Telenovela pod ochranou

 

Potkala jsem se ve výtahu se sousedkou, vyměnily jsme si pozdrav, poznámky o počasí, dotazy, zda do skladu na rohu došly vajíčka, či ne. Jsme teprve v šestém patře, když mi, povzbuzená intimitou výtahové kabinky, sdělí, že se díky mě může dívat na kolumbijskou telenovelu. Vůbec tomu nerozumím. Jaká může být souvislost mezi skeptickou bloggerkou a nekonečnými dramaty, vyvolávajícími slzení u lidí před obrazovkou? Ale paní na tom trvá. Když ještě pořád chybí čtyři patra do přízemí, začínám si připomínat scénáře starého Felixe B. Cañeta.

Odpověď přijde ze zcela nečekaného směru. Zatímco display výtahu ukazuje číslo 3, vykládá mi o svém strachu z tmavého parku vedle našeho domu, kvůli kterému nemohla docházet ke své kamarádce, kde se každý večer promítá jeden díl seriálu, chytaného na ilegální satelitní anténu. Teď ale, líčí vděčně, je ten pás betonu a vegetace 24 hodin denně pod dohledem. Tvářím se, jako že nerozumím, a ona zdůrazní, že díky příslušníkům ministerstva vnitra, kteří obléhají můj dům, je teď okolí bezpečnější. Radši bych věřila, že stíny, které vídám z balkónu, jsou jenom fantaziemi někoho, kdo čte moc pohádek, ale paní se k tématu vrací. Nenechá mne, abych se schovala za úsměv a znovu zdůrazňuje, že mi vděčí za to, že do druhého domu dojde živá a zdravá. 

Aniž bych to čekala,  zaplaví mě zděšení z toho, jak mi právě někdo poděkoval za fakt, že jsem objektem sledování, předmětem hlídání. Nikdy jsem neviděla lehkomyslnější pojetí represe. Ale spolu se sousedkou se tomu směji, co mi také zbývá. Abych nepůsobila odměřeně, ptám se, o čem je ta telenovela, kterou jí „pomáhám“ si vychutnávat. S radostí se rozpovídá. Je to příběh z osmnáctého století, o prchajících otrocích, matronách s nemanželskými dětmi, které schovávají před manželi, o bičích, dopadajících na holá záda a úzkých, tmavých uličkách, hlídaných v noci dozorci se psy.

Advertisements

Agent 000

Navštívenka Carlose Serpa Maceiry

Navštívenka Carlose Serpa Maceiry

Sága odhalených agentů, krtků v řadách opozičních skupin, ve mě vzbuzuje spíš zívání, než obavy. Když představí některého z těchto „hrdinů“ ve státní televizi, mám pocit, že se dívám na seriál, osoby jsou jen herci, scénář napsal někdo s literárním talentem a jednotlivé scény se natáčely tak dlouho, až působily přesvědčivě. Strategie tajných agentů byla na malé kubánské obrazovce až příliš ukazovaná a v naší realitě až příliš využívaná. Smyslem je přimět nás uvěřit, že kterýkoli kamarád, rodinný příslušník, nebo dokonce i naše vlastní děti jsou jakýmsi druhem Mata Hari, kteří budou v případě potřeby svědčit proti nám. Z nedůvěry se tak stane paralyzující nástroj.

Poznala jsem Carlose Serpa Maceiru, když přišel jednou ke mě domů, protože si chtěl otevřít blog a žádal mě o pomoc. Vykládal nám s Reinaldem, že studoval žurnalistiku na začátku devadesátých let. Ptali jsme se na naše kamarády, kteří ten obor v té době studovali a jeho rozpaky byly až trapné. Neznal jediné ze jmen, která jsme zmínili. Když odešel, bavili jsme se o něm jako o chudákovi, který si vymyslel univerzitní diplom. Přiznávám, že jsem si to nespojovala s možností, že by pracoval pro státní bezpečnost, ale označila jsem ho jedním z nejsilnějších přívlastků, která pro takové osoby používám: jako mytomana.

