Hlavní je uvědomělost, ne vědomosti

Dostalo se mi do rukou toto krátké video s Juanem Velou, bývalým ministrem pro vysoké školství. Místem projevu o pořadí priorit na kubánských universitách bylo setkání s několika jeho podřízenými v provincii Ciego de Ávila. Jsem přesvědčená, že ho toto autoritářské a zjednodušující prohlášení nestálo místo.

Možná byl nahrazen Miguelem Díaz-Canel Bermúdezem z právě opačného důvodu. Kdo ví, jestli exministr náhodou neřekl svůj bonmot „nejdůležitější je uvědomělost a revoluce, ne vědomosti“ méně přesvědčivě, než by člověk očekával od člena Komunistické strany. Zase se ale může teď, když je zbaven vší té odpovědnosti, konečně věnovat svému dávnému snu a stát se kardiologem.

Antihrdina

Mohl zůstat jen dalším alkoholikem, vyspávajícím opici na rohu ulice, tak jako tolik jiných v tomhle městě. Jenže on chtěl být i slyšet. Vyskočil před kameru a dožadoval se jídla, které je, stejně jako touha po změně, obsesí celého národa. Jeho entusiasmus a důraz, s jakým volal po „žrádle“ z krátkého videa s Juan Carlosem, alias Pánfilem, udělaly superhit alternativních informačních kanálů. Nepamatuji se na žádnou jinou vizuální nahrávku, která by tak rychle metastázovala do všech koutů společnosti, kromě loňského videa Eliecera Ávily, ve kterém stál proti Ricardu Alarcónovi.

Pánfilovi pár dnů po rozšíření nahrávky došlo, že se vystoupením prozradil. Jeho slova byla jako rudá svatozář kolem hlavy, světelná reklama nad vchodem do domu, nebo prst, ukazující na jeho život. Lupa moci, která na nás všechny dohlíží, se soustředila na něj a začala vyšťourávat jeho slabosti. Na veřejnost vyplulo, že Pánfilo nemá práci, byl souzen za krádež, pravděpodobně nakupuje destilovaný rum na černém trhu a další nepravosti, kterých se mi Kubánci dopouštíme každý den, abychom přežili, nebo našli únik z reality. Stačila chvíle upřímnosti do mikrofonu bez nasazené masky, aby na vlastní kůži pocítil, jak se skalpel represe noří do jeho existence.

Ve společnosti, kde je vyjádření vlastního názoru trestné, neříkají to, co si myslí ani děti, nebo blázni, natož pak opilci. Proto mě nepřekvapilo, že se Pánfilovi snaží přišít obvinění a soudit ho za „společenskou nebezpečnost“, za kterou může dostat dva roky vězení. Po zprávě o soudním procesu asi vystřízlivěl rychleji, než po kbelíku studené vody, nebo extra silné kávě. I když se ještě může odvolat, je nepravděpodobné, že vyvázne bez trestu, protože ta výstraha nebyla určena jen jemu. Když ho neodsoudí, kdo pak zabrání všem alkoholikům z nároží a místním opilcům, aby se nepostavili před kameru a nezačali vykřikovat všechno, co nám tu chybí: Jídlo! Budoucnost! Svoboda!

Sbohem chlapci, mí životní „soudruzi“

Jsou slova, která mají svůj čas, zatímco jiná přežívají módní výstřelky a zůstávají s námi v každodenní realitě. Nadměrná přítomnost některých slov kontrastuje s těmi, které byly odsouzeny k zapomnění a používají se, jen když se vzpomíná na minulost. Všechno, co v duchu odmítáme, nebo nám naopak začne být blízké, se projeví v naší mluvě. Proto začíná veřejná smrt politika ve chvíli, kdy pro něj lidé přestanou vymýšlet přezdívky, krize ideálu se projeví tak, že o něm už nikdo nemluví a ideologická propaganda skoná ve chvíli, kdy nikdo neopakuje hesla. Jazyk umí podpořit, nebo pohřbít jakoukoli utopii.

Mezi lingvistické důkazy naší otrávenosti patří i pozvolné vymizení oslovení „soudruhu“. Stále méně se používá jak pro označení celoživotního kamaráda, tak někoho, koho vidíme poprvé. Když byla pro svůj buržoazní původ vyhoštěna oslovení „pane“, „paní“, nebo „slečno“, přišla k nám jiná, jako třeba importovaný „kamarád“, která měla mezi Kubánci navodit pocit větší blízkosti. Stávaly se i tragikomické případy, když třeba někdo oslovoval „soudruhu“ úředníka, který ho nechal šest hodin čekat na nějaký papír, i když měl ve skutečnosti spíš chuť mu říct něco sprostého.

Po celá léta bylo politickým pochybením, když jste někoho oslovili jinak, než jak stanovila Strana. Všichni jsme si byli „rovni“ a v záchvatu falešné důvěrnosti dokonce zmizelo i vykání, což časem degenerovalo v často neuctivý tón. Když se ostrov znovu otevřel turismu, jedna z prvních lekcí, kterou se museli naučit zaměstnanci hotelů, spočívala ve znovuobjevení zatracovaného „pane“. Krok po kroku se oslovení nedávné minulosti stáhlo jen mezi ty nejvěrnější, ty nejstarší. A tak mezi tisícem různých pozdravů, které dnes slyšíte na ulici, patří brácho, vole, parťáku, příteli, kámo, nebo jen jednoduché sss, sss, ale zvučné „soudruhu“ slýchám čím dál méně.

