Důvody José Alejandra

Nikdo nezná mechanismy cenzury na Kubě lépe než ti, kdo píší do několika málo novin s celostátním nákladem. Novinářství se změnilo v choulostivou profesi, která zavazuje ke zvažování témat, přívlastků a častokrát také k potlačení osobního názoru v rámci zachování vlastního pracovního místa. Vím, že být oficiálním novinářem je v podstatě životním rozhodnutím, ale znám i takové, kteří se zvolili možnost uvíznout na krkolomné stezce spoluviny a očekávat zde den, kdy konečně budou moct psát to, co si myslí.

Z tehdejší redakce novin Juventud Rebelde (Revoluční mládež), kde Reinaldo do roku 1988 pracoval, zůstalo jen málo. Většina jeho dřívějších kolegů už dnes žije na Miami, v Mexiku nebo ve Španělsku. Jiní opustili profesi, zklamáni zastavením procesu glasnosti a pod tlakem následné kritiky těch nejodvážnějších. José Alejandro Rodríguez toto všechno přežil a dále svádí svou osobní bitvu v rubrice „Potvrzení příjmu“, kde vycházejí dopisy čtenářů se stížnostmi a otázkami. Pokaždé při čtení jeho slovního boje proti byrokracii a jejím přečinům vnímám ústupky, které pravděpodobně vyvrcholí jeho profesionálním odmlčením.

Je to pár dní, co José Alejandro už nemohl dál. Vypověděl všechno, co se uvnitř něj nahromadilo ohledně „přehnané centralizace“, které je podroben všechen tisk na ostrově, a odsoudil tajnůstkářství, které panuje kolem vládních rozhodnutí. Z jeho článku „Proti démonům zabavených informací“ je znát slovo čestného člověka, který stále ještě věří v možnost polidštění současného systému skrze průhlednost informací. Zdravě a s respektem si dovolím s jeho vírou nesouhlasit. Totiž to, co se rozvinulo na základě zastírání, odsuzování a filtrování, nemůže přežít ve světle řízné a svobodné žurnalistiky.

Ty tři stránky jeho proslovu vydržely v online verzi Juventud Rebelde jen pár hodin. Pak byl článek zabaven důvtipnými jestřáby střežícími ortodoxii. Ti jsou si totiž dobře vědomi nebezpečí, které představuje Národ, jenž se postupně dozvídá vše, co se oni snaží utajit.

Kopie článku “Proti démonům zabavených informací” je dostupná zde.

Nový nápěv hymny


 „Jak že se to křičí na Twitteru?” To byl jeden z prvních vzkazů, které jsem poslala poté, co jsem objevila sílu vyjadřování se ve sto čtyřiceti znacích.

Dneska už zní dotaz jinak. Jaký je nápěv hymny, kterou je možné vyburcovat všechny, kdo jsou připojeni k Internetu? Jak předat dál vzkaz o touze po svobodě, kterou je možné vyčíst ze všech tváří v mém okolí? Dříve stačil zvuk trubky, cval koní a pár slok vyzývajících bojovníky, aby „položili své životy za vlast”, ale teď už je všechno jinak.

Napadá mě použít kilobajty, chopit se ostří slova, které má pořádný říz a dává vzniknout přikázáním trvalejším než je břit mačety. Ať následujících pět zásad tohoto blogování projede celým webem jako povel k tažení proti kontrole, autoritářství a cenzuře. Vzhůru za:

– Svobodu myšlení  
– Svobodu přístupu na Internet
– Svobodu odjet a vrátit se na Kubu 
– Svobodu shromažďování 
– Svobodu pro všechny vězně svědomí
– Svobodu pro Kubu