Jednomyslně

Odkašlal si, než začal vysvětlovat, proč se všichni sešli ve skromném divadle, které se už téměř nepoužívá. V ruce držel jako předlohu modrý leták s návrhy pro VI. kongres Komunistické strany a za sebou měl předsednický stůl, kde seděli místní a okresní funkcionáři. Předtím, než dal někomu slovo, připomněl, že je třeba se držet obsahu řečených stránek a diskutovat jen o ekonomických otázkách. Důrazně hláskoval poslední slovo, aby nikoho nenapadlo požadovat třeba právo na „shromažďování“ nebo „volný výjezd a návrat do země“. E-KO-NO-MI-CKÉ, slabikoval znovu s dokořán otevřenýma očima a významně zvednutým obočím, zatímco propichoval pohledem nejkonfliktnější zaměstnance.

Po takovém úvodu se schůze změnila v nudnou formalitu, v další úkol, připojený k pracovnímu dni. Desítky rukou se mechanicky zvedaly při otázce, zda souhlasí s každým bodem jednání. Nepříjemné ticho po otázce „Kdo je proti?“ a únava při „Kdo se zdržuje hlasování?“. Pouze jeden mladík kritizoval platný zákaz prodeje aut a bytů, hned si ale vzal slovo nějaký straník a přečetl dlouhý chvalozpěv na Nejvyššího vůdce. Vždycky když někdo poukázal na problém, druhý hned vystoupil, aby vyjmenoval výdobytků procesu. Obhájci byli rozmístěni v různých částech hlediště a reagovali jako podle předem nacvičeného scénáře nebo choreografie. Pocit, že se člověk ocitl na předem připravené schůzi soutěžil v intenzitě s chutí odejít co nejdříve domů.

Druhý den se na pracovišti vrátilo všechno ke staré rutině. Mechanik, který seděl blízko předsednického stolku, už si z představených návrhů nepamatoval ani jeden. Slečna z obchodu shrnula kamarádkám včerejší schůzi do „Ále, jako vždycky“ a řidič vedoucího na otázku kolegy jen skepticky pokrčil rameny. Mnoho z účastníků ten den zažilo předzvěst toho, co se bude odehrávat v Konferenčním centru příští duben, malou ochutnávku kongresu Komunistické strany Kuby. Za několik měsíců se na to budou dívat v televizi, ale včera to byli oni, kteří zvedali ruku a jednomyslně hlasovali pod přísným pohledem ředitele.

Advertisements

Z kabelu vlákno

Blíží se, ale nepřichází. Inzerují ho, ale kde nic tu nic. Brzy může být na dohled z mysu Punta de Maisí a přesto nám připadá mlhavý a vzdálený. Kabel z optického vlákna mezi Kubou a Venezuelou je už více než dva roky lákadlem, kterým mávají před nosem obyvatelům Ostrova odpojených. Jeho tenká vlákna sloužila jako argument proti těm, kteří jsou toho názoru, že omezení přístupu na web je spíše důsledkem politické nevůle, než nedostatku vysokorychlostního připojení. S napjetím sledujeme pomalou cestu té pupeční šňůry, která spojí La Guairu se Santiagem de Cuba, loď, která ji přivezla z Francie a zprávy, kde tvrdí, že třítisíckrát zvýší rychlost přenostu dat, obrázků a hlasu. Ale něco nám říká, že vlákna tohoto kabelu už mají jméno, vlastníka a ideologii.

640 gigabytů kapacity nových kabelů bude určeno především na oficiální projekty, monitorované vládou. Když oficiální tisk vyjmenovává jejich přednosti, zdůrazňuje, že „posílí suverenitu a národní bezpečnost“, ale nepadne ani slovo o rozšíření informačních možností občanů. Podmořské spojení za 70 milionů dolarů se zdá být určeno spíše na naši kontrolu, než na propojení se světem. Věřím ale, že se nám podaří původní účel změnit. V této době, kdy bylo mnoho zařízení tzv. Bitvy ideí přestavěno na hotely, sloužící k získávání deviz a kdy přichází zprávy o tom, že nevýdělečné podniky budou uzavřeny, je velmi pravděpodobné, že mnoho digitálních impulzů z nového kabelu poputuje za těmi, kdo za ně budou moci zaplatit. S autorizací nebo bez ní pak budou hodiny internetového spojení na prodej v dražbě, ve státě, kde je okrádání státu každodenní praxí a strategií přežití.

