Za zavřenými dveřmi

Nevím kde začít s vyprávěním o tom, co se stalo včera na veřejné debatě o internetu, organizované časopisem Temas. Díky blond paruce, kterou jsem si narazila na hlavu, se mi podařilo dostat přes hlídaný vchod kulturního centra Fresa y Chocolate. Paruka, vysoké podpatky, namalované rty, blyštivé kruhy v uších a obrovská křiklavá taška ze mne udělaly úplně jiného člověka. Někteří přátelé mi pak dokonce říkali, že mi to v upnuté minisukni, se sexy houpáním v bocích a slunečních brýlích s hranatými obroučkami víc slušelo. Je mi líto, ale osoba, kterou jsem včera hrála, měla jen krátké trvání a dneska jsem to už zase ta stará, rozcuchaná a nudná já.

Claudii, Reinaldovi, Eugeniovi, Cirovi a dalším bloggerům vstup nedovolili. „Instituce si vyhrazuje právo na povolení vstupu“. Mí kolegové z kyberprostoru byli tak nestydatí, že poté, co už byli vypovězeni z jiných akcí, se nechtěli zahanbeně stáhnout a mlčet. Uvnitř se mi podařilo ukořistit židli na straně panelu řečníků. Nějaké šikovné oči už mne díky mé neduživé postavě poznaly a kamera mně natáčela s urputností někoho, kdo už připravuje spis.

Mladý spisovatel požádal o slovo a vyjádřil lítost nad tím, že bylo tolika lidem znemožněno se zúčastnit. Poté přišel někdo, kdo používal slova jako „nepřítel“, „nebezpečí“ a „bránit se“. Když jsem byla konečně vyvolána, využila jsem té příležitosti, abych se zeptala, jaká je souvislost mezi omezenou rychlostí internetu a tolika webovými stránkami, které jsou pro kubánskou veřejnost cenzurovány. Potlesk, když jsem skončila.  Přísahám, že jsem nikoho z aplaudujících neuplatila. Poté vystoupila jedna universitní profesorka, aby začala zpochybňovat, proč jsem dostala novinářské ocenění Ortegy y Gasseta. Stále se mi ještě nepodařilo zjistit, jaký je vztah mezi mou otázkou a její analýzou, ale pomlouvačné kampaně už jsou zkrátka takové pokřivené. Na konci mne několik lidí přišlo obejmout, jedna žena mi při letmém dotyku ruky řekla „gratuluji“. Venku mne čekala vlahá říjnová noc.

Kdyby se všichni, které nenechali vejít, mohli zúčastnit, byla by z toho opravdu polemika o síti. To, co se tam odehrálo mi připadalo pokrytecké a omezené. Pouze jeden z panelistů zmínil pojmy jako Web 2.0, sociální sítě, nebo Wikipedii. Zbytek byl jen očekávaným očkováním proti perverznímu internetu a omíláním starého zdůvodňování, proč ho Kubánci nemohou masově využívat. Vzala jsem telefon a vyťukala zprávu na twitter: „myslím, že nejlepší by bylo zorganizovat další debatu o internetu, ale tentokrát bez překážek jako je cenzura, nebo vylučování účastníků“. Dneska ráno jsem ještě s kruhy pod očima po méně než tříhodinovém spánku rozdávala technické manuály ke druhé přednášce naší Bloggerské akademie.

Co nám slibovali

5 hodin blokády odpovídá hodnotě přístrojů na dialýzu pro všechny pacienty na celý rok

5 hodin blokády odpovídá hodnotě přístrojů na dialýzu pro všechny pacienty na celý rok

Nosila jsem červenobílou uniformu, bylo mi 10 let a ve zideologizovaných učebnicích, které jsme dostávali ve škole se skoro nemluvilo o „blokádě“. Byla to doba optimismu, kdy jsme věřili, že krávy F1 nadojí tolik mléka, že by se s ním daly zaplavit ulice v celé zemi. Budoucnost měla růžový nádech, který se sice neodrážel v naší bezbarvé realitě, my byli ale příliš barvoslepí, než abychom si toho všimli. Věřili jsme, že jsme objevili vzoreček, který z nás udělá nejúspěšnější stát planety a naše děti že budou žít v zemi stejných příležitostí pro všechny.

Z tribuny hrozil náš vousatý vůdce vyzývavým prstem Severu, protože měl v zádech oporu dotací z Kremlu, díky kterým překoná všechny překážky v budování komunismu. „I přes blokádu…“ říkal stejně přesvědčivě, jako když pár let předtím mluvil o deseti miliónech tun cukru, kávovníkových plantážích okolo měst, nebo industrializaci země, ke které nikdy nedošlo. Když potrubí s ropou a rubly nečekaně vyschlo, museli jsme naše sny poupravit. Nastala chvíle vyčíslování ztrát a srovnávání se s nejchudšími zeměmi regionu, abychom se cítili když už ne šťastní, tak aspoň neobelhávaní.

