O gorilách a „vůdcích“

Text pod fotografií: Demokracie je jako rostlina rostoucí mezi betonem a mřížemi: křehká a snadno zničitelná.

Uplynulo už devět let od chvíle, kdy jsem dopsala poslední řádky diplomky o úloze diktátorů v latinskoamerické literatuře. I když má studie poukazovala na existenci několika „vůdců“, kteří sloužili jako skvělé vzory pro psaní románů, v hloubi duše jsem věřila, že se jedná o téměř vyhynulý druh. Krátce poté jsem ale začala přemýšlet, jestli ti tyrani nejsou nyní jen ve stadiu líhnutí, aby pak znovu zaplavili americké země. A od jisté doby už o tom nepochybuji: diktátoři (nebo ti, kteří se jimi chtějí stát) jsou zde, i když dneska nosí džíny a pracovní či rudé košile.

Nezmizelo ani další nebezpečí, totiž vojáci, kteří vezmou spravedlnost do vlastních rukou, uniformované osoby, které zbraněmi vnucují svou vůli ostatním. Vrhali jsme se do náručí jedněch i druhých, protože tradici kultu osobnosti a demagogie je těžké vymýtit.
Právě teď je v Hondurasu celý národ hotov vrhnout se do zákopů, nebo se nechat hypnotizovat triumfálním návratem „a la Chávez“ toho, kdo byl silou sesazen. Z takových dilemat my, občané málokdy vyjdeme dobře.

Nemám ráda vojenské převraty ani presidenty, kteří se chtějí nechat donekonečna volit. Mám stejnou nedůvěru k tomu, kdo přijde z hor se zbraní v ruce, jako k člověku sice řádně zvolenému, který však spravuje stát jako svoji haciendu, jako kdyby se jednalo o staré hospodářství jeho předků. Proto mám o Honduras strach. Bojím se, že to, co se právě děje, připravuje půdu pro nějakou další osobu obdařenou plnou mocí. Pozor! V široké škále tyranů je nejhorší ten, který slučuje v jedné osobě „vůdce“ i ozbrojenou gorilu.

Říci „Ne“

 

Po jednom televizním hlasateli byla pojmenována zábavná ozdoba ve tvaru psa, kterou si lidé dávají do auta. Neustálé přikyvování vyneslo hlasateli srovnání s tímto lysohlavcem, který při každé nerovnosti vozovky pokyvuje hlavou, jako by říkal „ano“. Zmíněný pán pokaždé potvrzuje to, co řekli jeho nadřízení, a tak se mu při moderování jednoho z nejméně sledovaných pořadů kubánské televize stává z krku jakási pružinka.
Jedna moje mexická kamarádka mi věnovala podobný dárek, který však říká „ne“, a připomíná mi tak náš občanský nesouhlas, který jsme nikdy nemohli vyjádřit na veřejnosti. V rytmu pohybů této sympatické želvy bych ráda podtrhla všechno, s čím nesouhlasím a co mě nenechají říci prostřednictvím hlasovacího lístku. Hýbat hlavou do stran, když člověk nesouhlasí, vyžaduje větší dávku odvahy, než neustále souhlasně přitakávat. Sport spočívající v říkání „ano“ už stál moji generaci příliš mnoho; neseme nyní následky přitakávání a kompromisů, jež udělali naši rodiče.

Mohli bychom nejdříve začít říkat „ne“ centralismu, byrokracii, kultu osobnosti, absurdním zákazům a gerontokracii. Kdyby se mě někdo zeptal na názor ohledně současného řízení státu, pohybovala bych se zprava doleva jako větrák. „Ne“ by bylo první slovo, které by ze mne vypadlo, kdyby se mne ptali, zda se dnešní Kuba podobá tomu, co mi slibovali, když jsem byla malá. Můj nesouhlas nebudou vysílat v televizi ani mi nevyslouží poplácání po zádech od nějakého nadřízeného. Ale aspoň není automatický jako „ano“ toho umělohmotného psíka za stěrači.

Vyhynutí Pandy

televisor-panda

 

Poslední elektrospotřebič, který zde byl distribuován na základě systému zásluh, byl čínský televizor značky Panda. U nás v domě se pořádala schůze ohledně rozdělení deseti zbrusu nových přístrojů mezi komunitu čítající tři sta osob. Někteří sousedé se málem poprali, jen aby získali aparát, za který se navíc muselo zaplatit čtyři tisíce kubánských pesos. Mezi těmi, kteří si pak domů odnesli barevnou obrazovku, byli – shodou okolností – ti nejbojovnější a ideologicky oddaní.

