Muzeum aut

V naší realitě existuje detail, který fascinuje turisty a překvapuje sběratele na celém světě, a sice množství starožitných aut, jezdících po ulicích. Právě v těchto chvílích brázdí nějakou havanskou třídu Chevrolet z roku 1952 a Cadillac starší než náš ministr dopravy slouží jako kolektivní taxík. Jezdí kolem nás zanedbaná nebo právě čerstvě nalakovaná, na pokraji rozpadu nebo připravená na výhru v soutěži o nejlepší údržbu. Tyhle pojízdné zázraky jsou součástí krajiny naší každodennosti, stejně jako dlouhé fronty, přecpané autobusy a politické billboardy.

V první chvíli jsou návštěvníci vždycky překvapení a nadšení z tematického historického parku, tvořeného těmito vozidly. Fotí se s nimi a jsou klidně ochotni zaplatit trojnásobek jízdného, jen aby si vychutnali prostorné interiéry. Když se začnou vyptávat řidiče, s údivem zjistí, že karoserie Forda ze začátku dvacátého století v sobě skrývá deset let starý motor z Fiata a kola že jsou předělaná z Lady. Jak postupně získávají důvěru vlastníka, dozví se, že brzdy mu daroval jeden přítel z Evropy a přední světla patřily kdysi vozu ambulance.

Rekreanti žasnou nad vkusem Kubánců, kteří zachovávají takové relikvie a málokdo z nich ví, že je to kvůli potřebnosti a ne zálibě. Nemůžeme přijít k prodejci a koupit si nové auto, i kdybychom měli dostatek peněz a na místě ho zaplatili. Takže nám nezbývá než opravovat ta stará. Bez těchto artefaktů z minulého století by bylo naše město méně malebné a ještě daleko méně mobilní.

Reklamy

Letní dovolená


Stovky tisíc Kubánců je na letní dovolené, mezi nimi i studenti, kteří si do září užívají skoro dvou měsíců volna. Letní volno je v období největších veder a všichni analytici se shodují, že i společenský tlak dosahuje na začátku srpna svých nejvyšších hodnot. Kombinace horka, nedostatku a školních prázdnin rozčiluje především ty dospělé, kteří sní o dobře vyvenčené, nakrmené a klidné rodině. Mnoho rodičů musí přestat chodit do práce, protože nemají kde nechat své děti a ve většině zaměstnání tak v červenci a srpnu klesá produktivita práce.

Léto láká na pláž, zvlášť na úzkém ostrově, kde jsou pobřeží i v nejširším místě vzdálena méně než sto kilometrů od sebe. Koupání v moři s sebou ale přináší spoustu těžkostí. Především kvůli dopravě, ale také proto, že když už člověk leží na písku, zjistí, že většina gastronomických nabídek je v konvertibilních pesech. To platí i o slunečnících.

Zhnusení a nuda nás dřív nebo později zažene domů, do těch částí domácnosti, které potřebují opravit. Viklající se židle, napůl ucpaný odpad dřezu, zástrčka, ze které létají jiskry, starý sušák na prádlo, který už neudrží tíhu mokrého oblečení a proděravělá splachovací nádržka. Zkrátka ta spousta míst, které se časem opotřebují a kterým se musíme věnovat když máme chvilku volna. Na konci dovolených si pak kolegové v práci vykládají častěji o úskalích oprav kuchyňského osvětlení, než o teplých vodách Karibiku.

Bez fanfár, ale i bez výsledků

Fotografie převzata z adn.es

Fotografie převzata z adn.es

Slavnost k výročí 26. července začala brzy kvůli obavám z odpoledních dešťů a ve snaze vyhnout se slunci, které vám spálí zátylek a obtěžuje diváky. Měla náležitou formu, tak jak to už ke kubánskému systému patří: vážnou, zastaralou, občas takovou zaprášenou. Nic by nevybočovalo z obvyklého scénáře, kdyby se Raúl Castro nerozhodl neobjevit se na pódiu a nepřednést proslov k národu, který očekával program změn. Jeho absence u mikrofonů by neměla být vnímána jako snaha o decentralizaci odpovědnosti a přenechání proslovů při takovéto příležitosti jiným. Generál nepromluvil, protože neměl co říci. Nepředstavil balík reforem, protože ví, že by to znamenalo zahrávat si s mocí a kontrolou nad ostrovem, kterou jeho rodina má už padesát let.

V minulosti proslovy  druhého tajemníka Komunistické strany Kuby vyvolávaly vždy více zmatků než jistoty, takže se letos interpretacím svých slov analytiky ze všech koutů světa rozhodl vyhnout. Dost škody nadělaly už věštby z roku 2007 o masivním dostupnosti mléka, nesplněné předpovědi o dokončení akvaduktu v Santiagu de Cuba a nešťastná věta „Jsem jen stínem“, kterou začal svou nezáživnou řeč vloni. Možná i proto se tentokrát rozhodl mlčet a přenechat proslov nejstrnulejší osobě ve své vládě – Josému Ramónovi Machado Venturovi. Havanou otřásly dělové salvy právě kdy se první místopředseda vlády blížil k tribuně a začal svou řeč plnou otřepaných frází a nesmiřitelných prohlášení.

