Prázdné chodby

Deset ráno. V chodbách, ještě před týdnem plných lidí konverzujících v pracovní době, dnes není živé duše. Co se v těch sedmnácti patrech ministerstva zemědělství stalo, že se nikdo nepotuluje kolem kanceláří? Odpověď je jednoduchá. Mají strach, aby se neocitli na dalším seznamu propouštěných a tak se bojí opustit pracovní místo a tváří se nepostradatelně. Dřív se poflakovali se založenýma rukama, současná strategie ale velí vypadat zaměstnaně, i když to znamená, že budou muset zůstat celých osm hodin v kanceláři za stolem.

Nepřeháním. Vyprávěla mi to kamarádka, která pracuje v jednom ze státních podniků, kde je přebytek zaměstnanců chronickým problémem. Vysvětluje, že ani na vodu už nestojí tak dlouhé fronty jako dříve, ale že to stejně nikomu zaměstnání nezachrání. Instituce už informovala o tom, že v práci zůstanou pouze ti opravdu nepostradatelní. Někteří už také dostali oznámení o výpovědi. Kamarádka přimhouří oči a zasměje se. „Určitě nevyhodí ani ředitele, ani tajemníka buňky komunistické strany a už vůbec ne tu ženskou, co vede odbory“, uzavírá ironicky.

Překvapuje mne směsice strachu a pohrdání, s jakým Kubánci přijali drastickou redukci zaměstnanců, která už se začíná uvádět v praxi. Na jednu stranu nikdo nechce přijít o práci, na druhou stranu ale vládne přesvědčení, že nezaměstnanost nemůže být horší než práce pro stát. Když kamarádce navrhnu, aby si zařídila licenci na samostatnou činnost a přišívala knoflíky nebo vyráběla věšáky, odmítne a vyskočí ze židle. „Jestli budu na příštím seznamu“, tvrdí, „udělám z toho takové haló, že to bude slyšet i v kanceláři ministra a po všech chodbách“. Ale moc jí nevěřím. Stejně jako většina ostatních se radši schová, než by si stěžovala.

Advertisements

Ze sladkosti k hořkosti

Měl naraženou čepici až po uši, ale i tak jsem v něm rozpoznala bývalého víceprezidenta. Carlos Lage kolem mne prošel na křižovatce ulic Infanta a Manglar, krokem tak typickým pro ty, kteří byli defenestrováni, tempem padlých, kteří už ztratili naději, že budou rehabilitováni. Bylo mi ho líto. Ne proto, že teď musí chodit v parnu na slunci, když měl ještě nedávno šoféra, ale proto, že se na něj všichni tiše káravě dívali, s úšklebkem odvety ve tváři. Slyšela jsem procházející ženu jak říká: „Chudák, musel odvést všechnu špinavou práci, jenom aby mu nakonec udělali tohle.“

Rok a půl po sesazení Carlose Lageho a Felipeho Péreze Roqueho se stále ještě neví, jaký důvod stál za jejich politickým koncem. Jako gesto nebývalé diskrétnosti se video, které pouštěli členům komunistické strany a které vysvětlovalo důvody toho nenadálého pádu, nikdy nedostalo k alternativním informačním sítím. Nepřesvědčily nás ani fotky obou pánů popíjejících na nějaké oslavě s úsměvem pivo. Kdyby toto byla příčina ztráty funkcí, nezůstal by nám jediný ministr a vyprázdnila by se i pozice prezidenta. Věta, napsaná Fidelem Castrem v jedné z jeho úvah, že se jak ministr zahraničních věcí, tak viceprezident stali závislými na „sladkosti moci“, vypadala spíše jako přiznání člověka, který dobře zná královské výsady neomezené vlády, než jako vysvětlení chyb druhých. Takže jsme se nakonec nedozvěděli, co tentokrát vedlo Saturna k požírání svých dětí, s pachutí toho kdo pojídá poslední vrh, generaci, jež by ho mohla nahradit.

Soucítila jsem s Carlosem Lagem když jsem ho viděla, jak si čepicí zakrývá obličej a rychlým krokem se snaží uniknout pozornosti. Měla jsem chuť na něj zavolat a říci mu, že tím, že ho vyhodili, ho ušetřili posměchu v budoucnosti a udělali z něj svobodného člověka. Ale prošel kolem mne v takovém spěchu, asfalt tolik pálil a ta žena se na něj dívala tak posměšně, že jsem jen přešla na druhý chodník. Nechala jsem defenestrovaného s jeho samotou. Ale věřte mi, že jsem se k němu chtěla přitočit a zašeptat mu, aby nebyl smutný. Vyhazovem ho ve skutečnosti zachránili.