Ti, kteří vzácnou Pandu nezískali, se utěšovali tím, že bude zorganizováno nějaké druhé kolo s většími možnostmi. Ale od asijského obra už žádné další televizory nepřišly, aby živily naši meritokracii. Nepřišly dokonce ani náhradní díly na opravu těch existujících. Už není ani tak přitažlivé být hlídkou CDR (Výboru na obranu revoluce, pozn. překl.) nebo pravidelně docházet na kritické schůze, protože už není pravděpodobná odměna ve formě pračky, telefonní linky nebo tranzistorového rádia.

Ti, kteří získali elektrospotřebiče v posledním kole, taky nejsou moc spokojení. Mnozí nebyli schopni hradit úvěr, protože se koupí Pandy uvázali ke splátkám dosahujícím třetiny svých měsíčních platů. Znám například jednu stařenku, která si vybojovala a koupila televizi jenom proto, že byla přesvědčena, že se nikdy nedožije toho, aby ho úplně splatila.

Ti, kteří se domnívali, že šlo o výhodnou koupi, se nyní obávají obrovského dluhu, k němuž se státu zavázali. Neuvědomili si, že nejde o žádné privilegium, ale že jsou pouze účastníky jednoho velkého podvodu. Mechanismus, který je tehdy obdaroval, je ten stejný jako ten, který nám dnes neumožní koupit si elektrospotřebič bez konvertibilní měny nebo bez jistého politického směřování….

Nikdo neposlouchá

 

Přešli jsme z jednoho extrému do druhého. Před třemi lety jsme měli presidenta, který mluvil do mikrofonů dlouhé hodiny, a teď máme jiného, který nám neřekne ani slovo. Přiznávám se, že je mi sice bližší diskrétní styl, je ale potřeba, aby tváří v tvář naší nespokojenosti přece jen podal spoustu vysvětlení. Někdo si musí stoupnout a vysvětlit, proč ztroskotala platová reforma, zdůvododnit odklad tolik potřebného rozdělení půdy a objasnit, proč se nezmenšuje propast mezi kubánským pesem a konvertibilní měnou.

Někdo musí ukázat tvář a vysvětlit, kde zůstal slib zrušení výjezdního povolení z Kuby, co se stalo s opakovaným rozkazem snížení objemu dovozů a kde skončilo to zpropadené zlepšení podnikatelského prostředí. Stejný hlas, který v roce 2007 hlásal, že by „sklenice mléka měla být dostupná všem“, by nám teď měl objasnit, proč je tak složité dostat tuto cennou tekutinu do úst našich dětí. Tento muž, který v mnoha mých krajanech znovu vzbudil iluze, by měl vystoupit a přiznat své selhání, nebo se s námi alespoň podělit o potíže, s nimiž se potýká.

Očekávám vysvětlení proč nebyla přijata Obamova nabídka, aby americké telekomunikační společnosti poskytovaly internet Kubáncům. Požaduji, stejně jako mnozí v mém okolí, přesvědčivé argumenty, proč jsme nevstoupili do Organizace amerických států, nebo důvody, proč stále nebyl uveden v praxi obsah Mezinárodní úmluvy o ekonomických, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech.

Seznam otázek bez odpovědí je dlouhý a schovávání se před tolika otazníky problémy určitě nevyřeší. Prosím, aby se někdo, kdo zná odpovědi, brzy ukázal.

Caletone, aneb oběti příštího hurikánu

 

Jména lidí postižených posledními hurikány už neplní stránky novin, oběti a zničené stavby se staly pouze čísly ve statistikách. Politici už nejezdí do míst katastrofy, aby se fotili po boku s postiženými, a stavební materiály se ztratily v soukolí byrokracie. Několik málo obcí mělo to štěstí, že se staly vitrínami úspěšné rekonstrukce, ale jiné – malé a neznámé – pořád ještě ukazují jen rozbořené domy.