Na téma neodkladných ekonomických a společenských opatření Machado Ventura objasnil, že budou zavedeny „krok po kroku v rytmu, který si určíme sami “. Stará nejasnost první osoby množného čísla, známá dvojznačnost zdánlivého konsensu. O rytmu, rychlosti a hloubce těch vytoužených reforem se rozhoduje v malé skupince lidí, kteří mohou jejich zavedením hodně ztratit a naopak hodně získat, když je pozdrží. Budou tací, kteří řeknou, že ticho Raúla Castra se dá připisovat jeho strategii nevytrubovat příliš fanfárami. Dnes ale nejde o politickou diskrétnost, nýbrž o státní tajnůstkářství. Neslibovat veřejně žádné změny a viditelně se nezapojovat do série proměn může být způsob jak nám říci, že se tyto změny neřídí jeho  politickou vůlí, ale zoufalstvím okamžiku, které – myslí si – nakonec přejde.
Tím, že nic neřekl, nám poslal jasný vzkaz: „nedlužím vám ani vysvětlení, ani sliby, ani výsledky“.

Čekání na rozkazy


Známá mé matky, která bydlí blízko jedné z Dam v bílém, vykládala, že byly zrušeny instrukce, nabádající k útokům na tyto ženy v bílém oblečení a s gladiolami v rukou. Ta stejná paní, která donedávna nasadila nesouhlasný úšklebek pokaždé když mluvila o mších v kostele sv. Rity a pochodech po 5té ulici dnes málem natahuje ruku, aby se pozdravila s Laurou Pollan a požádala ji o autogram. Možná je zmatená i další sousedka, která minulý březen křičela v televizním vysílání „Vzpoura zrádců!“ a teď čeká na nové rozkazy, aby mohla začít pokřikovat znovu. Tímto příměřím byly odhaleny mechanismy falešné spontaneity. Nepřirozenost údajných reakcí lidu je potvrzena přerušením agrese.

Z hlediska oficiální doktríny byly osoby, které jsou v posledních týdnech propouštěny z vězení, uvězněny spravedlivě.Tímto argumentem a určitými formami nátlaku byly mobilizováni členové strany a Výborů na obranu revoluce, aby se účastnili tzv. „aktů zapuzení“, kde plivali, uráželi a zostuzovali Dámy v bílém. Teď ti hřmotní výtržníci, kteří se nechali nahnat, aby „bránili revoluci před žoldáky imperialismu“ nepochybně čekají na nějaké vysvětlení, ospravedlňující propouštění vězňů na svobodu. Bylo by zajímavé dostat se na nějakou schůzi jádra strany, abychom viděli co jim sdělí za tajemné odhalení. Protože jinak sami sebe uvidí jen jako loutky okamžiku, které jeden den dráždí a druhý den jim přikáží mlčet.

Známá mé matky neskrývá rozladění: „Kdo se v nich má vyznat! Jeden den je máme urážet a den nato jim nesmíme zkřivit vlas“. Jisté je, že tady, kde to vypadalo, že se nestane nikdy nic, jsme najednou v situaci, kdy se může stát cokoli. V jakém momentu k té změně došlo? Možná to bylo ve vlhké, tmavé a smrduté cele samotky, kde se Orlando Zapata Tamayo rozhodl pro osobní oběť, nebo ve sterilním, klimatizovaném sále jednotky intenzivní péče, kde Guillermo Farinas prokázal ochotu zemřít, jestli nedojde k osvobození vězňů, nebo na ulicích Havany, kde několik bezbranných žen vzdorovalo neomezené moci a křičelo „svoboda“ v místě, kde žádná nebyla.

Příměří, zatím krátké a křehké, je však asi omezené jen na Havanu, protože v Banes je Reina Tamayo stále obětí starých metod.

Poslové konce

Vyskočím z postele když slyším z venku řev tlampače. Nerozumím tomu co říká, ale když si myji obličej, mám pocit jako by to bylo naposledy. Možná že začíná ta válka, o které poslední dobou tolik mluví. Můj syn ještě spí, mám chuť ho vzbudit a varovat, ale nerozumím slovům vypadávajícím z tlampače na odjíždějící dodávce.

