Karině vzali dvorek

Zlý vlk, nebo ježibaba se za mého dětství jmenovali jinak: Městská reforma. Vyrůstala jsem domě, na který neměli mí rodiče žádný papír a když se ozvalo ťukání na dveře, měli jsme všichni hrůzu, aby to nebyl inspektor bydlení. Naučila jsem se před otevřením dveří vyhlédnout ven mezi záclonami (a dělám to dodnes), abychom se vyhnuli čenichalům s aktovkou pod paží, kteří nám přišli osvětlit právní křehkost našeho domova. Instituce, kterou reprezentovali, byla v naší čtvrti obávanější, než sama policie. Četné konfiskace, pečetě na dveřích, deportace a pokuty způsobily, že i drsňákům z Centrální Havany se z názvu „Institut pro bydlení“ třásla brada.

Teď se strašidla mého dětství vrací ve spojitosti se dvorkem mé kamarádky Kariny Galvez. Ekonomka a univerzitní profesorka, sympaťačka z Pinar del Río byla členkou ediční rady časopisu Vitral a dnes je nepostradatelným pilířem portálu Convivencia. Ve společnosti, kde cenzura a oportunismus rostou jako marabú, to může být bráno jako Karinin velký prohřešek. Navíc se Karina domnívala, že dům jejích rodičů, ve kterém se narodila a žije zde už více než čtyřicet let, je rodinným majetkem, tak jak je psáno v dokumentech ve druhém šuplíku u skříně. V domnění, že co si člověk staví u sebe na dvorku je rozhodnutí stejně intimní jako nechat si narůst dlouhé nehty, vybudovala tam otevřený přístřešek, na který jsme se složili. Krok po kroku se přístřešek změnil v prostor pro debaty, epicentrum přemýšlení a poutní místo všech kreativních a svobodně myslících lidí v Pinar del Río.

Dokonce i emeritní biskup Ciro Gonzalez přišel posvětit Marii milostiplnou, která na ten útulný prostor shlížela. Já s Reinaldem jsme objevili keramika, který vyryl kubánskou vlajku a znak do improvizovaného oltáře dnes již známého „Karinina dvorku“. V tu chvíli začaly právnické tahanice a přišli inspektoři z Městské reformy i se svými výhrůžkami o nuceném odstranění a vyvlastnění stavby. Vypadalo to, že se všechno urovná peněžní pokutou, nebo (v nejhorším případě ) zbouráním. Ale těm, kdo sami neumí postavit nic, dělá největší radost konfiskovat a brát co si vybudovali jiní. A tak včera v úterý dorazil ke kamarádce domů celý útvar, aby jí sdělil, že jí dvorek už nepatří, protože je majetkem státní společnosti CIMEX, která s jejím domem sousedí. S rychlostí, která je v těchto končinách k vidění jen zřídka, postavili kovovou zábranu, která se přes noc proměnila v cihlovou zeď. Karina mi se smíchem (má neuvěřitelnou schopnost smát se navzdory všemu) prozradila, že se na tu hnusnou zeď chystají namalovat pár barevných kohoutů, aby jim oznamovali ranní rozbřesk. Vím, že jednoho dne ho dostane zpět. Protože ani Městská reforma, ani politická policie, ani útvar rychlého nasazení nám nezabrání, abychom to místo dál považovali a nazývali ho Karininým dvorkem.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s