Telenovela nebo skutečnost?

Pro Marianu a Paula

Historici by jednou měli převyprávět naši historii posledních desetiletí prostřednictvím brazilských telenovel, co dávali v televizi. Uslyšíme pak specialisty, jak hledají souvislost mezi množstvím slz prolitých před obrazovkou a úrovní rezignace nebo odporu v reálném životě. Předmětem studia se stane i míra naděje, jakou jsme získali díky seriálovému hrdinovi, jenž vybředl z bídy a splnil si své sny.

V té analýze by určitě nesměla chybět bouřlivá postava otrokyně Isaury. Míšenka, která utekla od krutého pána, po jistou dobu paralyzovala celou zem, jednou kvůli ní dokonce cestující odmítli nastoupit do vlaku a zůstali na nástupišti, dokud nedokoukali závěrečný díl. Stala se vzorem pro srovnání mezi otrokářem odmítajícím dát své služce milost a těmi, kteří se chovali jako naši ochránci a měli přitom úplnou kontrolu nad vším. Právě v těch letech se houfně rozváděly kamarádky mé matky po vzoru nezávislé hrdinky Malú, která sama vychovávala dceru a nenosila podprsenku.

Tak přišel rok 1994 a vzpoura na Malecónu donutila vládu k určitým ekonomickým reformám, jako jsou nájemní pokoje, soukromé taxíky a restaurace. V té době opět běželo v televizích drama brazilské produkce, které ovlivnilo mnoho pojmenování nových situací. Pokřtili jsme jménem „paladar“ soukromé restaurace podle obchodu s potravinami provozovaného hlavní hrdinkou seriálu „Všechno platí“. Příběh chudé matky, která prodávala jídlo na pláži a nakonec založila velké potravinářské konsorcium, nám připomínala čerstvě vzniklé „živnostníky“ upravující obýváky svých bytů, aby nám v nich nabídli pokrmy považované už několik desetiletí za vymizelé .

Později se ale věci začaly komplikovat – dorazily seriály, kde si zemědělci nárokovali vlastní půdu, padesátnice dělaly plány do budoucnosti a reportéři nezávislých novin bojovali o získání čtenářů. Scénáře těchto dramat se staly – tady na ostrově – klíčem k interpretaci naší reality, k jejímu srovnávání a kritice. Proto trávím tři dny v týdnu před televizí, abych si mezi řádky konfliktů hlavních hrdinů přečetla, co se bude lidem honit hlavou a jaké budou mít názory druhý den ráno. Bude v nich víc naděje, nebo víc trpělivosti. A to částečně „díky“, nebo „kvůli“ těm telenovelám z jihu.

Advertisements

Co udělají s vlajkami?

 

V noci ozařovaly část Malecónu červené záblesky. Právě tu část, kde na vás vždycky hvízdají policisté, že si nesmíte sednout. Zájmová sekce Spojených států tam měla světelnou tabuli – na kterou vidělo jen pár lidí – na které vysílala zprávy, deklarace a politické vzkazy. Před ní zabraňoval les ve výhledu na běhající písmenka. Svým neustálým vláním vydávaly ty ohromné kusy látek zvuk rušící okolí v klidném spánky.

I když oficiální verze tvrdila, že těch 138 stožárů tam stojí jako připomínka obětí terorismu, všichni víme že jejich hlavním účelem bylo téměř úplně zakrýt zprávy objevující se v oknech SINA (zájmové sekce USA). Na jedné straně obrazovka a na druhé vlajky byly viditelným symbolem konfrontace dvou vlád, jejíž další vývoj je ve hvězdách. Aby trošku změnili stále se opakující podobu konfliktu, Američané před několika dny obrazovku vysílající do ulice vypnuli. Krátce předtím také byly staženy urážlivé a posměšné billboardy, které kubánská strana kdysi umístila po okolí.

Otázka, kterou si teď mnozí klademe je, co se stane s těmi bijícími kusy látky, když už neexistují věty jež měly zakrývat. Obrovské náklady nutné k údržbě pláten roztrhaných větrem a stěžňů pod neustálým vlivem soli ztrácí smysl bez textů na druhé straně. Demontáž vlajek asi nepřijde hned, ale nakonec k ní dojde. Jednoho dne se budu procházet po nábřežní třídě svého města a nebude nic co by přerušovalo jednotu dvou modří tam kde setkává moře s nebem.

Když už jsou vypnuté vzkazy na digitální obrazovce, je čas i na stažení vlajek co je zakrývaly.