Skrytý taxametr

Taxík je sice státní, ale potřeby jsou tvoje. Usedáš tedy za volant s jediným cílem – vytáhnout ze zákazníků co nejvíc. Obviňují tě z obohacování, jenže ty musíš každý večer odevzdat podniku, pro který pracuješ, šedesát konvertibilních pesos. Tuhle sumu nelze vydělat jinak než malými podvůdky, díky kterým ti ještě něco zbude. Když kvótu několik dní po sobě nesplníš, skončíš na ulici a tvé sedadlo v bílé ladě rychle zaujme některý z mnoha dalších zájemců.

A tak sis koupil obrovské zpětné zrcátko, které zakrývá celý taxametr, upravený navíc tak, aby vždycky počítal víc. Používáš taky ten trik s drobnými a necháváš si zbytek, když nemá zákazník peníze přesně. Ve špatné dny riskuješ ještě víc a digitální obrazovku vůbec nezapneš. Jedeš za pevnou cenu, ta ti spadne do klína celá. I když ti vzadu instalovali senzor, který pozná, máš-li zákazníka nebo ne, ty ho jednoduše poprosíš, aby se posadil dopředu, a výdělky pak patří tobě místo společnosti Cubataxi.

Náklady na opravy platíš ty, protože koneckonců nikdo nemá větší zájem na tom, aby pneumatiky neselhaly a nádrž byla vždycky plná. Pokud tě ovšem z práce vyhodí, necháš veškeré investice v taxíku, který dostane někdo jiný, aby dělal ty samé podvody jako ty. Snažíš se tedy urvat, co jde: během čtrnáctihodinové pracovní doby sbíráš na ulici turisty, kteří o vzdálenostech mezi dvěma body ve městě nemají nejmenší představu. Zatímco je vezeš od Capitolia k Santa Maríí nejdelší možnou cestou, povíš jim, jak je situace špatná a že máš doma tři děti. Když vystupují, řekneš si o částku třikrát převyšující ujeté kilometry a spočítáš si, že s takovou nebudeš dneska muset odevzdat veškeré příjmy „Jim“. Díky těmto opakujícím se podvůdkům si můžeš alespoň část výdělku odnést až domů.
„Oni“ je zájmeno označující moc, stát a presidenta.

Po patnácti letech

Toto krátké video je z míst, kde se před patnácti lety odehrály sociální nepokoje, které vešly ve známost pod jménem „el maleconazo“.

Procházela jsem se dneska po nábřeží a kolem přístavu odkud vyplouvá trajekt směrem do Regly.

Viděla jsem několik zahraničních korespondentů natáčet rozhovory. Zeď Malecónu byla nezvykle prázdná a všude postávali policisté.

Stejné ulice, ale ve tvářích kolemjdoucích bylo daleko méně přesvědčení že se blíží konec než tehdy.

Zárodek uprchlíka

teo_chispita

Když mám pesimistické nálady

Kdykoli se podívám na svého syna, nemohu se ubránit představě, že za pár let se bude plavit na Floridu, nebo že si bude brát nějakou cizinku, jen aby se dostal pryč z Kuby. Stačí se jen podívat, a hned je mi jasné, že udělá všechno pro to aby za sebou nechal ten kus země, ke kterému je připoutaný tvrdohlavostí svých rodičů a absurditou migračních zákonů znemožňujících cestování. Aniž by to věděl, už teď je takový utečenecký neopeřenec, který jednoho dne roztáhne křídla a poletí daleko odsud. Zárodek uprchlíka, který se potřebuje dozvědět už jen cíl svého putování.

Jak bych si přála aby zůstal! Ale nemám jediný přesvědčivý argument. Co bych mu mohla říct? Jaká optimistická předpověď by ho mohla přesvědčit? Nastane nějaké zdání změn které by ho od toho nápadu odradilo? Když se ani já sama nejsem jistá, tak můžu chtít po něm, aby zapustil kořeny v zemi, která vydává plody jen velmi zřídka?

Po posledním projevu Raúla Castra před Národním shromážděním, plným stínů kontinuity, bloudění v kruhu a vyhaslé rétoriky, chci být svému synovi už jen veslem, plachtou, vízem, křídlem … na cestě brzkého úniku.

Pořád na pětce

Na zemi červený koberec, prezidentský pultík v sovětském stylu a uprostřed vůdce nepřetržitě hovořící k posluchačům ve zbytku sedadel. Tak si pamatuji kongresy Komunistické strany Kuby, které se začaly pořádat právě v roce 1975, kdy jsem se narodila. Po čtvrtém kongresu v roce 1991 vznikla ale delší pauza. Částečně kvůli materiálnímu nedostatku, který neumožnil zorganizovat akci, ubytovat a nakrmit tolik poslanců. Ale já si říkám, že toto odsouvání je v rozporu s pátým článkem kubánské ústavy: „Strana (…) je řídící silou stojící nad společností a Státem“. Zdržení v tvorbě směrnic a plánů dokazuje, že naše země je řízena jinak – daleko osobněji, svázaná vůlí jednoho člověka.

Proto mě nepřekvapuje nové odložení šestého kongresu Komunistické strany Kuby, který je už teď od posledního vzdálen dvanáct let. Dynastie nakonec nepotřebuje ani ideologii, ani souhlas nějaké organizace s pravidly a statutem a už vůbec nemá zapotřebí řídit se scénářem navrženým stranickým zasedáním. Na to, aby se improvizovalo, nařizovalo shora, povolávalo k poslušnosti a kontrole a hlásaly se triviality jako třeba, že „je nutné obdělávat půdu“, a dál se vyhlašovaly nikdy nedodržené termíny, není potřeba se ani scházet, ani dosahovat nějakých dohod, ani se řídit požadavky lidu.