Barva dálnice

Na konci roku vyletí ceny vepřového, kapsáři přitvrdí a na popis stavu veřejné meziměstské dopravy jsou sprostá slova málo. Blížící se datum 31. prosince poznáte podle rostoucích front na lístky na autobus a ztížených podmínek autostopu. Na výpadovce z Havany se zvětšuje dav cestovatelů, ať už jednotlivců, nebo celých rodin, obložených kufry. Jedou do rodných měst a vesnic na oslavu poslední noci roku 2009. Na pár dní se vrací tam, odkud museli kvůli materiálnímu nedostatku, práci, nebo manželství, odejít.

I když to před pár lety vypadalo, že se nákupem tisíců autobusů Yutong tristní dopravní situace na Kubě vyřeší, ještě pořád se přesun z místa na místo podobá Odysee. Lístek z hlavního města do Camaguey může stát i polovinu měsíčního platu a odsuzuje nás k pobytu ve stísněných sedačkách čínských autobusů, neregulované klimatizaci a ohlušujícímu zvuku reggaetonu z reproduktorů. K těmto nepříjemnostem se přidají ještě silniční kontroly, které byly lidově překřtěny na  Cétéčko (počítačová tomografie), protože jsou schopné vypátrat balík s krevetami i v záňadří nějaké stařenky. Na konci roku nabere na síle kupčení na černém trhu a policie má svátek. Konfiskuje, pokutuje a profituje z toho, co sebrala nebojácným obchodníkům se sýrem, langustami, masem, mlékem a vejci.

Na obou stranách silnice, spojující dvě provincie, se ve větru třepotají bankovky v natažených rukách. Jsou to ruce těch, na které se nedostala už ani jízdenka na vlak a tak stojí na dálnici a čekají, jestli jim někdo zastaví. Tady je namodralý papírek dvacetipesovky, o kousek dál dvě padesátky a nějaká mladá slečna nabízí jen deset, takže pokud nezvýší nabídku, nebo si o kousek nezdvihne sukni, nemá šanci. Na někoho se usměje štěstí, když zastaví auto s turisty a vezme kvůli neexistujícímu dopravnímu značení stopaře místo navigace. Jenže zahraniční návštěvníci se bojí přepadení a berou tak radši páry, nebo ženy s dětmi. Muži musí čekat na nějaký náklaďák, nebo potah, aby se někam dostali.

Večer zastihne některé u stolu, nebo jak připravují juku na silvestrovskou večeři. Při úsvitu v Novém roce se vrátí na dálnici, znovu se začlení do řady u obrubníku a zvednou ruku, ve které už ale možná nebudou mít co nabídnout.

Reklamy

Camila a její proutěný košík


Po dlouhé době jsme měli s několika přáteli v Camilině domě jakýsi novoroční stmelovací rituál. Sedivše na podlaze v zápalu brebentění jsme do proutěné košíku vkládali útržek papírku se svým jménem, osobním přáním, návrhem a proroctvím k roku, který započal. Několik se nás na schůzku dostavilo se svými zamýšlenými odpověďmi, nicméně několikrát se v lednu stalo, že bylo obzvlášť těžké předpovědět nebo toužit po jakékoliv věci, v polovině krizové nejistoty. Přesto jsme se pokusili co nejméně myslet na své životy, dávat si ambice nebo věstit, co by se nám mohlo stát.

Předtím, než jsme ukončili tento výroční večírek, přečetli jsme si psaníčka z minulého setkání před dvanácti měsíci a porovnali je s těmi současnými, která jsme vhodili do koše. Toto povídání bylo pravdou, kterou proběhly zamýšlené aspirace a nesplněné plány, třebaže se nám v takovýchto případech podařilo zasmát se sobě samotným a pokoušet znovu svou fantazii. Málokrát se mi zdařily předpovědi ohledně toho, co se stane na mém ostrově, ačkoliv si myslím, že kdyby se byla splnila slušná část z mého přání, bylo by to ne kvůli skutečným událostem, nýbrž díky mé tvrdohlavosti. Mezi účastníky tohoto setkání se nápadně opakovalo přání po radikalizaci v zemi, následováno – s velkým odstupem – srdečnou touhou a úzkostí po vyhovujícím útočišti.

