Pionýrka a president

[/caption]

Byl to první severoamerický prezident, proti kterému jsem vykřikovala hesla. Už si nepamatuji přesné znění těch urážek, přece jenom je to už třicet let. Nicméně si pamatuji pocit ze sevřených pěstí, červenobílé uniformy, natřásající se při každém výkřiku na Jimmyho Cartera, který, jak nám tvrdila paní učitelka ze školky, se chystal zničit náš ostrov, naše palmy, školní lavice i radost.
¨
O tři desetiletí později jsem zde, v Havaně, a spolu s dalšími známými tvářemi naší rodící se občanské společnosti s ním čile konverzuji. Nepodobám se té malé pionýrce, posedlé hysterií politických sloganů a ten muž, se kterým mluvím, mi do role vládce, co byl terčem mých urážek, také nesedí. Teď je z něj mediátor, člověk, kterého očividně nezajímá vymazání Kuby z mapy světa, jak mě kdysi na základní škole ujišťovali. Tak se holčička, ze které měl být „nový člověk“ a bývalý velitel ozbrojených sil Spojených států setkali ve chvíli, kdy už ani jeden není ve stejné pozici jako kdysi. Ve chvíli, kdy cesta obou dvou nabrala směr dialogu, i když bychom se kdysi mohli zabít na nějakém bitevním poli.

Vidím ho mluvit a říkám si, jestli ví o tom, že jsem byla vychována, abych ho nenáviděla. Má tušení, že byl zlem v mých dětských pohádkách, obličejem karikovaným ve státním tisku, člověkem, kterého státní propaganda vinila ze všeho špatného? Samozřejmě, že to ví. I tak mi ale podá ruku, mluví se mnou, ptá se mne na názor. I tak mi ten bývalý „nepřítel“ věnuje milá slova.
Před hotelem Santa Isabel, kde jsme se setkali, opakuje další holčička v některé z místních škol svá hesla, tiskne pěsti, vykřikuje a soustředí se na obličej nějakého muže, kterého prý nenávidí. Naštěstí i ona zapomene na slova, která dnes křičí a vymaže z paměti hesla plná záště, která ji nutí skandovat.

P.S. Zde je vzkaz, doprovázený dárkem, který jsme předali panu Jimmymu Carterovi jménem několika bloggerů a dalších Kubánců:

Havana 30. března 2011

Pan Jimmy Carter:
Jménem několika nezávislých bloggerů a dalších osobností kubánské občanské společnosti bychom Vám chtěli předat tento dárek. Je to malá ukázka pokrmů, které soukromí podnikatelé na Kubě vyrábí z buráků (maní). Tímto slovem označujeme na Kubě arašídy, suché plody, které dobře znáte. Za posledních padesát let byly buráky jedním z mála produktů, které unikly plánovacímu dozoru státu. Dokonce i v nejtěžších chvílích takzvaného zvláštního období byly tyto kornouty a zavařeniny jednou z mála věcí, které bylo možné koupit na volném trhu, a které byly vyráběny nezávisle. Byly momenty, kdy se i buráky musely uchýlit do ilegality a tradiční vyvolávání „buráky, kupte si buráky…“ se začalo šeptat zákazníkům do ucha.

Tato zločinná lidová potravina, dostupná každé kapse, se stala symbolem občanského odporu vůči totalitnímu dozoru, baštou kreativity a vynalézavosti proti centralismu a kontrole. To jsou buráky, vítěz nad nesnázemi, neposlušný tvrdohlavec, který se nyní změnil v symbol sjednocení, spojující bod mezi Vaším a naším lidem.

Dárek s různými recepty, založenými na burácích, předaný Jimmymu Carterovi

Dárek s různými recepty, založenými na burácích, předaný Jimmymu Carterovi

Navždy sbohem Juragua

Vyprávěl nám tenkrát v noci v našem malém obýváku o době, kterou strávil v Sovětském svazu. Byl zpátky v Havaně teprve několik hodin, poté, co ho letadlo Aeroflotu přivezlo z dlouhého pobytu v zemi Gorbačova. Přijel s universitním diplomem, psaným zvláštním písmem, vystudovaný v oboru, kterému můj dětský rozum nemohl porozumět. Bylo to poprvé, co jsem slyšela o jaderné elektrárně Juraguá, která se v roce 1983 začala stavět v Cienfuegos. Hostův hlas popisoval ohromný reaktor VVER 440, zapuštěný doprostřed Kuby, jako by to byl živý drak, chrlící na nás oblaka dýmu. Tam měly jako atomoví vědci pracovat stovky mladíků, vystudovaných více než 9 tisíc kilometrů daleko od svých domovů. Z Kremlu přitékaly miliony rublů, aby pomohly vybudovat to, co mělo být vrcholným dílem našeho „tropického socialismu“, základním pilířem naší energetické soběstačnosti.