Mléko, voda a stín

Slova Raúla Castra ze 26.7.2007 byla lidově překřtěna na „Proslov o mléku“, kvůli slibu zvýšení mlékárenské výroby. V další řeči o rok později už nemířil tak vysoko a slíbil jen vyřešení problémů s dodávkami vody v provincii Santiago de Cuba. A všechno nasvědčuje tomu, že proslov tuto neděli si budou všichni pamatovat díky první větě: „Jsem si jistý, že mě nikdo z vás nevidí, vidíte nanejvýš stín. To jsem já.“

Generál neoznámil nic zvláštního, nezmínil se ani o olivové ratolesti, kterou byl podle svých dřívějších slov ochoten podat vládě spojených států. Nenačrtl žádné plány do budoucna, neprozradil opatření k překonání krize a už vůbec nedal žádné vodítko, zda se bude, nebo nebude konat šestý kongres komunistické strany. Omezil se na informaci o nadcházejících jednáních vládních orgánů, kde se, snad, přijmou nějaká rozhodnutí. Holguínské slunce svítilo na náměstí plné bílých a rudých triček, v čele se starým řečníkem, který nemá co říct. Potlesku chybělo nadšení a skrz obrazovku našeho televizoru jsem cítila společné přání, aby celá ta formální sláva co nejdříve skončila.

Po příchodu domů nemělo těch pár tisícovek účastníků moc co vyprávět. To, že byl člověk, který nikdy sám nijak nezazářil, vidět jen ve stínu, nebylo kvůli škodolibým hrám světla. Byl to proslov „stínu“, protože jas neposlouchá uniformy a ani autoritářské režimy si ho nemohou ochočit. Raúl Castro má pravdu. Nevidíme ho, protože soumrak, kterého je představitelem, už dlouho postrádá jakýkoli třpyt.

Sbohem školám na venkově

Myšlenka kombinovat studium na gymnáziu s prací vypadala na papíře skvěle. V kanceláři, kde ji zhmotnili do ministerské vyhlášky, měla nesmrtelnou budoucnost. Svéhlavá skutečnost si ale školy na venkově přetvořila do vlastní podoby. „Materiál“, ve kterém měla být vzbuzena láska k půdě, byl tvořen puberťáky, poprvé vytrženými zpod rodičovské kontroly. Ubytovací a stravovací podmínky navíc vůbec neodpovídaly těm plánovaným.

Já, ze které měl být „nový člověk“ a taktak jsem se zvládla dostat k „dobrému člověku“, jsem byla vychována v jedné ze škol v havanské čtvrti Alquízar. Nastoupila jsem tam ve čtrnácti a odcházela se zánětem rohovky, jaterní vadou a tvrdostí, kterou člověk získá, když toho vidí příliš. Při zápisu jsem ještě věřila pohádkám o studiu a práci. Na konci jsem už věděla, že mnoho mých spolužaček muselo směňovat sex za dobré známky, nebo záznamy o překračování zemědělského plánu. Malé záhonky se salátem, které jsem každé odpoledne plela, měly protipól v ubytovně, kde fungovalo mazáctví, absolutní nedostatek respektu k soukromí a tvrdé právo nejsilnějšího.

Jednoho odpoledne, po třech dnech bez dodávek vody a opakujícím se poledním menu z rýže se zelím, jsem si přísahala, že mé děti nebudou muset nikdy školy na venkově absolvovat. Slíbila jsem si to s typickým přeháněním dospívajících, které se lety obrušuje a přijímá fakt, že některé sliby nelze splnit. Tak jsem si zvykla na myšlenku, že až bude Teo studovat, budu mu muset nosit zásoby jídla, poslouchat, jak mu ukradli boty, vyhrožovali mu ve sprchách, nebo jak mu největší ze třídy bere svačinu. Všechny tyhle obrazy se mi vybavily, když jsem si na internátní školu vzpomněla.

Naštěstí to vypadá, že to všechno skončilo. Neproduktivita, šíření nemocí, ztráta etických hodnot a nízká akademická úroveň tuto vzdělávací metodu pohřbily. Po letech ekonomických ztrát, kdy studenti spotřebovali víc, než kolik zvládli vypěstovat, se naši představitelé nechali přesvědčit, že nejlepší místo, kde může dospívající člověk být, je po boku jeho rodičů. Jenom při tom zapomněli na veřejnou omluvu těm, kteří se stali pokusnými králíky nepovedeného experimentu, těm, kteří na školách na venkově přišli o sny a kus zdraví.

Nová metoda jak šetřit

Text pod obrázkem: Elektrická sprcha

Jeden obchod na ulici Neptuno včera zavřel, protože překročil přísný plán spotřebovaných kilowatů a nemůže už pouštět klimatizaci. V jednom pětihvězdičkovém hotelu zase personál vysvětluje turistům, že se klimatizace opravuje, i když je ve skutečnosti vypnutá, aby čísla na elektroměru nepádila tak rychle. Zaměstnanci obou míst dýchají těžký, horký vzduch; jen pár hostů je ochotno nakupovat ve skvělých obchodech nebo odpočívat v lobby svého luxusního ubytování.