Tropický Sacharov

Je těžké si představit, že by uvnitř neduživého těla Guillerma Fariñase, pod obličejem bez obočí, existovala vůle zcela odolná proti malomyslnosti. Člověka také překvapí, že ve chvílích, kdy bylo jeho zdraví nejvíce ohroženo, nepřestal být vnímavý k problémům a těžkostem lidí okolo sebe. I teď, s vyoperovaným žlučníkem a bolestivými stehy, táhnoucími se mu přes břicho, se mne vždycky, když mu volám, zeptá na mou rodinu, mé zdraví a školu mého syna, než aby si stěžoval. Jak dokáže žít pro druhé! Ne náhodou odmítl přijímat potraviny, aby dosáhl propuštění 52 politických vězňů, z nichž jich osobně mnoho neznal.

Existují ocenění pro osobnosti, která přitáhnou pozornost k hodnotě bytostí do té doby opomíjených. Ale také existují jména, která přidají na slávě nějakému vyznamenání a to je i případ Sacharovovy ceny udělené Fariñasovi. Od letošního října budou mít příští vyznamenaní nejvyšší cenou Evropského parlamentu o důvod víc, proč na to být pyšní. Ta má teď vyšší hodnotu díky tomu, že byla udělena tomuto obyvateli Villa Clary oddanému ostatním, tomuto bývalému vojákovi, který se zřekl zbraní, aby se zapojil do nenásilného boje.

Kdo víc než on, který si vytyčil nesmírně vysokou metu a dosáhl jí, který nám všem dal lekci odvahy a podrobil své tělo bolestem a strádání, které na něm nechají stopy do konce života! Žádné jméno není vhodnější k tomu, aby bylo zařazeno na seznam po boku Nelsona Mandely, Aun Schan Su Tij a Dam v bílém, než tento novinář a psycholog, jehož hlavní charakteristikou je skromnost. Otevřenost, kterou nezměnily ani mikrofony a blesky fotoaparátů všech těch novinářů, kteří s ním v těchto dnech dělali rozhovory. Díky prostotě, kterou na něm jako jeho přátelé tolik obdivujeme, dosáhl Coco (i jeho přezdívka je skromná) toho, že Sacharovova cena vypadá daleko důležitěji.

Terapie prací

Někdo dělá papírové figurky, jiní navlékají barevné korálky na náhrdelníky bez konce, nebo lepí kousky látky na nekonečné přehozy na postel. Říkají tomu terapie prací. Zaměstnat ruce, aby se nesplašila mysl, říkám tomu já. Jednou za čas se jedné z těch repetitivních činností podaří vytáhnout mě z každodennosti, i když to není pomocí jehly nebo lepidla, ale šroubováku a štípaček. Já přerušuji obvody, spojuji kabely a vrtám se ve všech možných součástkách domácích spotřebičů, abych zjistila, zda má systém jejich fungování větší logiku než naše absurdní realita. Vytvářím a přetvářím technologii.

Třeba se mi jednoho dne podaří sestrojit nějaké udělátko, které bude sloužit nejen k uvolňování napětí, ale i k připojení na internet.

Tarará

Vítejte pane Marschalle“ (1952) film španělského režiséra Luise Garcíi Berlangy

"Vítejte pane Marschalle“ (1952) film španělského režiséra Luise Garcíi Berlangy

Po dvou týdnech na pionýrském táboře Tarará jsme se se sestrou vracívaly domů a vyprávěly o dovádění na pláži. Tentokrát to ale mělo být jinak. Měly jsme se účastnit představení, které mělo někomu velmi důležitému ukázat, jak se soukromá vilová čtvrť proměnila v místo rekreace pro děti dělníků. Na trávníku na břehu řeky jsme vytvořili pět velkých kruhů, představujících pět kontinentů a oblečení v typických krojích z každého regionu jsme se vzali za ruce. Na mě připadlo představovat Litevku.