Na počátku mého dospívání už bylo téma obchodních omezení námětem skoro všech billboardů v zemi. Na politických průvodech už se neskandovalo „Ano Kubě, ne yankeeům“, ale nové heslo „Pryč s blokádou“. Já se doma dívala na skoro prázdný talíř, a nemohla jsem pochopit, jak se jim povedlo k nám nepustit malangu, pomerančový džus, banány a citróny. Vyrostla jsem s odporem k blokádě, ne proto, že, jak tvrdili, jsme mohli být jiná země, než jsme, nebýt embarga. Ale proto, že na něj svalovali všechno, co nefungovalo.

Když mí kamarádi masově emigrovali, bylo to kvůli šikaně Spojených států. Když nám v porodnici pochodovali po zdech švábi, mohli za to Severoameričané. A dokonce když na univerzitě vyhodili nějakého kritického spolužáka, vysvětlili nám, že to je proto, že se nechal ideologicky ovlivnit nepřítelem. Dneska prostě všechno začíná a končí blokádou. Nikdo si už nepamatuje ty časy, kdy nám slibovali ráj a tvrdili, že nic, dokonce ani hospodářské sankce, nezabrání tomu, abychom přestali ekonomicky zaostávat.

Rodinné foto

Na momentce, kterou si odveze španělský ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos z návštěvy Kuby, nebude místo pro nesouhlasící příbuzné. Před objektivem budou jen nucené úsměvy ministrů, lesk kanceláří a hraná ochota těch, kteří si přisvojují moc. Pro kompozici se nehodí ti, co říkají „no“, a jsou z ní vyloučeni i skeptici. Do fotoaparátu se vejdou jen šťastné obličeje, špinavé prádlo zůstane k vyprání doma. I když doma se už po desetiletí pračka veřejné diskuse nezapíná a na zatuchlou utopii je zakázáno používat čistící prostředky.

Nikdo, kdo se hýbe, nebude na obrázek vpuštěn, protože výsledek má získávat politickou a ekonomickou podporu,  ne vzbuzovat obavy. Proto zamalují pavučiny vápnem, skryjí vojenské uniformy pod obleky a na chvíli to bude vypadat, že jsou mladší, než skutečně jsou. Nebudou se zabývat nebezpečnými tématy. Proč také obtěžovat hosta? Až odjede, některé ze zlobivých dětí určitě dostanou za obtěžování návštěvy za uši. Rodinný portrét z této návštěvy bude mít sépiovou nasládlou barvu, protože kontrastní barvy skutečnosti se nehodí do diplomatických alb.

Nějakým takovým tím hrozným foťákem, kterým si turisté fotí pořád dokola ty samé věci, bude vyfoceno několik omšelých obrázků. Škola plná studentů v krásně nažehlených uniformách, továrna na lesklé moderní stroje, nějaký stavební projekt těsně před dokončením, určitě nebude chybět ani pohled na davy, zorganizované shora.

Negativ bude potřeba perfektně udržovat, aby mohl být později vtištěn na stránky historie. Kdyby náhodou unikl pozornosti nějaký nepatřičný detail, upraví se ve Photoshopu. Vylepší se už tak nedokonalá realita i tváře těch, kteří se neusmívají.

Otevřeně

Jsem trošku zklamaná. Ještě minutu předtím, než včera začala oslava María Mokra Cabot, jsem si myslela, že kubánská vláda změní své rozhodnutí a nechá mě vycestovat. Proto jsem si schovala nahrávku z Úřadu pro imigraci a cizince z pondělka 12. října. Dnes, když jsem se dozvěděla, že se nic nezměnilo, jsem se rozhodla ji zveřejnit. Zejména kvůli všem, kteří se dostanou do stejné situace.

Z rozčilení a z množství věcí, které jsem chtěla říct, jsem mluvila tak rychle, že bylo složité to otitulkovat. Ale ulevilo mi, že jsem těm vojenským uniformám řekla všechno, co si o nich a o jejich absurdních zákazech myslím.

Omluvte nedostatky videa, jedná se o nahrávku naprosto neodbornou, tak jako je to se vším na tomto blogu.

Lekce z biologie

Text pod fotografií: V čekárně cizineckého a imigračního úřadu na 17. ulici mezi J a K

Vypínající se bypassy a ozvěna plačících dětí. Razítka dopadající na listy papíru, aby zamítala a cenzurovala, kilobity nesoucí můj hlas po internetu, aniž bych se musela pohnout. Někdo se na mě zachmuřeně dívá a mluví přes své walkie-talkie. Ptáček zvaný Twitter mě nese mezi drápky. Úřady plné uniformovaných lidí potvrzujících, že „momentálně nemohu vycestovat“, i když já už jsem tisíce kilometrů daleko, ve virtuálním světě, kterému nemohou ani porozumět, ani ho uzavřít.

