Ostrov bez moře

Ze zdi Malecónu toho není moc k vidění. Jen modrou plochu, která se občas rozzlobí a vyprskne pěnivé vlny na ulici, která ji ohraničuje. Žádné jachty, jen pár pospravovaných lodiček s povolením kapitána přístavu. V létě se mladíci vrhají do teplé vody, v zimě se ale nábřeží vyhýbají kvůli sprškám studené vody a větru. Každou noc jezdí z východu na západ jedna loď. Stín na horizontu hledá v moři uprchlíky v bárkách, směřující k Floridskému průlivu.

Právě v těchto měsících to na pobřežní třídě nejvíc vře. Všechno se ale odehrává mezi útesy a ulicí. O tom, že by se aktivita rozšířila i na ten velký slaný prostor na druhé straně, se nám může leda zdát. Kdy jsme začali žít k moři zády? Kdy nám tahle část naší země přestala patřit? Jíst rybu, projet se na jachtě, dívat se na budovy z vrcholu vlny, nebo si užít odstíny modři tam, kde začíná hloubka. Chiméry ve městě s pobřežím, bodavé delirium na ostrově, který vypadá, že pluje v nicotě a ne v Karibiku.

Představuji si, že jednoho dne nebude k půjčení pramice s vesly potřeba zahraniční pas. Plachty se znovu zmocní zátoky, připomenou nám, že žijeme v přímořské Havaně, zrozené z křiku korzárů a přístavního lomozu. Pražmy vystrnadí clarie (druh ryby, pozn. překl.) a líny z našich talířů a ze zdi Malecónu, s nohama klimbajícíma nad útesy, budeme zdravit šňůru lodí, přijíždějících a vyplouvajících z El Morro.

Čekání

Maminka se kýve ze strany na stranu. Opírá se nejdřív o jednu nohu, pak o druhou, zatímco já se jí svými sedmiletými hubenými pažemi držím v pase. Na co je tahle fronta? Nevím, možná stojíme na zastávce autobusu, před obchodem, kde mají něco k jídlu, nebo před lékarnou, abychom koupili aspirin. Je to dlouhá fronta na slunci a člověku připadá, že na něj nikdy nepřijde řada.

Ovívá se. Dál se kolíbá napravo a nalevo. Má matka mě těmito pohyby, nevědomky, učí umění čekat. Cvičí mě v trpělivosti, abych se dokázala vyrovnat s dlouhými frontami, ve kterých budu muset stát.

Čekání

Maminka se kýve ze strany na stranu. Nejdřív se opírá o jednu nohu, pak o druhou, zatímco já se jí svými hubenými pažemi sedmileté holčičky věším na boky. Na co je ta fronta? Nevím, můžeme být na zastávce autobusu, před obchodem, kde dostali talíře, nebo v lékárně ve frontě na aspirin. Je to dlouhá řada na slunci a mě připadá, že na nás nikdy nepřijde řada.

Ovívá se vějířem. Stále se houpe napravo a nalevo. Tím pohybem mě má matka, aniž by si to uvědomovala, učí umění čekat. Cvičí mě v trpělivosti, abych uměla čelit všem dlouhým frontám, které mě čekají.

Zakázané, ale možné


Kouř se mi lepí na vlasy a šaty a celou noc si s sebou ponesu pach tabáku, i když patřím k těm Kubáncům, co nikdy nekouřili. Pán u vedlejšího stolu vykouřil za tu chvilku co tu sedí už krabičku a půl Hollywoodek, jako popelník používá prázdnou plechovku od piva. Na zdi visí cedule s cigaretou přeškrtnutou červenou čarou a pozadím plným nikotinových skvrn. Nedá se nic dělat. Jsem pasivní kuřák, i když v mé zemi od roku 2005 platí zákon, který by mi měl plíce chránit.