Dva roky poté, včerejší sobotu, jsem od Serpa Maceiry dostala krátkou zprávu. V 90 znacích se čtyřmi pravopisnými chybami mi sděloval, že mě potřebuje nutně vidět, nebo ať mu alespoň zavolám. Neudělala jsem jedno ani druhé. Byla to poslední vějička, kterou mi hodil, zoufalá návnada, aby se mnou nahrál rozhovor, který by pravděpodobně zazněl v programu, který odvysílali ten samý večer. Jeho tvář v televizi nebyla překvapením, zábava, jakou měl ze špehování Dam v bílém a nezávislých novinářů, mi připadala patetická. Když šly seriálové titulky, napsala jsem mu na mobil krátkou zprávu: „Řím platí zrádcům, ale opovrhuje jimi“.

Chtěla jsem mu toho říct víc, ale už má dost opovržení, kterým ho zahrne jeho vlastí César, instituce pro kterou pracuje, a která ho považuje jen za dalšího z řady práskačů.

Zkrachují, nebo budou prosperovat?

Pro někoho, kdo vyrostl v zemi, kde byl po desetiletí monopolním zaměstnavatelem stát, je nutnost vydělávat si na živobytí samostatně skokem do prázdnoty. Proto se teď mezi zaměstnanci šíří strach, když čekají na zveřejnění seznamů propouštěných. Nekvete ale jen strach, nýbrž také oportunismus a klientelismus. Rozhodnutí o tom, kdo práci ztratí a kdo v ní zůstane, leží v rukou vedoucích každého podniku a už jsou známy případy, kdy si místo udrželi ne ti nejschopnější, ale ti nejbližší řediteli. Paradoxní je, že zaměstnání, která se snaží si uchovat, jsou podhodnocená a snížení pracovní síly o čtvrtinu prozatím neznamená, že se zbylým zaměstnancům zvýší mzdy.

Porady, kde se škrtají místa, jsou na pořadu dne v každém podniku, dokonce i v tak citlivých sektorech, jako je veřejné zdravotnictví. Rozhoduje se o něčem důležitějším, než jen o měsíčním platu a příslušenství k nějakému podniku, nebo instituci. Je to chvíle prozření, pohledu na novou Kubu, kde už se na všechny strany nehlásá plná zaměstnanost, a kde se samostatné podnikání stává nevlídnou a nejistou alternativou. Někteří vymění bílý plášť za holičské nůžky a injekční jehlu za troubu na pizzu a chléb. Cestou zjistí, že ekonomická nezávislost s sebou nevyhnutelně nese i nezávislost politickou, budou prosperovat, nebo zkrachují, možná budou lhát v daňovém přiznání, nebo naopak upřímně řeknou, kolik vydělali. Suma sumárum, vydají se na novou těžkou cestu, kde je už tatínek Stát nebude podporovat, ale kde také ztratí sílu je trestat.

Hřbitovní policie

Vesnické hřbitovy jsou malebné a smutné: hroby natřené vápnem, náhrobky se celý den topí ve slunci a uličky z hlíny, udupané pozůstalými. Jsou to místa, kde člověk většinou slyší jen vzlykot. Jeden hřbitov u vesničky Banes byl ale v posledních dvanácti měsících svědkem neobvyklého povyku. Netolerance se nestyděla křížů a neztlumila hlas, jak se to mezi náhrobními kameny sluší. Posledních pár dnů je navíc střežen vstup, jako kdyby mohli živí kontrolovat místa, kde odpočívají mrtví. Desítky policejních příslušníků chtějí zabránit tomu, aby si přátelé a známí Orlanda Zapaty Tamaya přišli připomenout první výročí jeho smrti.

