Jiný Pepa

Časopis písmeno po písmenu

Časopis Písmeno po písmenu

Bylo mi devatenáct a on zemřel před sto lety. Ve škole jsme se děsili zkoušek z gramatiky, kde jsme museli rozebírat jeho složité věty. Tolikrát nám opakovali, že José Martí byl „ideovým strůjcem přepadení kasáren Moncada“, že jsme si ho skoro představovali živého tehdy v to ráno plné střelby a mrtvých. Jeho věty vytržené z kontextu na politických billboardech zdobily město, ponořené do bídy Zvláštního období. Některé z nich jsme parodovali. Pamatuji si třeba na heslo „Bída přejde, ale potupa nikdy“, které jsme přetvořili na „Bída přejde, ale stosedmdesátčtyřka nikdy“ v narážce na autobus, spojující Víboru s Vedadem.

Nechyběli i tací, kteří v nevědomosti vinili Apoštola ze současné situace a ve dnech bez dodávek elektřiny a s minimem jídla za to trestali jeho sádrové busty. Neuvěřitelné překrucování Martího myšlenek podle potřeb těch u moci způsobilo, že mnoho mých spolužáků na jeho dílo definitivně zanevřelo. Jen malá skupinka adolescentů si dál četla jeho milostnou poezii a volné verše a uchovala si tak pro sebe jiného Pepu, lidštějšího a bližšího. Chodila jsem tehdy na Pedagogický institut, ze kterého jsem mohla jako z trampolíny vyskočit na universitní studium filologie, nebo žurnalistiky, dvou profesí, které on ovládl dokonale. Právě tam mi představili pána s energickou tváří, kterého je třeba bez debat obdivovat, protože je oficiálně prohlášený za inspiraci toho, v čem žijeme.

Při příležitosti stého výročí jeho úmrtí mě napadlo sepsat krátký článek do našeho studentského časopisu. Pod jménem Písmeno po písmenu otiskovala publikace básně, literární analýzy a měla i sekci jazykových prohřešků, které člověk slýchával na chodbách Fakulty španělštiny a literatury. Napsala jsem několik stručných zapálených řádků, kde stálo i to, že jsme „generací dalšího století“, která má za úkol zachránit vlast před „jinými nebezpečími“.  Toto malé překročení oficiálně stanovené hranice při interpretaci národního hrdiny mělo za následek zrušení časopisu a mé první setkání s „chlapíky z aparátu“. Během tajného pohovoru mi chtěli naznačit, že rozplétat a vykládat jeho dílo umí jen oni. Já se ale potají usmívala, protože už jsem poznala jiného Martího, nezkrotného a vzpurného.

Pozn.: Chtěla jsem tento post poslat včera, ale nebylo to možné.

Každoroční rituál

První plody deště

První plody deště

Slyšela jsem povyk a když jsem vystrčila hlavu ven, byly už ulice zmáčené prvním májovým lijákem. Havana, skrytá pod závojem deště se koupala v obřích kapkách, které letos dorazily extrémně pozdě. Nejdřív vyběhly děti a šedý beton se začal vykreslovat mokrým mramorováním. Východoevropská architektura mi v tom tropickém lijáku připadala ještě nepatřičnější než jindy. Ženy rychle sklidily prádlo ze šňůr a toulaví psi se běželi schovat, než to skončí. Ale liják nekončil a přesvědčil k dovádění v nejočekávanějším dešti roku i dospělé.

Vystrčila jsem ruku z balkónu, abych zjistila, jestli stojí za to vylézt na střechu a osprchovat se pod širým nebem. My Kubánci tento květnový dárek vždycky netrpělivě očekáváme, protože nejenže jsou po něm manga připravená k snědku, ale navíc nám přináší štěstí. Proto bereme promoknutí skrz naskrz jako zaklínadlo proti všemu zlému, je to lidový rituál národa, který čeká na lepší časy. Vzala jsem nakonec těžký dřevěný žebřík a postavila ho k otvoru ve stropě chodby. Nahoře mě požehnání nebes zmáčelo během pár minut. Na střechách stála stejně jako já spousta lidí, aby si nechlorovaná voda odnesla zlé a ochránila nás proti všemu, co ještě přijde.