Později jsem se dozvěděla, že ten mladý nadšenec nikdy jako jaderný inženýr nepracoval. Sovětský svaz se rozpadl, právě když byla stavba prvního ze dvou plánovaných bloků z 97% dokončena. Většinu plochy pokryla vegetace a pod širým nebem zůstaly napospas živlům zbytky jádra, generátory páry, chladící čerpadla a dokonce i izolační ventily. Z Juraguy se stala nová zřícenina, pomník delirického velikášství, které nám odkázalo sovětské impérium.
S prošedivělými spánky teď bývalý expert říká, zatímco krájí plechy ve své nové práci jako soustružník: „Bylo štěstí, že to nikdy nespustili“. S dalšími kolegy totiž vypočítali, že pravděpodobnost jaderné havárie byla v Juraguá o 15% vyšší, než v jakékoli jiné jaderné elektrárně na světě. „Skončili bychom na ostrově, rozděleném napůl“, říká bez zbytečné dramatičnosti. Představím si část národa tady a část tam, a doutnající díru tvrdošíjně se snažící o změnu naší geografie.

Teď, když elektrárna ve Fukushimě vypouští radioaktivní odpad a s ním se šíří i strach, mám radost, že se v Cienfuegos reaktor nikdy neprobudil, že pod betonovým sarkofágem nikdy nezačala probíhat jaderná reakce. Tuším, že kdyby se to stalo, všechny naše součané problémy by nám připadaly malé, bezvýznamné drobnosti ve srovnání se strašlivým šířením radioaktivity.

Z vděčnosti

Kdybychom si pronajali reklamní agenturu, nebo nějakého šikovného reklamního agenta, aby se snažil šířit informace o práci alternativních bloggerů, asi bychom nikdy nedosáhli tak velkého povědomí o naší existenci uvnitř Kuby, jako díky programu o „kybernetické válce“, který vysílali ve státní televizi minulé pondělí. Hmatatelným výsledkem je i to, že se můj telefon teď nezastaví. Jsem ochraptělá z tolika rozhovorů s lidmi, kteří mi chtějí vyjádřit solidaritu a mé sluneční brýle, velké jako soví oči, už přestaly stačit jako kamufláž do města. Každých pár metrů ke mě na ulici někdo přijde, řekne mi pár povzbuzujících slov, nebo mi dokonce věnuje jedno z těch objetí, co vám skoro vyrazí dech.

Co se na tomto ostrově děje, že je kamenování režimními urážkami tak atraktivní? Kde jsou ty časy, kdy potupa ve státních médiích znamenala roky a roky vyhnanství a démonizace? Kdy se začala vytrácet zloba, namířená proti těm, kteří byli terčem pomluv a upřímně míněné vztyčené pěsti k obličejům stigmatizovaných? Přísahám, že jsem na to nebyla připravená. Myslela jsem si, že 24 hodin po té snůšce lží z programu, který konkuruje pořadu Big brother, se ode mne všichni odvrátí a když mě budou míjet na ulici, budou se soustředit na pavučiny na zdi. Ale je to úplně jinak: spiklenecká mrknutí, plácání po rameni, hrdost sousedů, pramenící z toho, že jakási zamlklá a neduživá ženská ze čtrnáctého patra je prý veřejným nepřítelem číslo jedna. Alespoň pro tento týden, než se objeví další terč kamenování.

A nejsem jediná. Skoro všem bloggerům, jejichž fotka a jméno se objevilo v té „telenovele ministerstva vnitra“, se děje to samé. Prodejci na trhu jim darují ovoce zdarma a řidiči kolektivních taxíků říkají: „Vy dnes neplatíte pane. A vezmeme Vás až domů“. Kdyby scénáristé toho televizního tribunálu počítali s podobnou odpovědí veřejnosti, asi by si rozmysleli zveřejňování našich tváří na obrazovce. Ale už je pozdě. Slovo „blog“ je teď neodmyslytelně spjato s našimi obličeji, přilepeno na naši kůži, spojováno s našimi gesty, připoutáno ke starostem obyčejných lidí a stalo se synonymem pro zakázanou část reality, která je každým dnem atraktivnější a obdivovanější.

Přátelé ještěrek

Krátce poté, co jsem se naučila, že bonbony jsou sladké a oheň pálí, jsem zjistila i to, že Kubánci se mohou zapisovat do organizací, vytvořených státem, ale že jsou exemplárně trestáni, pokud si chtějí založit své vlastní. Tak děti vstupovaly automaticky do pionýra, ženy byly od 14 let sdružené, sousedé se začleňovali do Výborů na obranu revoluce a dělníci se stali členy jediného povoleného odborového svazu v zemi. Vedle toho se studenti sdružovali ve své konfederaci a zemědělci byli sloučeni do jediné organizace na celonárodní úrovni. Zdálo se, že jsme všichni někde sdružení.

