné programy. Učitelka páté třídy si nevzala svojí oblíbenou červenou lykrovou zástěru, místo toho se nacpala do saka „na svatby a pohřby“, ve kterém jí muselo být děsivé horko. I u mladé pomocné učitelky se dala vypozorovat změna. Neloudila na dětech, aby jí nechaly kousek svačiny.

    Návštěva probíhala vcelku hladce – školní  potřeby byly předány, moderní auta  už čekala na parkovišti před školou, aby odvezla skupinku usmívajících se cizinců, když v tom se stalo něco neočekávaného: Jeden z hostů porušil předpokládaný protokol  a odběhl na toaletu. V tom okamžiku jasně vytoupily veškeré stehy té estetické chirurgie, která měla školu vylepšit. V tom malém prostoru bylo jasně vidět, že tu už  měsíce chybí ruka uklízečky, vodovodní kohoutky jsou poslepované a jednotlivým kabinkám chybí dveře – to vše smetlo celou frašku usilovného předstírání normálnosti.

    Spontánní host vyšel z toalet s ruměncem ve tváři a beze sova se vydal k východu. Prohlédl celou tu léčku a došlo mu, že při příští návštěvě by s sebou spíš než pastelky a papír měl přivézt desinfekci, hadry na podlahu a zaplatit instalatéra.