Počítač bez papírů

 

Zaklepali na dveře s příkazem k domovní prohlídce, který Aldově matce ani neukázali. Šli si rovnou sednout k počítači plnému textů písní, slavných po celém ostrově. Nebylo možné policistovi vysvětlit, že ten dlouhovlasý chlap potetovaný po celém těle není žádný delikvent. Lidem v uniformách hiphop nikdy neseděl a nějaká pomalovaná mánička se v jejich očích okamžitě podobá zločinci. Zapomněli, že právě o téhle máničce mluvil ani ne před týdnem Juanes na Náměstí Revoluce, když zmiňoval skupinu Los Aldeanos. Zpráva o zadržení se roznesla po okolí, dokonce sám Silvio Rodríguez zasáhl, aby nechali Alda jít a vrátili mu počítač.

Alda a Biana už obrali téměř o vše. Zůstal jim jenom ohromný hudební dar, který jim cenzura vzít nemůže. Jejich přátelé začali rozdávat letáky oznamující zásah proti populárnímu duu a prohlašující, že „ujmout se těchto mužů, životně důležitých pro národ, je otázkou cti“. Naše společnost je ale internována na jednotce intenzivní péče, byly jí transplantovány některé orgány a dialyzační jednotka je napojena tam, kde by normálně mělo fungovat občanské vědomí. Žijeme na ostrově, kde se hubí a amputuje proto, že pár jedinců považuje za gangrénu to, co je ve skutečnosti prostě a jednoduše jiné.

Tím, že si odvedli hudebníka i s počítačem (ke kterému neexistují doklady o vlastnictví, tak jako u většiny počítačů na Kubě), mu asi aplikovat odstrašující injekci na zvýšení strachu. Jenomže dnes už to nefunguje tak jako kdysi. Dnes se strach přetaví v písničky, blogy, disky jež kolují z ruky do ruky. Konfiskace a zatýkání jen způsobují, že se dostanou do ještě většího počtu rukou.

Nenaplněné sliby a termíny

 

Ponořila jsem se v těchto dnech znovu do papírů nutných k vyřízení souhlasu k vycestování z Kuby. Pravděpodobnost, že stanu 14. října na Kolumbijské universitě při předávání ceny María Moors Cabot, je mizivá, ale stejně to obíhání úřadů nevzdám. Taky si nedělám moc velké naděje, že bych se mohla zúčastnit uvedení mé knihy v Brazílii, i když se o to aktivně snaží i brazilský senát. Skrz všechny ty obstrukce, spojené s výjezdním povolením, jsem si vzpomněla na slova pronesená před 18ti lety Carlosem Aldanou, benjamínkem, jenž upadl v nemilost a dnes podle vlastních slov vyučuje marxismus dospělé a důchodce.

V rozhovoru z roku 1991 pro španělský časopis Cambio 16, ujišťoval tehdejší třetí nejmocnější muž na Kubě, že „už v tomto roce budou Kubánci moci svobodně cestovat do zahraničí“. Jenom neupřesnil, jestli to náhodou nebude na křídlech představivosti a jestli má rok skutečně dvanáct měsíců, nebo spíše téměř dvě desetiletí. Abyste si mohli přečíst tehdejší prohlášení a ověřit si, že nám stále opakují stejné fráze, nechávám tu kopii rozhovoru.

*Za kopii článku děkuji novinářce Miriam Leiva

Pas de quatre

Kvůli rozruchu kolem Juanesova koncertu jsme trošku zanedbali důležitá témata okolo nás. Na ulicích se skoro nemluvilo o Obamových opatřeních k uvolnění cest a zásilek na Ostrov. Dokonce i jednání o zavedení přímého poštovního spojení mezi Spojenými státy a Kubou zůstala odsouzena k nezájmu. Oslepující světla oslav nechala ve stínu nové vládní nařízení, dosud neuvedené v praxi, které umožňuje poštám poskytovat Kubáncům přístup na internet za směnitelná pesa. Minulý pátek dokonce bez povšimnutí prošlo i uvedení sedmého krátkého filmu ze ságy Nicanor, režírované Eduardem del Llanem.

