Blázni a darebáci

Blázni jsou snadnou kořistí darebáků, kteří je na ulici trápí zraňujícími posměšky. U nás v bloku byl jeden, který jel se dvěma papírovými lodičkami nekonečný závod. Než aby ho matka poslala do ústavu pro duševně choré v havanské čtvrti Mazorra, radši ho udržovala v klidu pomocí benadrilinu a diazepamu.

Paní si pamatovala obrázky z bývalé psychiatrické kliniky v ulici Boyeros, plné nahromaděného teroru a materiálního strádání. Skoro nazí pacienti, nedostatečný dozor a stěny plné lidských výkalů byli dějištěm těch největších zvěrstev. Fotografie byly publikovány v časopisech kdysi v roce 1959. Poté přišly i televizní reportáže, čistá povlečení, terapie prací a dokonce i politické plakáty, které té hrůze změnily tvář. Jenomže, jak už jsem řekla, blázni jsou snadnou obětí darebáků.

Od devadesátých let a zvláštního období se v Mazoře rozmohly krádeže. Sousedi z okolních ulic byli na černém trhu skvěle zásobovaní tlustými přikrývkami, mlékem, jídlem, oblečením, ručníky a léky, které pocházely z nemocnice. Pacientům připadalo, že jim nějak rychle odchází žárovky, když jich v pokojích a chodbách bylo každý den méně, jako ve filmu „Skomírající světlo“. Odnášeli jim věci denní potřeby, nikdo neopravoval vysklená okna, ucpané záchody a rozbité postele. Tentokrát žádnému novináři tu bídu zdokumentovat nepovolili.

Smrt 26 pacientů (a jsou i lidé, kteří tvrdí, že jich bylo skoro 40) kvůli prochladnutí a celkovému zanedbání péče už ale oficiální tisk bez povšimnutí nechat nemohl. Odešli ze života během chladných lednových dnů, tiskli se přitom tělo na tělo, aniž by tak mohli odvrátit konec. Darebáci si zatím z nakradených zisků stavěli domy a věřili, že na jejich zpronevěru nikdy nikdo nepřijde. Teď se v ústavu pátrá po vinících za silné policejní přítomnosti, která nemocnici chrání před zvědavci. Nikdy nebyly publikovány žádné fotky. Mě ale mučí myšlenka, nakolik se asi tito pacienti ve své zanedbanosti podobali tvářím z těch fotografií z dávné minulosti.

Fotografie převzaty z:: http://cubalagrannacion.wordpress.com/2010/01/17/el-hospital-de-dementes-de-mazorra/

Reklamy

Dětská jména

„Jaké jméno mu mám dát?“ ptá se kamarádka v šestém měsíci, která čeká kluka. Bez přemýšlení jí odpovím obvyklým „Josef“, ale úšklebek mě donutí hledat něco méně tradičního. Přesměruji své myšlenky na velký katalog jmen, ve kterém jsou jména jako Mateo, Lázaro, nebo Fabian, ale nastávající matku žádné z nich neuspokojí. Kdyby ta samá situace nastala před dvaceti lety, muselo by s sebou dítě táhnout jedno „Y“, stejně jako mnozí z nás, kteří jsme se narodili v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ale vypadá to, že móda používaní předposledního písmene abecedy je už překonaná.

Už několik let mají Kubánci v pojmenovávání dětí svobodu, jaká jim v jiných sférách života chybí. Šeď přídělových trhů a státní kontroly nad naší existencí jako by se při zapisování novorozenců na matrice vypařila. Rodiče si hráli s jazykem a vytvářeli někdy úplné jazykolamy, jako třeba jméno známého hráče baseballu „Vicyohandriho“. Jsou lidé, jejichž jméno „Yesdasí“ je zvláštním slepencem slov „ano“ v angličtině, ruštině a španělštině.

Naštěstí se situace při pojmenovávání potomků už uklidnila. Generace, která se kvůli jménu celý život cítila jako pokusný králík, se teď vrací ke starým, zažitým jménům. Takže po několika dnech mi kamarádka zavolala, aby mi sdělila své rozhodnutí. Malý se bude jmenovat Juan Carlos. Na druhém konci drátu si s úlevou oddechnu. Pojmenovávání dětí se snad zase začíná řídit zdravým rozumem.

