Cubacel, od kradení k cenzuře

Tmavá noc, výpadek proudu v okolí čtvrtě Buena Vista v Playa. Rozvrzané kolektivní taxi, ve kterém jedu, zastaví, vyčerpaně vyfrkne a nechce nastartovat. Jeden z cestujících se ho spolu se šoférem snaží opravit, okolo sedí na obou stranách ulice před svými domy lidé, co rezignovali před elektrickým výpadkem. Hledám v kabelce mobil, chci zavolat rodině, že se zdržím a že nemusí mít strach. Výhledy nemám nejlepší. Jsme uprostřed tmy, ve čtvrti, kde kriminalita není jen dětská hra a můj telefon nefunguje. Pokaždé když vytočím číslo, objeví se vzkaz „hovor nespojen“. Nakonec se auto zase rozvrčí a podaří se nám pokračovat v cestě. Telefonní spojení se ale neobnoví a já mám chuť ten neužitečný krám hodit z okna. Když přijedu domů, zjistím, že ani Reinaldo nemůže z toho svého volat a že mí kamarádi bloggeři dokonce ani nedostávají zprávy.

Naše jediná mobilní společnost nám přestřihla linky na celou páteční noc a část soboty. Na víc než 24 hodin nám zrušili službu, za kterou platíme v konvertibilní měně. Přes svůj reklamní slogan „bezprostřední komunikace“ se Cubacel chová jako komplic ideologické cenzury a napomáhá tomu, aby se důtky politické policie zobrazovaly jako chybná hlášení na displejích našich telefonů. Využívá své monopolní noci k trestání klientů, kteří se odchýlili od oficiální myšlenkové linie. Část svého podnikatelského kapitálu a kapitálu zahraničních investorů se používá k provozování infrastruktury, sloužící k bojkotu (chvilkového nebo delšího) některých mobilních čísel. Paradoxní role pro společnost, která by nás měla spojovat se světem a místo toho nás nechá ve štychu, když ji nejvíc potřebujeme.

Není to poprvé, co se něco takového stalo. Čas od času někdo vypne nějaký spínač a nechá nás v tichu. Překvapivě se to děje hlavně tehdy, když je potřeba publikovat nějaké důležité zprávy a naléhavé informace. Nucené zrušení koncertu Porno para Ricardo možná bylo tou rozbuškou, která způsobila, že telefonická společnost porušila svoji vlastní zásadu udržovat nás „ve spojení se světem“. Dalším motivem našeho umlčení mohla být také možná kremace Orlanda Zapaty Tamaya a všechno, co se okolo toho může stát. Jisté je, že tuto páteční noc, uprostřed tmy a obav, Cubacel zase zklamal a ukázal svou vojenskou uniformu, kterou ukrývá pod falešnou maskou obchodní společnosti.

Blahobyt a realizace: „v rozporu s principy naší společnosti“

3. Obsah knihy s názvem „Cuba Libre“ útočí na obecné zájmy národa když obhajuje názor, že na Kubě jsou nezbytné určité politické a ekonomické změny pro to, aby její obyvatelé disponovali větším materiálním blahobytem a dosáhli osobní realizace, cílů, které jsou v absolutním rozporu s principy naší společnosti.

3. Obsah knihy s názvem „Cuba Libre“ útočí na obecné zájmy národa když obhajuje názor, že na Kubě jsou nezbytné určité politické a ekonomické změny pro to, aby její obyvatelé disponovali větším materiálním blahobytem a dosáhli osobní realizace, cílů, které jsou v absolutním rozporu s principy naší společnosti.

Je neuvěřitelné, co mi odpověděla Celní správa republiky na mé oznámení o konfiskaci deseti exemplářů knihy Cuba Libre. Podívejte se na vlastní oči na důvody, které ty zápisy každodennosti dělají „nebezpečnými“.

Dokument Celní správy, strana 1, klikněte pro zvětšení

Dokument Celní správy, strana 1, klikněte pro zvětšení

Dokument Celní správy, strana 2, klikněte pro zvětšení

Dokument Celní správy, strana 2, klikněte pro zvětšení

Překlad bodů ze druhé strany odůvodnění konfiskace knih:
1. Fakt: Jsem Inspektor Celní kontroly a Celní poštovní správy
2. Fakt: Jako inspektor ve službě jsem vydal Rozhodnutí o zabavení č. 409, dne 25.3.2010, na základě kterého bylo zabaveno deset knih s názvem „Cuba Libre“ vydaných nakladatelstvím Marea, autor Yoani Sanchez a bílé obálky se smlouvou o vydání.
3. Fakt: Obsah knihy s názvem „Cuba Libre“ útočí na obecné zájmy národa když obhajuje názor, že na Kubě jsou nezbytné určité politické a ekonomické změny pro to, aby její obyvatelé disponovali větším materiálním blahobytem a dosáhli osobní realizace, cílů, které jsou v absolutním rozporu s principy naší společnosti.
4. Fakt: Zásilky představují jedinečný a nedělitelný celek, pročež se sankce zabavením vztahovala také na smlouvu o vydání s nakladatelstvím Marea
5. Fakt: Podklady, které sloužily k rozhodnutí o uplatnění sankce zabavením nebyly zachovány.