Když jsme se pak vrátili k šedivé realitě všedních dní, podívala jsem se znovu na nedávno uvedený „Pas de quatre“. Příběh se odehrává uvnitř „almendrónu“ (stará americká auta fungující jako druh dopravy v kubánských městech, pozn.překl.), jehož řidič nabízí své služby zdarma. Mezi třemi pasažéry tohoto zvláštního taxíku je jeden, který potřebuje co nejdříve dopravit své výkaly k analýze na vzdálenou polikliniku. Řidič, představovaný Luisem Albertem Garcíou, se filozoficky novátorsky zamýšlí nad škodami, vyplývajícími pro společnost z nefunkčního dopravního systému. V rytmu točení kol po asfaltu dospěje k tomu, že „Neexistuje anarchističtější a rozvratnější představa, než představa Kubánce coby turisty“.

Pohyb se stal vyjádřením protestu. Proto uvolnění vstupu a výjezdu ze země, stěhování a změna bydliště mohou rozpoutat netušené změny na národní úrovni. Jen si představte, kdybychom najednou chtěli všichni cestovat, využít konečně naše silnice a jet se podívat za příbuznými, které jsme už dvacet let neviděli. Kdyby zemi najednou přepadla horečka pohybu, mohla by zachvátit i byrokraty a všechny vedoucí kádry, zcela postrádající jakoukoli známku dynamiky. Kdo ví, jestli by ten otřes neodstranil i ty, kteří nás brzdí v tom, abychom – konečně – uklouzli a vezli se po cestě transformace.

Po Juanesovi

Fotografie převzata z „El Diario“: www.diario.com.mx

 

Zítra bude pondělí jako každé jiné. Kurz směnitelného pesa bude létat v oblacích, Adolfo a jeho kolegové stráví další den za mřížemi ve věznici Canaleta, můj syn bude ve škole poslouchat, že socialismus je pro naši zem jediná možnost, a na letištích po nás budou pořád ještě chtít výjezdní povolení. Koncert Juanese nijak významně nezmění naše životy, ale já jsem s touto iluzí na Náměstí Revoluce ani nešla. Nebylo by spravedlivé chtít po mladém kolumbijském zpěvákovi, aby začal se změnami, které jsme nebyli schopni udělat my sami, ačkoli bychom si je tolik přáli.

Byla jsem se na tom prostranství podívat, abych zjistila, jak se může změnit tentýž prostor, když na něm probíhají shromáždění organizovaná shora, nebo když hostí skupinu lidí, která přišla tančit, zpívat a družit se bez jakéhokoli politického cíle. Byl to zvláštní pocit, stát na tomto náměstí, aniž by člověk musel vykřikovat hesla a mechanicky tleskat, když intonace projevu napověděla, že je čas pro ovace. Je jasné, že v některých věcech se náměstí hodně podobalo prvomájovým průvodům. Třeba v množství příslušníků tajné policie oblečené v civilu a roztroušené mezi publikem.

Některé technické detaily byly trošku nedotažené. Byl trošku špatný zvuk, na malou obrazovku ukazující pódium nebylo pořádně vidět a načasování koncertu bylo nelidské, protože se krylo s hodinami nejhoršího slunečního žáru. Naštěstí se po čtvrté zatáhlo a ti, co byli namačkaní pod několika málo stromy, se vrhli do tance se skupinou Orishas. Tyhle detaily by se na příštím Juanesově koncertě měly napravit. Bude to koncert, který nebude trpět technickými problémy a kterého se budou moci zúčastnit i ti, kterým to dnes bylo zakázáno.

Když se na vystoupení z 20. září budeme dívat jako na generální zkoušku koncertu, který zde jednoho dne uvidíme, musíme všem účastníkům blahopřát. Ale i kdyby už žádný další koncert nebyl a Náměstí se navrátilo ke své slavnostní šedi, aspoň jsme dnes zažili něco jiného. Na místě, kde mezi námi bylo systematicky pěstováno rozdělování, vykřikl včera Juanes při západu slunce „Ať žije jednotná kubánská rodina!“

Panfilo do sanatoria… A jídlo? A svoboda?