Maminka pronajala kostýmy v obchodě na ulici Galiano, ze kterého dnes už zbývá jen stoka, vytékající na chodník. Měla jsem mít na sobě blůzu s dlouhými rukávy, na ní vestu z tlusté látky s barevnými výšivkami, na hlavě čelenku a na botech navlečené kamaše. Ten převlek nebyl pro úmorné léto v červenci roku 1984 moc vhodný, ale ze zvědavosti, kdože bude ten vznešený host, jsem vydržela několik dní zkoušení. Blízko mne trpělo vedrem několik spolužaček ze stejné školy, zabalených do barevných krojů z Mongolska. Vedoucí zapískal na píšťalku a my se na posekaném trávníku točily na jednu nebo na druhou stranu a čekaly na ty vznešené oči, které se na ty naše otočky budou dívat.

V plánovaný den, kdy jsme měly předvést náš světový tanec, jsem zjistila, že mi někdo na ubytovně sebral jednu kamaši a sestra vykazuje první příznaky úžehu. Bez chuti jsme se točili v kruzích, když se roznesla zpráva, že bratr nejvyššího vůdce dorazí každou chvíli. Karavana rychlých aut přejela most přes řeku Tarará, byly to tři vínové Alfy Romeo. O minutu později nám řekli, že můžeme rozpustit formace, ten významný návštěvník už odjel. Raúl Castro, stejně jako ve španělském filmu Vítejte pane Marshalle, nás tam nechal stát v krojích a s nacvičenou choreografií.

Neoliberalismus

Nastartováním masového propouštění předstihli naši představitelé tu nejhorší noční můru, kterou oficiální propaganda přisuzovala dni, kdy se rozpadne stávající systém. Drastické opatření je ospravedlňováno jako součást zlepšování a aktualizace kubánského ekonomického modelu, eufemismy, které mají zakrýt nárůst tržních prvků ve fungování naší ekonomiky.

To, že tyto kroky dělá současná vláda, bude úleva pro politiky v budoucnu. Ti už budou zavádět jen hezké stránky transformace: občanské svobody a ekonomická práva. Oproti tvrzení oficiální propagandy neleží útesy, o které se rozbije loď revoluce i se všemi svými výdobytky na palubě, ve směru zpěvu kapitalistických sirén, ale v klamu utopie.

Lepidlo Cola loca

se_reparan1

Křičí na sebe z balkonu na balkon a já si v první chvíli myslím, že se hádají, ale ne. Ta z domu na rohu oznamuje sousedce, že se v obchůdku na rohu ulic Boyeros a Tulipán objevilo lepidlo Cola loca. S doširoka otevřenýma očima na sebe gestikulují „to už nebylo ani nepamatuju!“, „nikde ho neměli!“. Usmívám se zatímco se dívám na špičku své boty, která už také nutně potřebuje trošku sekundového lepidla, jež sousedky ohlašují jako kdyby se prodávalo hovězí na přídělovou knížku. Kdybych přišla včas a zbyla na mě tuba té zázračné substance, mohla bych si přilepit vypadávající klávesu na počítači a zvonek na dveřích, který skoro není slyšet.

Uprostřed výčtu rozbitých věcí mě napadne, jestli existuje nějaká statistika ročního množství vypotřebovaného lepidla na tomto ostrově. Není to produkt základní potřeby, ale myslím, že bude existovat nějaká souvislost mezi potřebou opravovat si věci a stupněm ekonomické krize, ve které se naše země nachází. Kdyby to tak nebylo, proč by se všichni za lepidlem, které jako by umělo opravit úplně všechno, tak hnali? Často mám zbytky lepidla na loktech a na oblečení po opravách, k nimž mě naše každodennost nutí. Naposled když jsem se téhle činnosti věnovala, mi zůstal slepený palec s ukazováčkem. Podařilo se mi je oddělit pod teplou vodou, ale přišla jsem o kus kůže.

V obchodech, které zrovna nabízí tento „kontaktní tmel“, to vypadá jako při sezónních slevách. Lidé kupují desítky tub, jako by jejich ohromná tmelící síla mohla poslepovat realitu rozervanou frustrací. Nejsme nějak zvlášť skromný národ, který by nechtěl vyhazovat nepotřebné věci, ale je pro nás těžké se řídit datem spotřeby, které uvádí výrobci. Když se něco rozbije, málokdy je za to náhrada. Proto teď končím se psaním a běžím si koupit svou porci Cola locy, svoji dávku instantního vyspravovače. Možná se mi pár kapkami podaří dát dohromady kousíčky budoucnosti, které nám spadly na zem a rozprskly se ve střepinách na všechny strany.