Úspěšně jsem nepoznamenána přežila první zkoušku kolektivní spoluviny, kdy si děti, sedící v kruhu, dokazují jak už vyrostly. 32% mých spoluobčanů ale zůstane na té dětské nepleše závislá a utrácí dnes podstatnou část svých prostředků za Criollky, Popularky nebo H. Upmannky. Je to jedno z nejvyšších čísel v regionu, srovnatelné možná s vysokým výskytem alkoholismu, který se ale oficiálně nepřiznává. I když je polovina domovů na ostrově vystavena kouři, u nás doma je jenom jeden bývalý kuřák, jeden adolescent, který vypadá, že ho to ještě nezajímá a já, která svému otci máčela krabičky cigaret ve vodě, aby ho přesvědčila se zlozvykem přestat.

Vyhláška na ochranu nás, kteří nekouříme, je přísná a velice moderní, ale v praxi nefungovala ani pár týdnů. Neznám nikoho, kdo by byl pokutován za porušení protikuřáckých opatření na veřejných prostranstvích nebo v dopravních prostředcích a cigarety všech značek se stále prodávají v těsné blízkosti základních a středních škol. I přes mou abstinenci mi před pár měsíci diagnostikovali rozedmu plic a doktor na mě mrkl, když se ptal: „Kouříš, že?“. Měla jsem chuť si koupit krabku těch nejsilnějších cigaret, pořádně si šluknout a vypustit kouř na ten vlhký kus papíru se zákonem, který se nedodržuje a na ty, co udělali z tak jednoduchého opatření mrtvý dokument. Ale nevím. Mám pocit, že kdybych to udělala, dostala bych jednu z těch mála pokut, které byly v posledních pěti letech uděleny.

Přijít o zub a získat číslo


Před několika měsíci se mi zdálo, že jsem přišla o zub. Ten malinký na straně, který se mnou je už víc než třicet let. Mléčný řezák co nikdy nevypadl a já vím, že se o něj musím starat, protože nemám jak ho nahradit. Kdyby tu ještě byla moje babička, interpretovala by tyto snové zážitky jako „předtuchy někoho, kdo má umřít“. Ana spojuje sny, ve kterých člověk ztrácí stoličky, špičáky nebo jiné zuby se ztrátou milované osoby. Nosí zubní protézu a už pohřbila skoro všechny kamarády své generace.

Chladně jsem zanalyzovala pověry a vzpomněla si, že v naší ilegální loterii se číslu 8 také říká „mrtvé“. Nebylo těžké najít místního sázkaře, protože i když ji už padesát let pronásledují, „bolita“ funguje v každém bloku a těší se větší popularitě a významu než samotné CDR (Výbor na obranu revoluce, pozn. překl.). Ilegální síť vybere peníze a přinese je osobě zvané „bolitero“, který poslouchá výsledky na rádiu z Venezuely nebo Miami a rozdělí poté výhercům příslušné částky. Tak může být každá běžná denní událost interpretována jako znamení, se kterým se pak dá sázet v poměru od 1 do 100 v očekávání atraktivní výhry. V hovorové řeči se pod „motýlem“, „koněm“ nebo „krkavcem“ rozumí čísla 2, 1, nebo 33 v pronásledované loterii a v narážce na ni se i pětipesovým bankovkám říká „jeptišky“.

Tak jsem se odvážila a vsadila dvacet peso na to pohřební číslo. Jak se dalo očekávat, nic jsem nevyhrála. Ale ani jsem to nevzdala a slídím v novinách Granma po nějakém dalším čísle, které by podpořilo moji šťastnou hvězdu. První úspěch, který jsem v „bolitě“ měla bylo v době mé puberty, když jsem odvážně vsadila na lákavé číslo 90 (znamenající „starý muž“) z titulku oficiálního orgánu Komunistické strany Kuby. Věřte mi, že spousta Kubánců ty noviny čte s cílem ulovit indicie do naší nejpopulárnější loterie a ne aby zde našli věrohodné zprávy. Analyzujeme inzeráty, sny, politické plakáty a slavná výročí – symboly reality, které překládáme v čísla zakázané loterie.