Kdy se nám budou muset zpovídat ti, co nás tak straší? Ti, kteří nám desetiletí mávají před očima strašidlem zkázy? Je snadné volat po válce když má člověk k dispozici bunkry, vojáky a neprůstřelné vesty. Přála bych těm poslům konce aby stáli tady, mezi houkáním klaksonů a synem, který otevře oči a vystrašeně se ptá: „Mami, co se děje že je venku takový randál?“

Vyloučení, skutečná kontrarevoluce

Slovo „revolucionář“ má v současnosti na Kubě úplně jiný význam než jaký bychom našli v jakémkoli slovníku španělštiny. Aby si člověk takové označení zasloužil, stačí když se vyznačuje spíš konformismem než kritickým myšlením, dává přednost poslušnosti před rebelií a podporuje staré spíše než nové. Aby vás brali jako revolucionáře, musíte umět být ve vhodných chvílích potichu a pozorovat zvůli a prostopášnost kolem sebe, aniž byste poukazovali na ty, kdo jsou za ně zodpovědní. Slovo, pod kterým jsme si kdysi představovali zlom a změnu se přetavilo v synonymum „reakcionáře“. Paradoxně jsou dnes právě ti, kteří věří, že ochraňují esenci „revoluce“ těmi, kteří vykazují největší politickou strnulost a nevraživě prosazují tresty pro reformisty.

Silou vlastní zkušenosti se takovýmto sémantickým mutacím naučil Esteban Morales, který měl ještě před nedávnem to privilegium, že se mohl naživo objevovat před televizními kamerami. Člen komunistické strany, akademik a specialista na témata spojená se Spojenými Státy měl nebezpečný nápad napsat článek proti korupci. Článek nebyl primárně zaměřen na každodenní krádeže a podvody, díky kterým ze dne na den přežívá mnoho kubánských rodin, ale na etický rozklad, jež se uhnízdil ve vyšších vrstvách mezi mocnými, kde se defrauduje ve velkém. Měl ten nešťastný nápad napsat, že „na vládních a státních pozicích jsou lidé, kteří se finančně zajišťují na dobu kdy revoluce padne“. I když je tento závěr zřejmý z pouhého pohledu na tlusté krky vedoucích pracovníků, nablýskaná auta Geely funkcionářů korporace CIMEX, nebo na  vysoké mříže lemující zahrady obchodních hodnostářů, Morales měl tu drzost, aby na to poukázal zevnitř samotného systému.

Inspirován výzvami ke konstruktivní kritice, k nazývání věcí jejich pravými jmény a otevřenosti, Morales věřil, že jeho text bude interpretován jako zdravý zájem člověka, který chce přispět  k záchraně celého procesu. Zapomněl ale, že mnoho takových už bylo označeno za frakcionáře, zmanipulované ze zahraničí, závislé na pozlátku moci a ideologicky zvrácené. Za menší prohřešky už mnozí novináři přišli o zaměstnání a studenti o místo na univerzitě, utrpěly jimi kariéry ekonomů, právníků a dokonce i zemědělců. Potrestán vyloučením ze svého útvaru Komunistické strany Kuby vstoupil tento dříve spolehlivý profesor na cestu, o níž víme kde začíná, ale nevíme kde končí. Zkušenost říká, že cesta potrestaných už nevede zpět. Defenestrovaní si nakonec uvědomí, že ti, které považovali za „nepřátele“, by se mohli jednou stát osobami nesoucími původní význam slova „revoluce“.

První doušek vody

cocoagua

Po 134 dnech bez jídla a doušku tekutin se Guillermo Fariñas napil trošky vody z červeného umělohmotného hrníčku. Bylo čtvrt na tři, čtvrtek 8. července a na druhé straně skleněné stěny v pokoji na jednotce intenzivní péče začaly tleskat desítky jeho přátel, jako by se právě stali svědky nějakého zázraku.
Fariñas vyhrál bitvu, ale čeká ho ještě dlouhý boj se smrtí, protože území, na kterém se vedla tato válka, bylo jeho vlastní tělo. Jediný prostor, který měl k dispozici. Jeho střeva teď vypadají jako potrubí z jemného papíru, přes který prosakují bakterie. Krční tepna je napůl ucpaná krevní sraženinou, která, pokud se uvolní, může skončit v srdci, mozku nebo plicích, přesněji v jeho srdci, v jeho mozku, nebo v jeho plicích. Čtyřikrát se musel utkat s infekcí zlatého stafylokoka a v noci zápasí s pronikavými bolestmi třísel, které ho nenechají spát.

Jeho pergamenový jícen ten první doušek vody nečekal. Způsobil mu takovou bolest v prsou, že si chvíli myslel, že dostal infarkt, ale vydržel to v tichosti. Z druhé strany skleněného pokoje ho napjatě pozorovali ti, kteří po mnoho dní bděli před nemocnicí modlíc se za jeho život a jiní, kteří přijeli zdaleka až sem, doprostřed ostrova, aby ho prosili o ukončení toho utrpení a aby byli svědky jeho vítězství. Nechtěl pokazit tu slávu rozjařeným kolegům, oslavujícím jeho vítězství a proměnil výraz bolesti v úsměv.

Rodina Guillerma Fariñase mi umožnila se o něj starat tu první noc kdy ukončil hladovku a on mi dovolil se stát svědkem jeho utrpení, jeho drobných nevychovaností a lidských slabostí. Teprve tehdy jsem objevila opravdového hrdinu tohoto tažení.

coco1
coco2
coco3
coco4