Nedaleko Cienfuegos má jedna provizorně ubytovaná rodina podezření, že cement a písek určený na stavbu jejich zdí skončil v rukou těch, kteří mohli zaplatit více. Na předměstí Havany si přijíždějí stavět chatrče z plechu a kartónu lidé, kteří se už unavili čekáním na znovuzrození svých vesnic. Nechtějí se stát oběťmi dalšího cyklónu, protože přírodní katastrofy, jako byly Ike a Gustav, jen vrhly světlo na jinou katastrofu – na neproduktivitu a nečinnost, která postihuje nás všechny.

Zanedlouho to bude rok, co tisíce domů získaly místo střechy nebe. Caletone, vesnice nedaleko Gibary, kterou nenajdete ani v atlasu Kuby, je stále ještě obrazem zkázy. Její obyvatelé vědí, že v současné ekonomické krizi by to byl zázrak, kdyby se jim dostaly do rukou potřebné prostředky. Stali se zemí nikoho, vzniklé ze zapomnění, mediálního triumfalismu a větrů očekávání, které mají k hurikánům daleko.

Nabíjecí lampy

Čeká nás nejisté léto; ohlašují výpadky proudu, růst cen a prorokují dokonce další vzrůst emigrace. Přesto se ale mnoho Kubánců při řešení dilematu, zda řešit každodenní starosti, nebo se pokusit něco změnit, soustředí raději na osobní přežití. Zařídí si vlastní únik uvnitř státních hranic obcházením zákona, nebo (ono je to vlastně to samé) jeho porušováním. Nejedná se jen o ty, kteří vlezou v noci oknem do obchodu nebo vyrvou batoh nevinnému turistovi, ale o správce obchodů, kteří falšují faktury nebo o hlídače porušující pečeti na kontejnerech, které mají hlídat. Existuje způsob, jak porušovat zákony tak, aby to bylo společensky přijatelné: okrádat stát. Takhle to dělá číšník, když zdvíhá ceny nebo když prodává vlastní zboží ve státním podniku, stejně tak skladník, když mění seznamy klientů přídělového systému tak, aby mu nějaké to zboží zbylo.

Linii ilegality překračuje i recepční hotelu, který ve spolupráci se správcem prodává pokoje načerno, taxikář, který jezdí bez taxametru, nebo soustružník, který vyrábí „bokem“, mimo svůj plán výroby. Celník nechá projít zakázané zboží, policista neudělí pokutu, úřednice na městském úřadě pro bydlení urychlí papírování, učitel zlepší známku a inspektor zamhouří oko nad přestupky, které má hlásit.

Zisky z těchto „nešvarů“ posilují stěny bubliny, která všechny ochraňuje před proslovy, ale na druhou stranu zabraňuje veřejně protestovat. Ovoce všech těchto nezákonností skončí na pultech valutových obchodů a zhmotní se v nabíjecí lampě, která bude toto léto osvětlovat spoustu domů. A komu pak záleží na tom, jestli  venku zrovna vypnuli proud.

Oslava bez oslavence

Před pár dny jsme uspořádali malou oslavu pro přátele při příležitosti dokončení montáže nových výtahů. Oslava byla na místě, protože už více než sedm měsíců chodíme do našeho čtrnáctého patra po schodech. Všem jsme zavolali, ať se připraví na dlouhý večírek a přinese něco dobrého. Byla velká škoda, že dorazili tak unavení a tvářili se, jako bychom je podfoukli, protože zbrusu nové ruské výtahy oznámily blikáním červených kontrolek poruchu.

Úředníci, kteří jeli do Ruska nové výtahy nakoupit, rozhodli, že není nutné utrácet za postraní navaděče, jakési koleje, po kterých kabina jezdí. Podle nich byly ty staré, používané přes 25 let, kompatibilní s novými výtahy, které na ně namontovali. Nebudu zabíhat do metafor a vytvářet paralely mezi elektromechanikou a politikou, ale roubování novátorských vynálezů na prokazatelně opotřebované základy už jsem někde viděla.

Konečným výsledkem nekompatibility starých sovětských dílů a nových ruských strojů je ohlušující rachot při pohybu výtahu a neustálé poruchy. Montáž už navíc skončila. V tabulce plnění plánu společnosti, která je namontovala, je napsáno „splněno“ a mechanici za chvíli odejdou do další budovy. Jenomže my pořád ještě musíme většinou šplhat po schodech a mezi kamarády jsme za šprýmaře. Myslí si, že pořádat oslavy za výtahy, které nejezdí, je projevem špatného vkusu.