Když jste se hlásili o práci, univerzitní studium, nebo jste chtěli získat právo ke koupi domácího spotřebiče, bylo nutné vyplnit formuláře, kde se ptali na členství v organizacích, posvěcených mocí a začínajících samozřejmě těmi nejdůležitějšími: Komunistickou stranou a Unií mladých komunistů. Vzpomínka na to, jak s tužkou v ruce dělám křížky vedle zkratek OPJM, CDR, nebo FMC mi dnes připadá směšná. Dělala jsem to automaticky, bez přesvědčení, jenom aby to vypadalo, že jsem řádná, revolucionářská, „normální“ občanka.

Už několik let neopakuji žádná hesla a nepatřím k žádnému ze sdružení, která jsou v naší zemi povolená. Když se mě ptají, říkám, že jsem nezávislý občan, volný elektron a má platforma se věnuje pouze požadování zrušení trestnosti nesouhlasu. Ale vím, že od této mety jsme ještě daleko. I přes slíbené změny a uvolňování je pořád ještě problém něco kritizovat, ať už je to práce ministra, nebo školní rozvrh. O zakládání nezávislé strany nemůže být ani řeč, i kdyby šlo o nevinný klub přátel ještěrek.

A mých deset procent lásky?

Minulé pondělí zažily všechny směnárny v zemi perný den. U té, co je nejblíž mému domu, stála ráno fronta padesáti lidí, plísnících ochranku. V ranních zprávách ohlásili novinku o stanovení parity mezi konvertibilním kubánským pesem a severoamerickým dolarem. Kvůli novinářské těžkopádnosti nikdo nevysvětlil srozumitelným jazykem, v čem nový směnný kurs spočívá. Místo toho hlasatelé přečetli rezoluci, která byla i se všemi svými odbornými termíny publikována ve státním tisku. Když dočetli, málokdo s jistotou věděl, jaká je teď tedy hodnota zelených bankovek ze severu. Tisíce lidí se proto nahrnuli do bank a směnáren CADECA, aby peníze s tvářemi Lincolna, Franklina a Washingtona proměnili.

Ten den byl ve znamená frustrace, protože si někteří mysleli, že se také sníží rozdíl mezi národní měnou, ve které se vyplácí mzdy, a tou druhou, zvanou „chavito“, nezbytnou k pořízení většiny potřebných věcí. Ale ne. Opatření se vztahovalo jen na 8% devaluaci konvertibilního pesa vůči americkému dolaru. Slovo „parita“ bylo také zdrojem zmatku, protože naštvaní zákazníci si nechtěli nechat vysvětlit, že zůstává platné 10% zatížení dolaru při jeho směně v hotovosti. Vláda chce tímto způsobem stimulovat převody dolarů přes banky a trestat tak ty, které dorazí na ostrov hotově, často pomocí převozníků. Reforma bankovnictví je tak urgentní a nutná, že přijatá rezoluce je jen kapkou v moři absurdit, čekajících na nápravu. Pomalost nás dusí a vlažnost nám prožírá kapsy.

A tak je ve frontách u směnárny CADECA v mé čvrti už dva dny patrná nespokojenost a mezi čekajícími vypukají hádky. Vrchol všeho nastal, když jedna stařenka dostala asi 87 centavů za každý vyměněný dolar. „Syn těžce pracuje, aby mi poslal tyhle peníze a podívejte, co mi z nich zbylo!“ Jeden bojovný straník, který také čekal, až si bude moci vyměnit „nepřátelskou“ měnu, stařenku napomenul, ať si nestěžuje a připomněl jí, že je přece privilegovaná a má to štěstí, že dostává peníze ze zahraničí. To nejmenší, co prý může udělat, je „odevzdat 10% vlasti, která to tolik potřebuje“. Paní odsekla tak rychle a sebejistě, že se kolem udělalo ticho: „Jo, dostávám pomoc ze zahraničí, ale každý den se mi stýská po mých dvou synech. Dá mi vlast zpátky o 10% víc lásky?“ Za pár minut bylo po frontě.

Dago v televizi

Právě jsme se synem dokončili školní domácí úkol o Boccaciově Dekameronu a jdu se podívat na televizní seriál, který je plný jiného druhu lidského utrpení, hodně odlišného od středověké Itálie. Je to více než třicet minut vysílání, zamořeného nepravděpodobnými závěry a málo přesvědčivými důkazy o vztahu disidentů, výtvarných umělců a nezávislých novinářů se zahraničními mocnostmi. Scénář je psán strachem, obavami kubánských institucí z jedinců, kteří spolupracují, informují se a prosperují mimo dosah kontroly státu.

