Twitter, dravé zvířátko

V noci mě navštívil kamarád z Las Villas, který kvůli cestě do hlavního města musí překonávat nejen problémy s dopravou, ale i s policejní ostrahou, která ho hlídá. Vyprávěl mi, že ho před pár týdny zatkli a na pár hodin mu vzali mobilní telefon. Pak se objevil znechucený poručík Státní bezpečnosti s malou Nokií v ruce a prohlásil: „Tak a teď máš fakt problém!“ Důvod byl ten, že v záznamech telefonu byla i zpráva pod jménem Twitter a číslem ze Spojeného Království.

„Dostaneš patnáct let“ vyhrožoval policajt, protože posílání zpráv někomu s tak divným jménem a navíc tak daleko je závažný trestný čin. Nevěděl, že jediný způsob, jak dostat naše „tweety“ na web je obyčejné zaslání textové zprávy pomocí mobilního telefonu. Taky si neuměl představit, že místo aby naše krátké texty skončily v rukou pracovníka britské rozvědky, přistanou u modrého ptáčka, který je nechá rozletět po kyberprostoru. Jasně že je to vysílání poslepu a že nemůžeme číst reakce čtenářů, ale aspoň vyprávíme o našem ostrově po 140 znaků dlouhých kouscích.

Stráví tolik času myšlenkami na konspirace, agenty a spiknutí, že si nestihli všimnout, že technologie změnily každého člověka ve sdělovací prostředek. Už to nejsou zahraniční korespondenti, kdo světu potvrzuje zprávy z Kuby. Čím dál častěji jsou to právě naše příspěvky na Twitteru, které nesou nejaktuálnější informace. Kamarád mi to popisuje po svém: „Yoani, když jsme vyjížděli do Havany, měli jsme za sebou celou jednotku. Pro jistotu jsem napsal zprávu, abych ji mohl hned poslat, kdyby nás zatkli“. Možná to byl svit displeje Nokie, nebo přesvědčení, že je najednou mezi pronásledovaným a pronásledovateli ještě cosi nového, co zabránilo tomu, aby kamaráda sebrali. Kdyby ho zastavili, jedno malé tlačítko „Odeslat“ by poslalo jeho výkřik na web. Mezinárodnímu tisku by trvalo hodiny, než by se o zatčení dozvěděli.

Když jsem se s ním loučila ve dveřích, držel v ruce telefon, jako nějakou slabounkou baterku. Ve složce „Koncepty“ ho připravený text chránil před stíny, které na něj čekají tam dole.

Advertisements

Válečný stav

Měla jsem před pár měsíci to potěšení mluvit v jednom havanském hotelu se zahraničním novinářem, který o mě předtím napsal dlouhý kritický článek. Bylo to velmi příjemné povídání, i když jsem mu vyčetla, že sepsal tak dlouhý text, aniž by mluvil s objektem svého hanopisu, s živou osobou, která je snadno lokalizovatelná v Havaně. Po dvou hodinách otázek a odpovědí jsme si uvědomili, že chceme oba v zásadě to samé: prostředí, ve kterém budou respektovány naše názory. On vede křížovou výpravu proti převládající hegemonii médií v jeho zemi a já se snažím, aby se Kubánci zbavili státního informačního monopolu. Z tohoto úhlu pohledu máme stejný cíl.

Pozn. tento text je jen fragment původního článku

Osvobození

Tohle nebude příběh o ženě, které se podaří uniknout krutému manželovi, ani o puberťákovi, který upláchne autoritativním rodičům. Název se týká jiného procesu emancipace, nepříjemného feudálního povolení, o které musí žádat lékaři, sestry a lékárníci, aby mohli vycestovat z ostrova. Pod výstižným slovem „osvobození“ se skrývá povinný sled kroků, které musí pracovníci ve zdravotnictví podniknout, ať už se jedná o krátkodobý, nebo definitivní výjezd. Ve spisu o potenciálním cestovateli jsou i informace o tom, zda vlastní dům, nebo auto, protože když se nevrátí do 11ti měsíců, stát mu obojí zkonfiskuje. Celý proces musí projít několika úrovněmi schvalování a může se protáhnout na rok, nebo deset let. Mnozí se odpovědi nedočkají nikdy.

Mario léčil pacienty ve specializované ordinaci. Když ale oznámil svůj úmysl připojit se k rodině na druhém břehu moře, začal být považován za dezertéra. Okamžitě ho potrestali přemístěním do ordinace lékaře pohotovostního oddělení velmi daleko od jeho bydliště. Každý den mu dávali najevo, že za titul, pověšený na stěně ordinace, vděčí Revoluci, kterou teď chce zradit. Se zaťatými zuby vydržel pět let zašívat bodné rány a pátrat po osudu povolení k opuštění země, kterou ministr zdravotnictví stále ještě nepodepsal. „Máme tu moc případů, nestíháme to“ opakovala mu sekretářka a jeho žena se na druhém konci telefonu v exilu pokaždé rozplakala, když jí to vyprávěl. Jeho děti zatím vyrůstaly bez otce.

V záchvatu pocitu bezmocnosti Mario dokonce vyčetl své matce, že ho přivedla ke studiu medicíny. „Proč jsi mě nevarovala!?“ křičel na ni jednoho odpoledne, kdy už nemohl ani vystát bílý plášť, ze kterého se staly okovy. Když mu konečně dovolili nasednout do letadla, na hlavě se mu začínal rýsovat obrys pleši a ruce mu ovládl nervózní tik. Člověk, kterého vítali na dalekém letišti už nebyl podnikavý ortoped, ale někdo, kdo se rozhodl nemocnicím navždy vyhýbat. Proces „osvobození“ mu vzal chuť léčit kolena a spravovat kotníky. Nemohl přestat myslet na to, že ho ta profese odloučila od rodiny.