Reggaeton


Před více než pěti lety zaplavil všechny kluby na ostrově smyslný a extrovertní rytmus. Dorazil společně s vzhledem, který otevřeně vyjadřoval touhu po zábavě, sexu a pohodě. Mnoho kapel hrajíce salsu přizpůsobilo svou hudbu a své texty taktu reggaetonu. Písně jasně navazují erotické pocity a zároveň popisují výměru kubánské reality, bez příkras či vítězoslavnosti. Ve východní části země se vytvořil tvrdší řízenější styl, známý mezi svými následovníky jako ,,perred´´, z tohoto hudebního rytmu.

Je těžké kdekoliv na ostrově najít taxi, které na plný zvuk postrádá chytlavé výrazy žánru, které nevykazují známky umírání. Jeden z nejzajímavějších elementů reggaetonu je to, jak málo to připomíná hudbu sociálního vědomí, kterou jsme slýchali v šedesátých a sedmdesátých letech. Když skladatel této éry se stále věnoval své zálibě, ochotě a vášni, aby přispěl ke společenskému pokroku, dnešní tóny ukazují zálibu jedince v materiálu a důraz na uspokojení naléhavých potřeb. Hudební tvorba skončila tím, že ukázala komplexnější proces změny než pár akordů nebo několik tanečních kroků.

Zatímco na jevišti skupina kluků hystericky opakuje: ,,¡Mami, goza!” (,,Ááááá, méďa!´´), dav se komíhá a potí pod barevnými světly. Není tu žádný nedostatek těch, kteří veřejně kritizovali vzrůst těchto nových rytmů, spjatých s jejich zahraničními současníky nebo sklony ke konzumerismu, nicméně fanoušci reggaetonu na to celkem kašlou. Pro ně je ohlušující sbor, který hledá vzrušení – ať se vám to líbí či ne – novodobá hymna.

Tři generace

první strana přídělové knížky

první strana přídělové knížky

Nová přídělová knížka nás překvapila na konci prosince, zrovna když se o tom čtverečkovaném sešítku šířily pohřební zprávy. Dorazila, stejně jako každý rok, zahalená dychtivostí i odporem, uvrhující nás do konfliktu mezi odmítáním a přijímáním, který vyvolávají všechny subvence. Vidím, že na jejích malých stránkách chybí spousta výrobků, které byly kdysi součástí měsíčních přídělů. Dnes je přídělová knížka zredukována na monotónní repertoár s nedostatečnou výživnou hodnotou a zvyšujícím se podílem věcí z dovozu.

Poprvé patříme celá rodina do stejné z pěti kategorií, definovaných Ministerstvem vnitřního obchodu. Můj syn spadá spolu se mnou a Reinaldem do řádku „od 14ti do 64 let“, protože už nejméně třem generacím Kubánců zaznamenávají správci přídělového skladu všechno, co vkládají do úst. Miliony krajanů, chycených do pasti chudoby, jsou závislé na dotovaných cenách, které jim umožňují přežít. Přídělový systém je odrazový můstek i jistý pád, je to závislost, se kterou chtějí všichni skoncovat, ale skoro nikdo si to nemůže dovolit.

Dívám se na své jméno vedle jména Tea a děsí mne, že i jeho děti možná budou dostávat mléko jen do sedmi let, mýdlo každé dva měsíce a zubní pastu bez chuti a zápachu. Chvěji se při pomyšlení, že ještě za třicet let bude nutné ukázat lékařské potvrzení o žaludečním vředu, aby měl člověk právo na pár kousků masa, nebo kelímek sójového jogurtu. I přes malá množství a pochybnou kvalitu v nás přídělový trh vypěstoval nezdravou vděčnost a pocit viny, kterou by naše děti dědit neměly. Jestli nám příští prosinec rozdají další knížku s příděly, nebude to proto, že už jsme vyřešili ekonomické problémy a můžeme si to dovolit. Bude to proto, že jsme klesli ještě o stupeň níže na žebříčku občanské nezávislosti.