Jiný Pepa

Časopis písmeno po písmenu

Časopis Písmeno po písmenu

Bylo mi devatenáct a on zemřel před sto lety. Ve škole jsme se děsili zkoušek z gramatiky, kde jsme museli rozebírat jeho složité věty. Tolikrát nám opakovali, že José Martí byl „ideovým strůjcem přepadení kasáren Moncada“, že jsme si ho skoro představovali živého tehdy v to ráno plné střelby a mrtvých. Jeho věty vytržené z kontextu na politických billboardech zdobily město, ponořené do bídy Zvláštního období. Některé z nich jsme parodovali. Pamatuji si třeba na heslo „Bída přejde, ale potupa nikdy“, které jsme přetvořili na „Bída přejde, ale stosedmdesátčtyřka nikdy“ v narážce na autobus, spojující Víboru s Vedadem.

Nechyběli i tací, kteří v nevědomosti vinili Apoštola ze současné situace a ve dnech bez dodávek elektřiny a s minimem jídla za to trestali jeho sádrové busty. Neuvěřitelné překrucování Martího myšlenek podle potřeb těch u moci způsobilo, že mnoho mých spolužáků na jeho dílo definitivně zanevřelo. Jen malá skupinka adolescentů si dál četla jeho milostnou poezii a volné verše a uchovala si tak pro sebe jiného Pepu, lidštějšího a bližšího. Chodila jsem tehdy na Pedagogický institut, ze kterého jsem mohla jako z trampolíny vyskočit na universitní studium filologie, nebo žurnalistiky, dvou profesí, které on ovládl dokonale. Právě tam mi představili pána s energickou tváří, kterého je třeba bez debat obdivovat, protože je oficiálně prohlášený za inspiraci toho, v čem žijeme.

Při příležitosti stého výročí jeho úmrtí mě napadlo sepsat krátký článek do našeho studentského časopisu. Pod jménem Písmeno po písmenu otiskovala publikace básně, literární analýzy a měla i sekci jazykových prohřešků, které člověk slýchával na chodbách Fakulty španělštiny a literatury. Napsala jsem několik stručných zapálených řádků, kde stálo i to, že jsme „generací dalšího století“, která má za úkol zachránit vlast před „jinými nebezpečími“.  Toto malé překročení oficiálně stanovené hranice při interpretaci národního hrdiny mělo za následek zrušení časopisu a mé první setkání s „chlapíky z aparátu“. Během tajného pohovoru mi chtěli naznačit, že rozplétat a vykládat jeho dílo umí jen oni. Já se ale potají usmívala, protože už jsem poznala jiného Martího, nezkrotného a vzpurného.

Pozn.: Chtěla jsem tento post poslat včera, ale nebylo to možné.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s