Zůstala jsem nad naším bytem, dokud se nevyjasnilo a dívala se na lidi na ulicích, jak s šaty přilepenými na tělo rozstřikují vodu z kaluží. Jedna stařenka roztáhla obě ruce z okna, aby nepřišla o ten neplacený příděl boží prozřetelnosti, který ve stejnou chvíli zmáčel i opilce v parku. V prvním květnovém lijáku si lidé nejen hrají v proudech vody, ale také si vybíjí všechnu spontánní vášeň a bouřlivost, kterou každodenní život dusí a zabíjí. Nad ulice se vznesla nevyslovená motlitba. Statisíce nás v ní prosí, aby nám ten hustý lijavec přinesl odpovídající dávku štěstí. Všechno nasvědčuje tomu, že ho budeme potřebovat.

Pomíjivost sloganů

Dnes ráno mě probudila hesla z tlampačů a klakson autobusu, kterým rozváželi tisíce účastníků prvomájového průvodu zpátky do jejich provincií. Pochod byl po celé týdny označován oficiálními médii jako „důstojná odpověď štvavé mediální kampani proti kubánské vládě“. V zaměstnání musel každý písemně potvrdit, že se zúčastní, že nebude chybět na „setkání s vlastí“. Spousta studentů středních škol spala včera ve škole, aby mohli být hned brzy ráno odvezeni na náměstí Revoluce, protože při oslavách dne pracujících se nemůže nic nechat náhodě. Kupodivu nebyly vidět žádné transparenty, volající po zvýšení platů, nebo kritizující radikální propouštění.

Celý den jsem myslela na Baby a Pablita, kteří v předchozích letech vždycky stáli nastoupení s vlaječkami na tom ohromném architektonickém útvaru, kde si člověk připadá maličký a bezvýznamný. Chodili tam v červených mikinách a než vyrazili z naší čtvrti, zaťukali na všechny dveře, aby se nikdo nemohl vyvléci ze svých povinností vůči Revoluci. U nich v obýváku byla také umístěna kniha, kterou muselo podepsat 8 013 966 Kubánců a která prohlásila socialismus na Kubě za nezrušitelný. Nelegální prodejci se jejich domu vyhýbali a sousedé, když o tomto manželském páru mluvili, si šáhli ukazováčkem a prostředníčkem na rameno, aby známým gestem naznačili, že jsou buď v armádě, nebo na ministerstvu vnitra.

Před pár měsíci jsme se dozvěděli, že tento aktivní pár emigroval do Spojených států, protože vyhrál ve vízové loterii. Ona předala svoji dohlížecí funkci v CDR a on odevzdal průkazku člena komunistické strany na schůzi, kde všichni zůstali zírat s otevřenou pusou. Začali veřejně nakupovat mléko a vajíčka na černém trhu a pár dní před odjezdem rozdali část oblečení, včetně těch jasně barevných svršků, ve kterých chodili na průvody. Nasedli do letadla a nechali za sebou kůži, nebo masku, kterou celá ta dlouhá léta nosili. Dnes sledují z Hialeah alternativní kubánskou blogosféru, pohoršují se nad tím, co se děje Dámám v bílém a o našich vládcích už nemluví s úctou, ale s výrazem plným zloby. Jejich bezpodmínečná ideologická věrnost byla stejně trvanlivá jako barva na papírových vlajkách, kterými je poseté náměstí a na které teď padá vytrvalý prvomájový déšť.

V červnu roku 2002 nechala kubánská vláda občany podepsat ústavní změnu, která označuje socialistický systém na Kubě za neměnný. Porušila u toho téměř všechny zákonné požadavky na pořádání referenda. Lidově se tato změna vžila pod jménem „ústavní mumifikace“.