Všude se objevují vějíře v rámci té velké úsporné akce, která stojí naši zemi částku, již oficiální média nepublikují. Ženy v domácnosti se vyhýbají lepkavé atmosféře obchodů za konvertibilní pesa; ti, co si chtějí založit bankovní účet, prchají z banky po půl hodině strávené uvnitř pobočky bez oken; kavárny sledují, jak jim klesají tržby; veksláci mají vánoce, protože oficiální směnárny CADECA zavírají v půlce dne, a v kině člověk neví, jestli má křičet kvůli nestvůře požírající hlavního hrdinu, nebo kvůli nesnesitelnému vedru. Každá ušetřená kapka ropy s sebou nese nevyčíslitelnou ztrátu v získávání valut, nemluvě o snížení komfortu pro zákazníky, se kterým tenhle novátorský plán úspor asi nepočítá.

Je jasné, že všechna tato opatření vzešla z nějaké klimatizované kanceláře „tam nahoře“, že se zrodila v hlavě osoby, která ve tři odpoledne nemusí čekat na vyřízení dokumentů společně s dalšími dvaceti zpocenými…Ráda bych autorům tohoto programu navrhla jeho rozšíření i na určitá nedotknutelná místa, kde teploměr pořád ještě ukazuje méně než 25 stupňů. Bylo by například dobré požádat členy Národního shromáždění, kteří se mají sejít 1.srpna, aby se dopravili do svého sídla veřejnou dopravou, místo aby plýtvali pohonnými hmotami ve speciálních autobusech. Měli by, v souladu s omezeními spotřeby elektřiny, se kterými teď všichni žijeme, rokovat při svíčkách, dát si teplou limonádu k obědu a omezit své zasedání jen na pár hodin, aby se ušetřilo za používání mikrofonů a za televizní přenos. Stejně ten obvyklý jednohlasný souhlas a pak ta chvilka zběsilého potlesku nezabere moc času. Není tedy potřeba dlouho schůzovat a užívat si klimatizace.

Text pod obrázkem: Detail elektrické sprchy

Přeživší

Chci vám dnes ukázat nejstarší neonový vývěsní štít v mé čtvrti v Centro Havana. Červenými písmeny vás reklama láká na šálek kávy Pilón, i když je v tomto podniku v nabídce jen vlažná šťáva z neidentifikovatelného prášku.

Je neuvěřitelné, že jeho kostra přežila dětské kamenování i vládní snahu zamést všechny stopy, které by nám připomínaly minulost. Tahle „vykopávka“ pořád ještě visí v ulici Galino, i když její vnitřní světlo se už léta nerozsvítilo a na malém baru pod vývěskou si už člověk nemůže vychutnat kávu bez cikorky.

Kuře za rybu

Text pod fotografií: „“Sardinka“ byla první řeznictví, kde jsem nakupovala na příděl

V sobotu ráno jsem se dozvěděla, že na přídělový trh dorazilo kuře, a vyrazila jsem do řeznictví, kde se normálně prodávají jen vajíčka a mleté sojové maso. K mému překvapení tam nebyl jediný zákazník. Zaměstnanec, trpící módní němotou jako mnozí, kdo pracují ve službách pro veřejnost, mi prstem ukázal na asi stovku lidí stojících ve frontě před rybárnou.

Plody moře jsou už dlouho nedostatkovým zbožím a sehnat sirky je těžší než získat poklad ve filmech Indiana Jonese. Proto v okénku přídělové knížky, kam by se měl zapisovat příděl kranasů nebo tresek, se teď zapisují mizivé porce kuřecích stehen. Počkala jsem si pár hodin a nakonec jsem vstoupila do prostoru, kde už nezůstalo nic z vůně afrických moří, v nichž kdysi kubánské flotily lovily ryby, tehdy …. v idealizovaných časech reálného socialismu.

Prodavačka stála na koberci z kartonů, na kterých byl jasně čitelný původ zboží: „Made in USA“. Jeden stařík si neodpustil jedovatou poznámku a prohlásil „ty americký kuřata jsou dobře živený, že?“. Paní si vzala naši přídělovou knížku, kde stojí, že jsme v domácnosti tři, mrskla na váhu 33 uncí kuřete – prsíčka to nebyla – a řekla cenu: peso a padesát centávů. „A kdy přijde ryba?“ začala jsem vyzvídat. Prodavačka neodpověděla, jen ukázala prstem směrem k nebi.