 

Probudila jsem se se zprávou, že Panfila převáží z věznice na psychiatrickou kliniku, snad aby začali s jeho odvykací kůrou. Na loňský seznam vítězství kubánské občanské společnosti, i když je jich zatím jen pár a jsou velmi omezená, je potřeba připsat propuštění tohoto skromného člověka z vězeňské cely. Na krátký seznam úspěchů by se také dalo přidat propuštění Gorkiho Águily před více než rokem a upuštění od zákazu Kubáncům používat internet v hotelech.

Myslím, že úspěch případu „Panfilo“ byl dosažen úsilím těch, kteří vedli kampaň Jama y Liberta (Jídlo a svoboda) a kteří včera předali petici žádající jeho propuštění se třemi tisíci podpisy. Je také třeba poděkovat mnoha zahraničním médiím, která přitáhla pozornost k nespravedlivému dvouletému trestu, který Juan Carlos Gonzalez dostal. Ode dne,  kdy zatkli člověka jen proto, že žádal o jídlo, pomohla i alternativní blogosféra podle očekávání rozbíjet zdánlivě pevnou zeď

Každopádně ale na takovou botu, jakou je obvinit ze společenské nebezpečnosti neškodného místního opilce, nelze snadno zapomenout. Teď je třeba počkat, až se bude moci vrátit domů, bude mít přístup k jídlu, tak jak si zaslouží každá lidská bytost, a bude mít svobodu říci do kamery to, co cítí, aniž by to pak musel vysvětlovat soudci. Pokud předání dokumentu „Lleva Carta!“ Juanesovým zástupcům alespoň trošku přispělo k otevření Panfilovy cely, pak existuje další důvod, proč aplaudovat jeho koncertu 20. září. Je škoda, že musíme čekat na návštěvy slavných, aby se otevřely závory. Ale i tak si tento triumf připíšeme na svůj účet.

A jak víte: jestli si na Panfilovo propuštění budete něčím připíjet, pak by to mělo být vodou a ne alkoholem.

Ideologický kýč

Při tlumeném osvětlení, s mojitem v ruce si vychutnávám písně, jež by mi v jiné situaci připadaly přeslazené, nevkusné a primitivně otextované. Nechám spát toho kritika, kterého nosím kdesi uvnitř, a dám se unášet – pokud situace zaslouží – texty, ve kterých se střídá „bolest“ s „láskou“, „utrpením“ a „smrtí“. Jsem schopná tolerovat romantický kýč, ale nesnáším špatný vkus v politice. Zneužívání obrazů a hesel, jejich omílání dokola, než ztratí veškerý emocionální obsah, jen zvýrazňuje nevkus vlastní extrémně ideologizované společnosti, jako je ta naše.

Pár záběrů z „Bazaru revolučního umění“ na jedné z hlavních ulic Staré Havany potvrzuje moji hypotézu o dekorativních prvcích spojených s ideologií. Ke koupi kteréhokoli z těch symbolů člověk potřebuje jinou měnu, než v jaké je nám placeno za práci. Je zvláštní, že „ikony“ nezištného odevzdání se společnosti jsou prodávány na základě jednoznačného vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Peníze se proměňují v mikinu, čepici nebo batoh, sloužící později jako relikvie, jako část pilíře jedné utopie.

Tváře v tomto malém obchodě jsou pro mnoho lidí mimo Kubu součástí subkultury, bouřící se proti statu quo. Jsou to emblémy, na které se mnozí odvolávají při pokusech změnit to, co se jim nelíbí na jejich společnosti. Jenomže tady na Ostrově se děje pravý opak. Ti, kteří na nás shlížejí z plakátů a triček, jsou pro nás právě strůjci současného řádu, systému, ve kterém už padesát let žijeme. Jak bychom mohli nosit některý z těchto symbolů, aniž bychom měli pocit, že přijímáme kulturu moci a emblémy těch, kteří nám vládnou?