Až budeme po mořském dni spojeni s Venezuelou, bude ještě nemorálnější zachovávat vysoké ceny v hotelech a na dalších veřejných místech za přístup k té velké světové pavučině. Také se ztratí odůvodnění k zákazu, abychom si my, Kubánci, mohli zřídit domácí připojení a bude složitější nám vysvětlit, proč nemůžeme mít po ruce Youtube, Facebook, nebo Gmail. Zvýší se počet pirátských připojení a megabyty, které budou běhat po ostrově, se bude živit černý trh s filmy a dokumenty. V zaměstnáních s přístupem na internet ho budou zaměstnanci využívat také k zápisu do loterie s vízy, na zahraničních stránkách k hledání zaměstnání a milostnému chatování. Nebudou nám moci zabránit, abychom kabel používali k úplně jiným věcem, než jaké měli v úmyslu. I když si ho koupili a věří, že tento ostrov může zůstat pevně spoután obyčejným provazem z optického vlákna.

Stařečkové

Koupil si krabici silných doutníků i když nekouří, tašku na nákupy, ačkoli už jednu měl, a dva nudné exempláře deníku Granma z toho samého dne. Udělal to, aby pomohl těm stařečkům s rozechvělými těly a zarudlýma očima, kteří prodávají spoustu drobností na ulicích Havany. Lidé s nohama svázanýma artrózou, hůlkou, která doplňuje jejich sešlou anatomii a s vlasy prokvetlými vráskami. Starci a stařeny, vržení na nelegální trh, vystavují své nuzné zboží v podloubích ulic Reina, Galiano, Monte a Belascoín. Sedmdesátníci, co musí prodávat své stále se snižující příděly potravin a babičky se smutnými tvářemi, které mají co jíst jen díky bonbónům a kornoutům, které nabízí u východu ze škol.

Tisíce kubánských stařečků se na sklonku svých životů museli vrátit do práce, tentokrát ale do práce ilegální a riskantní. Ruce, třesoucí se Parkinsonem, vystavují pocukrované sladkosti na zastávkách autobusu a tváře plné vrásek nás sledují, zatímco nabízí žiletky na holení jen za pět peso. Jejich důchod je extrémně nízký a zasloužený odpočinek, který si naplánovali, se změnil v neklidné dny, plné schovávání se před policií. Systém, který pomáhali budovat, jim dnes není schopen zajistit důstojné stáří, neumí je uchránit před bídou.

Sešlý osmdesátník, který se sotva vleče, vyvolává na rohu svou nabídku houbiček na nádobí a lepidla Cola loca, které slepí úplně všechno. Procházející slečna pohledem do peněženky zjistí, že nemá peníze ani na jedno z toho, ale zítra se vrátí a něco si koupí, aby mu pomohla. I kdyby to měl být jen výtisk státního deníku, který publikuje jen tváře šťastných a spokojených důchodců.

Julie a objímat se smí

Kavárna na ulici 13 mezi F a G byla toho prosincového odpoledne plná tajných agentů a obdivovatelů. Ti první tam byli kvůli neposlušné bloggerce, jako tragikomický maškarný průvod, tančící kolem mého těla a domu. Ti druzí pronásledovali zářící tvář herečky Julie Stiles, její úsměv z velkého plátna v plných barvách. Došlo k velkému zmatku, když viděli, jak si dívka, která hrála Nicky Parsons, sedá ke stejnému stolu jako autorka Generace Y a srdečně spolu konverzují. Ano, slavná Newyorčanka čte můj virtuální deník a má zájem nakouknout za pohlednicový obrázek naší reality, určený pro export. Skoro nechtěla mluvit sama o sobě, i když jsem měla chuť se poptat na její profesionální život a třeba i využít situace a říct si o autogram.