Na každém srazu kolem košíku jsme zaznamenali, že číslo tech, kteří se rozhodli emigrovat, vzrostlo. Takzvané ,,sdružení papírkových útržků´´ se tak proměnilo v povolení seznamu nepřítomných, v inventář iluzí celé skupiny přátel, která – před očekávanou chybou – raději zvedla kotvy a odplula. Ke Camile, naší sladké hostitelce, se chodí tisíce kilometrů až do jejího malého ayestaránského domečku. V těchto dnech se může přihodit, že bude přebírat horu našich závazků a proroctví, která jsme – rok po roku – napsali a shromáždili v její síni. Vím, že zachová tyto nažloutlé lístečky, poselství od frustrované generace, jasný důkaz toho, že jsme nikdy nepřestali věrit, dokonce ani v těch nejtěžších časech.

,,Silvestrovské objetí všem těmto ,,štítkům´´ roztroušeným po celém světě, komentátorům tohoto blogu, kubánským blogerům v tuzemsku i zahraničí, z pohledu jiných, překladatelům Generace Y, kteří – z ochoty – zpřístupňují tyto texty spoustě lidem, těm, kteří přepisují texty, které po telefonu diktuji a potom je vystavují na Twitteru, všem, kteří mi posílají tisíce emailů z celého světa a volají mi domů, aby mi řekli takové věci, jako třeba že můj handicap surfařky mi nezabrání v poznání. Všem radost, štěstí a pohodu do roku 2010, který začne za pár dní.´´

Omezené vyhlídky


Kuba (hlavní producent pozitivní světové energie)

,,Monopolizace je dynamika zchátralosti,´´ řekl mi jeden kamarád, mezi filozofickým a pesimistickým podtónem, při včerejším projevu Raúla Castra při Národním schromáždení. Provaz našich vyhlídek se nenapnul v očekávání příchodu změn, nicméně jsme měli určitou naději ohledně některých dlouho slibovaných opatření. Ovšem když druhý zástupce strany přednášel slova k uzavření roku 2009, vypadal, že ho nadnáší spíš uzda než kormidlo, že je spíš obezřetný než podnikavý a že je mnohem konzervativnější než troufalejší.

Naši poslanci svým přičiněním znovu zapomněli na příležitost zodpovědět na nepohodlné otázky, oponovat si ve volbách nebo vášnivě diskutovat. Možná tímto způsobem dovolili odejít poslední příležitosti, která by dotyčné popohnala a změnila tento obraz hloupého sboru, který se projevoval více než tři desetiletí. Debaty, které proběhly v Paláci úmluv a které přenášela televize, vypadaly, jako by se odehrávaly ve vzdálené zemi, která počítá s dostatkem času na odročení – dokolečka dokola – nutných změn. Ani kdyby nadšení z ,,obnovení ekonomického systému´´ obsahovalo nejdůležitější požadavky mocného lidového výboru.

V tomto obvyklém čtvrtém ročním období se trápíš tím, zda-li už potvrdili jméno nového roku*, hloupým vzrůstem HDP, který – dokonce natolik – budí nafouknuté zdání a hrozbu z budoucích škrtů, které nic neřeší. K neštěstí určitých vět vyřčených v pragmatickém tónu při závěrečném projevu mělo nadšení a ty příkazy, které přišly seshora, za následek omezení hlavní strategie na kontrolu země. Způsobem, jakým osoby v parlametu pokaždé ztrácejí na své důležitosti, načež se hlavní plán upeče v jediné kanceláři, se schvaluje sotva párem podpisů. Nepřekvapilo by mě, kdyby se v únoru nebo březnu zavedl balíček změn a dodatků, které by se stejně neuskutečnily – ani přinejmenším – úslužnou zbankrotělou rukou těchto zmocněnců.