Kultura bez písma

Claudia Cadelo stále čeká na odpověď na své oznámení o kulturním apartheidu na poslední přehlídce mladých režisérů. Agent Rodney se nikdy neobjevil, aby potvrdil, nebo vyvrátil smutné události listopadu 2009 a kolem domu Luis Felipe Rojase pořád hlídkují policisté v civilu, aniž by k tomu měli soudní nařízení. Mé oznámení soudu za násilný útok a nelegální zadržení vloni v únoru se ze strany institucí spravedlnosti dostalo jen mlčení a Dagoberto Valdes mezitím pořád čeká na vysvětlení, proč mu neumožní cestovat do zahraničí. Jsme obklopeni represí, která nepodepisuje papíry, schovává se a nestvrdí razítkem skutky, kterými porušuje své vlastní právo.
Tresty, které nejsou zaznamenány, zatčení, kteří se neobjeví v denních výkazech policejních stanic, výhružky sdělené hlasem, aby po nich nezůstaly stopy. Kultura strachu bez písma, agentů s pseudonymy a nátlaku bez důkazů. Když po nich chceme, aby nám dali písemně ty věty, které na nás křičí daleko od kamer a mikrofonů, semknou rty a využijí své moci, umožňující jim zůstat v anonymitě. Když je člověk konfrontuje s oznámením, dovolávajícím se práva, které vytvořili oni sami, uplyne třicet, šedesát, devadesát dní a nic. Žádný soudce nepřijme trestní oznámení proti té olivově zelené instituci, která vládne naši zemi.
Tolik vychloubání se na tribunách, házení slovy jako „odvaha“, „oběť“ a „statečnost“, jen aby se pak schovávali za vlastní strach a nebyli schopni připojit své jméno, tvář a přesvědčení pod krutosti, kterých se dopouští.

Marnotratný přítel

Když se vrací, mluví potichu a zaťuká opatrně na dveře. Přítel, který k nám už více než rok nechce chodit. Nemluví o té dlouhé době, kdy se u nás nestavil, ani o důvodech, ale ve způsobu, jakým se na nás dívá, je řečeno vše. Strach, který vystavuje zkouškám city a vrhá rozkladnou kyselinu na sliby věrnosti, ho od nás držel dál. Teď se vrátil, jen na pár minut. Po celou dobu, co se zdrží v naší hale, mluví šeptem a gestikuluje směrem ke schovaným maličkým mikrofonům, které si představuje v každém rohu. Pozveme ho na pár smažených vajíček s trochou malangy a rýže, beze slova výčitek. Chováme se, jako bychom ho viděli včera, nebo nám ještě dnes ráno volal, jako by se nám nikdy nevzdálil.

Přesto se ale něco nenapravitelně rozbilo. Proto mluvíme jen o rodině, o Reinaldových vnučkách, které rostou každým dnem a Teově nové zálibě v hraní na kytaru. Ani slovo o té uspokojující, ale bolestivé stránce našeho života, způsobené tím, že se svobodně vyjadřujeme v zemi plné přetvářky. Když nám dochází témata, prodlužujeme konverzaci hovory o deštích a zprávách o násilí, které jsou v našem městě čím dál častější. Abychom vyplnili prázdnotu vzniklou z odloučení, vyprávíme o tom, že se ztratil olej na vaření a že prášek na praní si tento týden asi hraje v obchodech na schovávanou. Záměrně se vyhýbáme plánům do bucoucnosti, každodenním obavám, policejnímu obléhání a bolesti, kterou nám způsobují ti, co se od nás odvrátili.

Po chvíli se přítel zvedne k odchodu a my zůstaneme s přesvědčením, že se teď zase neukáže rok nebo dva, věčnost nebo dvě. Kdo ví, možná že se objeví dřív než si myslíme, bude nás poplácávat po rameni a vykládat, že když se všichni ustrašeně stáhli, on se nenechal nakazit strachem a ze svého pokoje, ze své chráněné dálky, nás provázel na každém kroku.

Mandarinky přijíždí lodí

Je to pletená taška, síťovka upletená načervenalou barvou, s pěti mandarinkami uvnitř. Přivezl ji z Evropy jeden čtenář , který zjistil kde bydlím pomocí stop, zanechaných na blogu. Poté, co jsem mu nabídla vodu, vytáhl citrusy z batohu, s jistým studem, jako kdyby se mi chystal darovat něco, co je na tomto ostrově příliš běžné, běžnější i než marabú, nebo netolerance. Neumí si proto vysvětlit, proč balíček popadnu a zabořím nos do každé mandarinky. Pár vteřin a volám svou rodinu, abych jim ukázala oranžové koule, které už začínám loupat. Zarývám nehty do slupky a čichám si k prstům. Mám na každé ruce šťavnaté hody.