Julia i já jsme z generace Američanů a Kubánců, která byla rozdělena a postavena proti sobě rétorikou, odporující našim přáním. Potomci Montesců a Kapuletů, kteří se nám snažili předat svou zášť a nenávist. I když, když se na to člověk podívá objektivně, nepovedlo se jim to a dosáhli spíše opaku. Blízcí, ale rozdělení, podobní, avšak rozeštvaní, mnoho mladých odsud i odtam už má dost této zastydlé „studené války“ a důsledků, které přináší do našich životů. Takže setkání s Julií mělo nádech usmíření, jako kdyby se uprostřed bitvy potkali dva nepřátelé, aby si porozuměli a objali se.

Nikdo v kavárně neslyšel zvuk složených zbraní, dokonce ani ti, kteří tam byli proto, aby nás sledovali, si nevšimli jak rozebíráme zdi, které nás dělí. Nakonec se usměvavá žena z filmu a ta druhá z Havany, která se měla stát „novým člověkem“, znovu objaly a řekly si „na shledanou“. Každá si šla po svém, vrátila se do svého života, před kamery, nebo ke klávesnici, do honosného domu, nebo do paneláku jugoslávského stylu. Ale od dnešního odpoledne vždycky když slyším, jak v televizi hřímají proti sousedům ze Severu, vzpomenu si na Julii, její úsměv a to malé příměří, kterého jsme toho dne dosáhly.

Obchod s nikotinem

Obrázek převzatý z www.esacademic.com

Obrázek převzatý z http://www.esacademic.com

Ruce se pohybují s jistotou a rychlostí, mají jen 30 vteřin na to, aby do spodní části stolu zasunuly doutníky, které poputují na černý trh. Dvě kamery snímají halu, kde se rolují voňavé listy a pak končí v krabicích se jmény Cohiba, Partagás, nebo H. Upmann. Každé skleněné oko se otáčí o 180 stupňů a nechává tak na malý okamžik slepou zónu, úzký, nestřežený úsek řady kroutičů doutníků. To je ten správný moment, kdy schovat před zrakem dohlížitelů tenký či tlustý doutník, který je pak na prodej mimo oficiální trh. Další zaměstnanec má za úkol podplatit hlídače, aby se doutníky daly vynést z budovy a během čtyřiadvaceti hodin už se jejich silné aroma line ulicemi.

Když se mne mí studenti španělštiny vyptávají na kvalitu doutníků z černého trhu, dělám si legraci a říkám jim, že by klidně uvnitř krabic mohl být srolovaný deník Granma. Samozřejmě ale vím, že značná část nelegálního prodeje pochází z těch samých míst, kde se vyrábí doutníky pro legální obchody. Tři z pěti obyvatel Havany se vám na dotázání pochlubí, že znají opravdového kroutiče doutníků, který sežene autentické a čerstvé doutníky. Trhu s nikotinem se v tomto městě účastní tisíce lidí, kteří vytváří korupční síť a neuvěřitelné zisky. Jejich cílem je, aby se finální produkt co nejvíce podobal tomu, který prodává stát, ale stál přitom třikrát nebo čtyřikrát méně.

Jedna z nejčastějších nabídek, kterou uslyší turista na každém roku, je: „Mister, cigars!“, „Lady, habanos!“. Aspoň to není tak odpuzující, jako když jim pasák zašeptá nabídku katalogu, která zahrnuje „dívky, chlapce, dívky s chlapci“. Takže příběh, který začíná v továrně v těch 30ti vteřinách, kdy se kamera dívá jinam, končí turistou, kupujícím dvacet pět doutníků za cenu, za kterou by si jich jinak pořídil jen pár. Všichni jsou spokojení: kroutič doutníků, ochranka, nelegální prodejce, a …. stát? Hm, komu na tom záleží?