V polovině nadcházejícího roku se znovu sejde Národní shromáždění, aby si zatleskalo – jejich obvyklá porce složitosti a ticha.

*pozn. př.: kubánský režim dává každému roku určité jméno – např. rok 1961 byl Rok vzdělávání.

Karině vzali dvorek

Zlý vlk, nebo ježibaba se za mého dětství jmenovali jinak: Městská reforma. Vyrůstala jsem domě, na který neměli mí rodiče žádný papír a když se ozvalo ťukání na dveře, měli jsme všichni hrůzu, aby to nebyl inspektor bydlení. Naučila jsem se před otevřením dveří vyhlédnout ven mezi záclonami (a dělám to dodnes), abychom se vyhnuli čenichalům s aktovkou pod paží, kteří nám přišli osvětlit právní křehkost našeho domova. Instituce, kterou reprezentovali, byla v naší čtvrti obávanější, než sama policie. Četné konfiskace, pečetě na dveřích, deportace a pokuty způsobily, že i drsňákům z Centrální Havany se z názvu „Institut pro bydlení“ třásla brada.

Teď se strašidla mého dětství vrací ve spojitosti se dvorkem mé kamarádky Kariny Galvez. Ekonomka a univerzitní profesorka, sympaťačka z Pinar del Río byla členkou ediční rady časopisu Vitral a dnes je nepostradatelným pilířem portálu Convivencia. Ve společnosti, kde cenzura a oportunismus rostou jako marabú, to může být bráno jako Karinin velký prohřešek. Navíc se Karina domnívala, že dům jejích rodičů, ve kterém se narodila a žije zde už více než čtyřicet let, je rodinným majetkem, tak jak je psáno v dokumentech ve druhém šuplíku u skříně. V domnění, že co si člověk staví u sebe na dvorku je rozhodnutí stejně intimní jako nechat si narůst dlouhé nehty, vybudovala tam otevřený přístřešek, na který jsme se složili. Krok po kroku se přístřešek změnil v prostor pro debaty, epicentrum přemýšlení a poutní místo všech kreativních a svobodně myslících lidí v Pinar del Río.

Dokonce i emeritní biskup Ciro Gonzalez přišel posvětit Marii milostiplnou, která na ten útulný prostor shlížela. Já s Reinaldem jsme objevili keramika, který vyryl kubánskou vlajku a znak do improvizovaného oltáře dnes již známého „Karinina dvorku“. V tu chvíli začaly právnické tahanice a přišli inspektoři z Městské reformy i se svými výhrůžkami o nuceném odstranění a vyvlastnění stavby. Vypadalo to, že se všechno urovná peněžní pokutou, nebo (v nejhorším případě ) zbouráním. Ale těm, kdo sami neumí postavit nic, dělá největší radost konfiskovat a brát co si vybudovali jiní. A tak včera v úterý dorazil ke kamarádce domů celý útvar, aby jí sdělil, že jí dvorek už nepatří, protože je majetkem státní společnosti CIMEX, která s jejím domem sousedí. S rychlostí, která je v těchto končinách k vidění jen zřídka, postavili kovovou zábranu, která se přes noc proměnila v cihlovou zeď. Karina mi se smíchem (má neuvěřitelnou schopnost smát se navzdory všemu) prozradila, že se na tu hnusnou zeď chystají namalovat pár barevných kohoutů, aby jim oznamovali ranní rozbřesk. Vím, že jednoho dne ho dostane zpět. Protože ani Městská reforma, ani politická policie, ani útvar rychlého nasazení nám nezabrání, abychom to místo dál považovali a nazývali ho Karininým dvorkem.