Děti

Procházím před televizí a zadrží mě věta Zenaidy Romeu, ředitelky komorního orchestru, který nese její jméno. Je úterý a energie té ženy, kterou pozvali do programu „Con dos que se quieran“, mě přiková před obrazovku, zatímco se mi pálí brambory v pánvi. Hbitě odpovídá na otázky, jazykem hodně odlišným od toho nudného žvanění, tak častého všude jinde. V pár minutách vypráví, jak je těžké vytvořit ženský orchestr, jak moc ji rozčiluje nedostatek vážnosti některých umělců a o tom, jak se jednoho dne nechala ostříhat dohola, když vystupovala společně s mistrem Michaelem Legrandem. Všechno tohle a ještě více vypráví s energií, díky které ji vždycky vnímám s taktovkou v ruce a partiturou před sebou.

Přesto to ale není její osud, který mi leží v hlavě, když se vracím k vařečce a sporáku, ale osud jejích dětí. Je to už třetí nebo čtvrtý host programu Amauryho Pereze, který přiznal, že jeho potomci žijí v jiné zemi. Jestli si dobře pamatuji, také Eusebio Leal mluvil o své ratolesti v emigraci a pár dní předtím popisoval podobnou zkušenost i Miguel Barnet. Všichni o té skutečnosti mluvili naprosto přirozeně. Mluvili o tom, aniž by si všimli, že právě masivní exodus mladých lidí je hlavním důkazem národního selhání. To, že se děti celé generace spisovatelů, hudebníků a politiků, včetně těch z ministerstva komunikací a ředitele deníku Granma, rozhodly odejít, by v nich mělo vzbuzovat pochyby, zda nepomáhají budovat systém, ve kterém jejich vlastní potomci nechtějí žít.

Emigrace je fenomén, který má na svědomí prázdné židle téměř ve všech kubánských domácnostech, ale zvláště jeho výskyt v rodinách, které jsou součástí systému, je velmi příznačný. Počet dětí ministrů, stranických vůdců a představitelů oficiální kultury, které se usadily v zahraničí se zdá převyšovat počty těch s kritičtějším původem. Nebude to nakonec tak, že disidenti a ti nespokojení svým dětem předali silnější pocit sounáležitosti? Uvědomují si ty slavné tváře, že děti, které zplodily, je svým odchodem zapírají?

Dívám se chvilku na Tea a ptám se sama sebe, jestli o něm budu muset někdy mluvit jako o někom vzdáleném, jestli jednoho dne připustím před kamerou, že se mi nepovedlo přispět k vytvoření země, ve které by chtěl zůstat.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s