Devaluace pirátství

Na každém rohu raší stánky s novou nabídkou CD a DVD v barevnými deskách a plastovém obalu. Prodej hudby, televizních seriálů a filmů je jedním z druhů podnikání, které se v posledních týdnech nejrychleji rozšiřují. Všichni chtějí mít své vlastní prodejní místo a ti nejkreativnější nabízí celé kompilace filmů jednoho herce, nebo diskografie zpěvaček. Neexistují žádné překážky s copyrightem a nejčastěji jsou kopírované severoamerické a španělské seriály. Pirátství přestalo být tajemstvím šeptaným do ucha zájemcům a začalo se veřejně vystavovat v improvizovaných regálech ze dřeva a kartónu. Kdokoli může dát šach nahrávacím a produkčním společnostem, pokud ovšem nepřekročí hranici toho, co je ideologicky akceptovatelné.

Je zvláštní, že uprostřed všech těch odvážlivců, kterým nevadí porušovat copyright, se nikdo neodváží nabízet populární, ale zakázané programy, které kolují prostřednictvím alternativních informačních sítí. Tyto dokumenty, které přistupují k naší historii s jinou, než oficiálně schválenou optikou, a které jsou oblíbené v mnoha kubánských domácnostech, v katalozích chybí. Ve stáncích, vyrůstajících ve dveřích a oknech domů, chybí i filmy, dokumentující situaci v Čaučeskově Rumunsku, Stalinově Rusku a Kim Čong Ilově Severní Koreji. Skutečné hity undergroundu by ohrozily licenci novopečených živnostníků. Už se proslýchají zprávy o „výstražných návštěvách“, varujících nové podnikatele, aby je ani nenapadlo prodávat konfliktní tituly. Cenzorský pakt byl uzavřen.

Vedle otázky kontroly je tu i problém rentability těchto malých podniků. Když se začaly množit, pohybovala se cena DVD s pěti filmy kolem 50 národních pesos. Dnes, vzhledem k rozšíření počtu prodejců, téměř nepřesáhne 30 pesos. Mnoho z nich nevydrží ani prvního půlroku svého podnikání. Jiní se pokusí diverzifikovat nabídku a rozšířit prodejní místa. Nicméně, aby se udrželi nad vodou a měli nějaké zisky, sáhnou pravděpodobně po dnes zakázaných tématech. Za pár měsíců jich velká část bude mít kromě viditělné nabídky i tajnou polici s filmy pro vybrané důvěryhodné klienty, aby tak uspokojili ty, co neklidně pátrají po zakázaném ovoci.

Země dlouhých stínů

contra_fidel

Na rohu stojí dva muži. Jeden má v uchu sluchátko, druhý se dívá na dveře budovy. Všichni sousedi dobře ví, proč tam ti dva jsou. V jednom z pater bydlí jeden disident a ti dva členové politické policie sledují kdo k němu vchází a vychází. Poblíž pak mají připravené auto, aby mohli návštěvy sledovat kamkoli půjdou. Nesnaží se schovávat. Rádi dají najevo, že tento subjekt s kritickými názory je veden v patrnosti, tak, aby se ho začali stranit všichni kamarádi, protože nechtějí spolu s ním uvíznout v sítu kontroly, v pavučině neustálého dozoru.

Není to ojedinělý případ. Tady u nás má každý nekonformní člověk vlastní stín, nebo i skupinu stínů, které ho pronásledují. Takzvaní „bezpečáci“ navíc používají sofistikované techniky kontroly, počínaje odposloucháváním telefonů a instalací mikrofonů v bytech a konče zjišťováním polohy sledované osoby pomocí jejího vlastního mobilního telefonu. Účinek těchto operací na osobní a sociální život postižené osoby jsou tak devastující, že jsme začali říkat Státní bezpečnosti jmény jako „Aparát“, „Armagedon“, nebo „Drtička“.

Ale dokonce ani tito vojáci v civilu neuniknou posměchu. Existuje spousta vtipů na neúměrné množství bezpečáků, kteří se točí kolem každého člena opozice. Často je někoho slyšet jak potichu a s opatrným pohledem přes rameno jedovatě utrousí: „je tolik rukou, které chybí v zemědělství a tady ti tu celý den stojí a hlídají lidi s jiným názorem“. Asi by byl poznat rozdíl, kdyby se místo na trestání lidí s názorem soustředili na produktivní práci a místo vrhání stínu na kritiky systému by ho vrhli na záhonky salátu nebo rajčat, na prázdné brázdy, které by mohli pomoci obdělat.