Proud slupek plní stůl a dokonce i náš pes se nadchne pro chuť, prosycující celý byt. Přijely mandarinky! Vrátila se ta skoro ztracená vůně, zapomenutý pocit! Má neteř se raduje a já jí musím vysvětlit, že kdysi tyto plody nepřijížděly ani lodí, ani letadlem. Vyhnu se tomu, abych ji v jejích osmi letech mátla historií národního citrusového plánu a ohromné rozlohy na Isla de la Juventud, kde pomeranče a grepy sklízeli studenti ze zahraničí. Ani se nezmíním o triumfálních číslech padajících z tribun, nebo o džusech Tropical Island, které se původně vyráběly z dužiny z našich sklizní a dnes chutnají po importovaných sirupech. Ale vyprávím jí, že když přišel listopad a prosinec, všechny děti u nás ve škole voněly mandarinkami.

To byla doba! Kdy nám nikdo nemusel z dalekých kontinentů vozit to, co dávala naše vlastní zem.

Děti

Procházím před televizí a zadrží mě věta Zenaidy Romeu, ředitelky komorního orchestru, který nese její jméno. Je úterý a energie té ženy, kterou pozvali do programu „Con dos que se quieran“, mě přiková před obrazovku, zatímco se mi pálí brambory v pánvi. Hbitě odpovídá na otázky, jazykem hodně odlišným od toho nudného žvanění, tak častého všude jinde. V pár minutách vypráví, jak je těžké vytvořit ženský orchestr, jak moc ji rozčiluje nedostatek vážnosti některých umělců a o tom, jak se jednoho dne nechala ostříhat dohola, když vystupovala společně s mistrem Michaelem Legrandem. Všechno tohle a ještě více vypráví s energií, díky které ji vždycky vnímám s taktovkou v ruce a partiturou před sebou.

Přesto to ale není její osud, který mi leží v hlavě, když se vracím k vařečce a sporáku, ale osud jejích dětí. Je to už třetí nebo čtvrtý host programu Amauryho Pereze, který přiznal, že jeho potomci žijí v jiné zemi. Jestli si dobře pamatuji, také Eusebio Leal mluvil o své ratolesti v emigraci a pár dní předtím popisoval podobnou zkušenost i Miguel Barnet. Všichni o té skutečnosti mluvili naprosto přirozeně. Mluvili o tom, aniž by si všimli, že právě masivní exodus mladých lidí je hlavním důkazem národního selhání. To, že se děti celé generace spisovatelů, hudebníků a politiků, včetně těch z ministerstva komunikací a ředitele deníku Granma, rozhodly odejít, by v nich mělo vzbuzovat pochyby, zda nepomáhají budovat systém, ve kterém jejich vlastní potomci nechtějí žít.

Emigrace je fenomén, který má na svědomí prázdné židle téměř ve všech kubánských domácnostech, ale zvláště jeho výskyt v rodinách, které jsou součástí systému, je velmi příznačný. Počet dětí ministrů, stranických vůdců a představitelů oficiální kultury, které se usadily v zahraničí se zdá převyšovat počty těch s kritičtějším původem. Nebude to nakonec tak, že disidenti a ti nespokojení svým dětem předali silnější pocit sounáležitosti? Uvědomují si ty slavné tváře, že děti, které zplodily, je svým odchodem zapírají?

Dívám se chvilku na Tea a ptám se sama sebe, jestli o něm budu muset někdy mluvit jako o někom vzdáleném, jestli jednoho dne připustím před kamerou, že se mi nepovedlo přispět k vytvoření země, ve které by chtěl zůstat.

V hořčičné barvě

Sled střech, ulic a uliček znázorněný pomocí plastu a barev. Město v malém měřítku zavřené v sále Maketa Havany, který se nachází v jednom objektu ve čtvrti Miramar. Díky žlutým dalekohledům se mohou vaše oči toulat ulicemi, kolem rohů, po pár kopcích, nebo vlnícím se pobřeží. Ty samé čočky vám také přiblíží kopuli Kapitolu z ptačí perspektivy, nebo skrytou tvář pevnosti El Morro. Model miniatury města, které člověku připadá při pohledu z jakékoli vysoké budovy nekonečné a které je tu zachyceno v malinké kopii, polapené na pár metrech stolu. Je to replika bez zbořenišť, děr a skvrn. Hlavní město z kartónu, které vypadá daleko obyvatelněji a příjemněji, než to opravdové.

Průvodce v tomto osobitém muzeu vám hned jak vstoupíte vysvětlí, že model byl vybarven čtyřmi různými barvami: hnědou na koloniální stavby, hořčičnou na stavby z let 1902 až 1959, slonovinovou na budovy, postavené v posledních pěti desetiletích a bílou – nápadnou a vzdálenou – pokrývající pomníky a plánované projekty. Všichni návštěvníci a turisté nakonec řeknou to samé: „Havana je horčičná!“ Potvrdím jim, že ano, zatímco jim dál odhaluji detaily a kouty města.

Ano, mé město je hořčičné, pikantní a kyselé, kořeněné stářím a každým dnem vzdalující se modernitě. Vzorek v životní velikosti, kde jsou dny, kdy by člověk chtěl být (stejně jako Maketa Havany) z plastu a kartónu, aby netrpěl takovou zkázou.