Ti, kteří teď hlídkují kolem hrobu tohoto zedníka moc dobře vědí, že ho nikdy nebudou moci nařknout, tak jak to udělali s jinými, z příslušnosti k oligarchii, která chce znovu získat svůj majetek. Tenhle míšenec, který se narodil až po vítězství revoluce, a který nebyl nikdy zakladatelem žádné politické platformy, ani nebojoval proti vládě se zbraní v ruce, se stal znepokojivým symbolem pro všechny, kdo jsou posedlí materiálními statky, získanými díky moci: bazény, jachtami, láhvemi whisky, tlustými bankovními konty a rezidencemi po celém ostrově. Muž, vychovaný podle jejich ideologie, jim unikl bránou smrti a nechal je na druhé straně, slabší a ztroskotanější.

Díky svému konci se některé osobnosti navždy zapíšou do historie. Například Mohamed Bouazizi, mladý Tunisan, který se zapálil před vládní budovou, protože mu policie zkonfiskovala ovoce na prodej. Důsledky jeho upálení byly naprosto nepředvídatelné, „dominový efekt“, který rozpoutal v arabském světě, byl obrovský. Smrt jednoho Kubánce 23. února roku 2010 zapsala vládě do kalendáře jedno nepříjemné výročí. Právě teď, když se Raúl Castro chystá oslavovat tři roky od převzetí kormidla národa, se mnozí ptají, co se stane v Banes, na malém hřbitůvku, kde jsou duše zemřelých pod větším policejním dohledem než vězni ve věznici.

I když policie mnohé obklíčí, nezabrání tomu, aby tento týden bylo v mnoha domácnostech jméno zemřelého Zapata Tamayi vzpomínáno častěji, než dlouhá řada funkcí Generála Prezidenta.

„Soudruh“ Granma

Obrázek převzat z: superpolitico.blogspot.com

Obrázek převzat z: superpolitico.blogspot.com

Často by zvedal zaťatou pěst, zatímco by se zarudlým obličejem zvučným hlasem křičel na ty, kteří s ním nesouhlasí. Tak by vypadaly noviny Granma, kdyby do nich někdo vdechl život a proměnil je v člověka, kdyby zvláštní kouzlo změnilo novinový papír v maso a kosti. Nosil by kostkované košile a vystavoval na odiv tvrdé manžety, výsledek nepřetržitého kropení škrobem. Deník jediné legální kubánské strany by měl neurčitý věk a mentalitu devatenáctého století, ukazoval by medaile a neustále mluvil o hrdinských činech, které pravděpodobně nikdy neudělal. Neposlouchal by ostatní, protože by jeho nekončené řečnění umořilo všechnu kritiku, nové myšlenky, nebo i to nejmenší zdání rozdílnosti. Choval by se jako starý mrzout, který už nemluví ani s vlastními dětmi, a který se stal svědkem toho, jak z jeho přítomnosti mizí všichni, které kdy miloval.

Granma, stejně jako někteří lidé co znám, by odvrátil tvář při pohledu na někoho blízkého, jak nakupuje na černém trhu trošku jídla. Přesto by ale zhltl plný talíř, aniž by se ptal, kde se vzal ten kousek brambory, nebo krajíc chleba, co leží na stole. Úvodníky, psané tlustým písmem, by se změnily ve výkřiky a uječená prázdná hesla pokaždé, když by věděl, že sousedi poslouchají. Často by apeloval na ostatní, aby udávali a intrikovali. Nudné triumfalistické reportáže by se změnily v konformistická prohlášení pro zoufalé lidi v jeho okolí. Z deníku, který dodnes nepublikoval ani jednu barevnou fotografii, by se stal člověk nudných proslovů a bezuzdného hněvu. Čmuchal by malé nepravosti, nutné k přežití a udával by se stejnou vervou, s jakou dnes publikuje útoky a lži.

Nevím jak vy, ale „Soudruha“, který by byl vtělením novin Granma, bych si domů nikdy nepozvala.