Architektura z nouze

Za svítání vzali první cihly z vnějších zdí, aby je prodali na nedalekém černém trhu. Jako zástup mravenců vzala chudina z této čtvrti útokem starou zavřenou továrnu a začala s demontáží. Na rohu postávaly děti a hlídaly, jestli se neblíží policie, zatímco rodiče prosívali zbytky sutin a vybírali štěrk. Šikovné ruce přes den bouraly a přes noc si odnášely stavební materiál, jenž poslouží k rekonstrukci jejich vlastních domovů. Po třech týdnech zůstala z ohromných zastřešených hal jen podlaha a pár pilířů trčících do prázdna. Vše použitelné bylo přesunuto na území potřebných a stalo se součástí architektury z nouze.

Na ostrově, kde sehnat cement, tvárnice nebo ocel je stejně náročné jako získat měsíční prach, se stalo běžnou praxí před stavěním bořit. Máme tu specialisty schopné získat nedotčenou hliněnou cihlu z osmdesát let staré zdi, odborníky, co odlepí kachlíky ve zdemolované vile, a zručné „dekonstruktéry“, kteří vytahují kovové nosníky ze spadlých domů. To, co zachrání, použijí na stavbu vlastního bydlení, protože žijí ve státě, kde si nikdo legálně nemůže koupit dům. Jejich „lomem“ jsou zřícené domy nebo továrny, jež jsou díky nedbalosti státu dlouhá léta opuštěné. Vrhají se na ně s vervou, kterou jim ospalí řemeslníci pracující za státní plat mohou závidět.

Někteří udatní recyklátoři při práci zahynuli, když se na ně zřítila střecha nebo zeď příliš narušená jejich zásahy. Ale občas se na ně i usměje štěstí, když v ruinách naleznou nepopraskanou záchodovou mísu nebo funkční zástrčku, kterou původní obyvatelé nestihli v tom spěchu odnést. Kilometry od místa rabování se pomalu mění malý příbytek z latí a vlnitého plechu. Přibyly mu dlaždice ze zřícené budovy na rohu ulic Neptuno a Aguila, kousek venkovní mříže opuštěné rezidence na ulici Línea a dokonce jedna vitráž z kláštera ve Staré Havaně. Uvnitř tohoto domova, který je plodem drancování, sní rodina (stejně tak vydrancovaná životem) o tom, co si na ramenou odnese z další opuštěné továrny.

Nosila jsem šátek, no a?

Text pod obrázkem: Na základní škole v šátku.

Po celé zemi jsou dnes organizovány oslavy při příležitosti vstupu prvňáčků do Pionýra. Ranní nástup trvá déle než obvykle, rodiče doprovázejí své děti, zatímco ty si nasazují šátky a poprvé volají heslo: „Pionýři pro komunismus, budeme jako Che“. Také jsem tím už dvakrát prošla. Jednou, když jsem se do OPJM (Pionýrská organizace Josého Martí) zapisovala já, a podruhé, když vstupoval Teo. Mé vzpomínky na ty dva dny jsou tak rozdílné, že mi připadá, že se odehrály v nějakých protikladných dimenzích.

V mém případě šlo o období ideologické horlivosti, se svými necelými 93 centimentry jsem byla ochotná obětovat i život za ten šátek, který mi právě uvázali. Cítila jsem, jak se mne dotkla ruka Vlasti, i když jsem byla ve skutečnosti jen včleněna do řad ideologie. Heslo organizace, do které jsem vstoupila, pro mne bylo zvoláním, jež otevírá dveře. V té době jsem ještě nevěděla, že přípona „ismus“ vytváří slova znamenající „doktrína, sekta, systém“. Nejhorší by pro mne bylo, kdyby mne odstavili jako Lybnu, která nemohla skládat „slib“ se třídou, protože byla Svědkyně Jehovova. Vznášel se nad ní stín, vyznačující se právě tím, že neměla na krku uvázaný ten kousek modré látky.

Uběhlo dvacet let a já se jednoho říjnového rána dívala na svého syna, jak vstupuje do pionýrského hnutí, kterému já už nevěřím. Učitelka obešla zástup a požádala děti, aby zopakovaly slogan o Che Gueavarovi. Teo zůstal potichu a popotáhl, což neušlo bystrým očím ředitelky. Když se ho ptali, proč nechce říci heslo tak jako zbytek žáků, odpověděl s dětskou jednoduchostí: „Protože Che je mrtvý a já nechci být mrtvý“. Předpokládala jsem, že si můj syn právě vysloužil nejhorší známku v ideologickém katalogu, písmeno „C“ jako „kontrarevolucionář“. Ale ne, paní učitelka se zasmála a Teo dostal svoji první lekci oportunismu: „Ale Teo, zopakuj to heslo a basta, proč by sis zadělával na problémy!“.