Nuda už ze mě vyloudila pár zívnutí, když se najednou na obrazovce objeví známá tvář Dagoberta Valdese, doprovozená popiskem „kontrarevoluční živel“. Radostně výsknu, protože vedle jeho fotografie zmiňují jím vedený časopis Convivencia. Surfař na webu dobře ví, kolik návštěv stránek vyprovokuje jejich napadení ve státní televizi, a to dokonce i v zemi s tak malými možnostmi připojení, jako je tato. Když pomine můj entusiasmus pro statistiky, uvědomím si, že můj kamarád je veřejně pranýřován v hlavním večerním vysílacím čase. Dago je drsně pomlouván, aniž by mu bylo přiznáno právo obhajoby, démonizují jeho postavu takovým způsobem, že mi pak několik přátel vystrašeně volá s otázkami: „Zavřou ho?“ „Nebo dokonce popraví?“ Snažím se je uklidnit. Čím silnější vypadá útok, tím větší zoufalství a nemohoucnost cítí naši vládci, když nemohou zabránit novým informačním a občanským jevům. Neříkám jim, jaké si ve skutečnosti dělám starosti. Dělám si pro toho člověka z Pinar del Río, jehož profesí kdysi byl sběr palmového listí, velké starosti.

Když ta prozatím nejslabší kapitola „Informací z Kuby“ skončí, chytím mobil a pošlu pár tweetů. To je ten ohromný rozdíl, myslím si, zatímco ťukám do klávesnice, mezi zastaralými vládními kampaněmi a těmi, které se dělají v novém tisíciletí informatizace a sociálních sítí. Dnes se velká část mých krajanů radši dívá na program nahraný díky ilegální satelitní anténě, než aby se nechali indoktrinovat seriálem o odhalených agentech, podezřele sladkých kapitánech ministerstva vnitra a tajných kamerách, točících aktivity, které se odehrávají na veřejnosti. Oproti sedmdesátým a osmdesátým letům teď ale Dago disponuje webovou stránkou, blogem a dokonce účtem u Twitteru, díky kterým může říci to, co ho nenechali říct v tom televizním pamfletu. Je to občan s vlastním kanálem pro sdělování svých názorů, se schopností šířit myšlenky, která se ve chvíli takovéhoto útoku stává jeho hlavním proviněním a jeho jedinou ochranou.

Role muže, aneb kriolská viagra

V dárkovém košíku toho minulý měsíc moc nebylo. Byly výpadky dodávek a člověk se musel spokojit s několika banány a pár kily kuřete. Ale bude líp. I tak měl pocit, že má štěstí, protože když dorazil do své čtvrti s deseti vejci, které také dostal v práci, dychtivě za ním vyběhlo několik sousedek a ptalo se, kde je dostal koupit. Trošku se začervenal, ale pyšně jim vysvětlil, že je nekoupil, protože jsou součástí speciálního přídělu potravin, kterou dostávají všichni příslušníci Ministerstva ozbrojených sil.

Nosit vojenskou uniformu na tomto olivově zeleném ostrově má spoustu výhod. Nejenže dostáváte prebendy ve formě jídla a dalších věcí, ale máte také možnost snižovat tresty, přeskakovat papírování, které by normálnímu člověku zabralo věčnost a dokonce můžete rychleji získat bydlení. Ten samý důstojník, který teď radši schovává svůj potravinový příděl před sousedkami, mi jednou řekl, že jeho hodnost důstojníka je jako „šek na doručitele“. Když jeho syn spáchal trestný čin, stačilo, aby si oblékl kabát z hodnostmi a holínky, a vyšetřující soudce poslal „zbloudilého chlapce“ do domácího vězení, místo aby ho umístil do polepšovny.

Jenže náš muž s pistolí u pasu a čepicí naraženou do čela chce víc. Pouze vysocí důstojníci, kteří přesáhnou určitou úroveň ve vojenské hierarchii, dostávají pravidelný příděl léku PPG, známého také jako kubánská viagra. Zbývá mu už jen málo času na povýšení, předtím než dosáhne důchodového věku, ale nechce do důchodu odejít, aniž by si s sebou odnesl měsíční příděl těchto životadárných pilulek. Ministerstvo, kterému zasvětil život, mu pomůže plnit jeho mužskou roli, protože voják musí být připraven zvítězit – a pozdvihnout tak jméno svých nadřízených- nejen na bitevním poli, ale také v peřinách jakékoli postele, která se mu připlete do cesty.