Wikileaks a prázdné složky

Před několika týdny jsem v jedné z těch nudných úvah, které čtou v každých zprávách, slyšela mluvit o Wikileaks. Vím, že to vypadá neuvěřitelně, že by blogerka, která používá internet jako způsob vyjadřování, neznala tyto stránky plné odhalení dříve. Ale tady, na „odpojeném ostrově“ se ani po letech nedozvíme o věcech, které byly ve zbytku světa předmětem velkých diskusí. Vzpomínám si, že ta první zmínka o stránkách Juliana Assange v našich médiích byla ze strany autorů článku spojena s jistým zadostiučiněním, s náznakem úsměvu při představě, jakou škodu může publikace utajených dokumentů způsobit severoamerické vládě. Nicméně s tím, jak se začalo jméno Kuby objevovat ve zprávách v souvislosti s vměšováním ve Venezuele a se svědectvími o nátlaku na vlastní zdravotnický personál, entusiasmus novin Granma se změnil v nevoli a původní aplaus uvolnil místo mlčení. Dokonce ani nejvyšší vůdce se už o Wikileaks nezmínil.

To, co se v posledních dnech stalo, zásadním způsobem změní způsob, jak budou vlády zacházet s informacemi a také způsoby, jak se o nich občané dozví. Ale také, nedělejme si iluze, to způsobí, že režimy, které jsou založené na mlčení a nedostatku transparentnosti, posílí ochranu svých tajemství a budou se vyhýbat jejich psané formě. Když se budou na světlo dostávat depeše, memoranda a korespondence mezi diplomatickými misemi a státními orgány, autoritářské režimy ze všech koutů si toho všimnou, a poučí se, aby po sobě nenechávali příkazy k umlčování, potlačování nebo zabíjení. Ponaučení z této lekce se už po léta praktikuje. Jestli mi nevěříte, zkuste najít v kubánských archivech, až budou jednoho dne odtajněny, jméno toho, kdo rozhodl o popravě tří mužů, kteří v roce 2003 unesli loď, aby emigrovali. Kde je papír, svědčící o psychologickém tlaku na básníka Heberta Padillu, aby ho dotlačil k sebekritice, která musí dodnes tlačit něčí svědomí. Ve kterém šuplíku, regálu nebo archivu se uchovává podpis, díky kterému byl potopen parník 13. března, aby z něj byly vodním dělem pohraniční stráže smeteny do moře ženy a děti?

Je spousta těch, kteří po sobě nenechávají důkazy, vyznávají nepísemnou kulturu represí a provozují pece na papír, ze kterých se celý den kouří. Šéfové, co nemusí nic svěřovat odhalujícímu inkoustu historie, kterým stačí zvednout obočí a ukazovák, zašeptat do ucha trest smrti, nebo bitvu na pláních Afriky, pokyn k urážení a týrání skupiny žen v bílém. Kdyby se u některého z nich objevil nějaký místní Wikileaks, uplatnili by na něj nejvyšší tresty, nejexemplárnější rozsudky, aniž by se obtěžovali tím, aby mu vytvářeli spis za „znásilnění“ nebo „zabití hovězího dobytka“. Ví, že „co oči nevidí, to srdce nebolí“ a tak hlídají, aby nikdy neexistoval materiál pro překvapivá odhalení, aby nebyla nikdy vidět opravdová kostra jejich absolutní moci.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s