Egypt 2.0

Šero a rozsvícená světla na náměstí Tahrir, načervenalá směs světýlek, přerušovaná záblesky fotoaparátů a svitem telefonních displejů. Nebyla jsem tam, ale i tak vím, co cítil každý z Egypťanů, shromážděných dnes v noci v centru Káhiry. Já, která jsem nikdy nemohla křičet a plakat na veřejnosti štěstím, že skončila doba autoritarismu, pod kterým jsem se už narodila, vás ujišťuji, že bych se chovala úplně stejně. Zůstala bych neschopna slova, objala bych se s ostatními, cítila bych se lehounká, jako kdyby mi z ramen spadla ohromná tíže. Nikdy jsem nezažila revoluci, a už vůbec ne občanskou, ale tento týden i přes opatrnost oficiálních sdělovacích prostředků cítím, že si Suezský kanál a Karibské moře nejsou tak vzdálené a nejsou to tak rozdílná místa.

Zatímco se mladí v Egyptě organizovali přes Facebook, my jsme konsternovaně sledovali video s přednáškou kyber policisty, která unikla na veřejnost, pro kterého sociální sítě představují „nepřítele“. Dobře dělá ten cenzor kilobytů a jeho šéfové, když mají strach z virtuálních míst, kde se my jednotlivci můžeme scházet a zbavit se státní, stranické a ideologické kontroly. Když čtu slova mladíka Waela Ghonima „Jestli chcete svobodný stát, dejte mu internet!“, rozumím té obezřetnosti našich vládců, když dojde na to, umožnit nám připojit se k webu. Zvykli si na informační monopol, na regulaci informací, které se k nám dostanou a na reinterpretaci všeho, co se děje uvnitř i vně našich hranic. Teď už díky příkladu Egypta ví, že každý krok, který nás nechají udělat v kyberprostoru, nás přibližuje k Tahriru, nese nás k chvějícímu se náměstí a odstupujícímu diktátorovi.

Veletrh informatiky 2011 na ostrově nepřipojených

Pabexpo, veletržní centrum v nejluxusnější části města, v těchto dnech vystavuje novinky v informatice, vytvořené u nás i v zahraničí. Sjedou se tam hosté ze všech stran, včetně četné skupiny cizinců, kterým jde myslím spíše o výlet do našeho technologického paleolitu, než o uzavírání obchodů s místními firmami. Skupina Kaspersky například vystavuje jednu z verzí svého známého antivirového programu, vytvořeného ve spolupráci s domácí firmou Segurmática. Všechno je skoro stejné, jako kdyby se jednalo o podobnou výstavu kdekoli na světě, kromě jednoho malého detailu: jsme na ostrově nepřipojených.

V roce 2011 si obyvatelé „souostroví Kuba“ nemohou koupit lístek na autobus, vlak, či letadlo po internetu, nevíme, jaké to je, spravovat bankovní účet online a koupi výrobku z obrazovky počítače jsme viděli jen v zahraničních filmech. Až dodnes nemohou mí krajané vyřizovat byrokratické pochůzky e-mailem, ani když se jedná o jednoduchou žádost o zapsání do matriky. A to ani nemluvím o možnosti rezervovat si dovolenou na lákavých stránkách hotelového řetězce Islazul. Mezi stovkami mých kamarádů není nikdo, kdo by si zvládl, odsud, nabít mobil na jednom z portálů, které nabízí kredit bez nutnosti vystát dlouhou frontu v obchodech ETECSA. Jsme národ, který nemá příležitost platit faktury po netu, a který žije z pirátských softwarů, protože nemá možnost si je pořídit s licencí.

Právě v takovém prostředí, charakteristickém spíš pro první polovinu dvacátého století, než pro jedenadvacáté, žijeme. Proto je Veletrh informatiky podobný oknu do budoucnosti, výkladní skříni, ve které se jiným ukazuje něco, co jsme my nemohli ani ochutnat. Hosté se pak vrátí domů opěvujíc úroveň kubánských technologů a se sladkou vzpomínkou na skvělé mojito, které dostali na rozlučkové party. My zatím budeme dál přežívat ve stínu bez připojení, se zapnutými autistickými počítači, které se neumí spojit s ostatními. Sníme ale, že jednoho dne vyplníme formulář na internetu a objeví se věta: „Děkujeme za Váš nákup, rezervace vaší letenky na Guantánamo proběhla úspěšně. Štastnou cestu!“.