Věčná manga

Trsy se ohýbají pod tíhou plodů, které se děti snaží trefit kamenem, nebo si pro ně lezou do větví. Je sezóna manga. Jako podle životního cyklu, který překoná krize, bídu i nesplněné zemědělské plány, přichází znovu odrůdy manga, filipino a bizcochuelo. V tuto dobu se dvorek nejchudšího domku v zapadlé vesnici může hodnotou rovnat nejopečovávanějším zahradám Miramaru. Stačí, aby začal plodit starý mangový strom, zasazený ještě prarodiči a život celé rodiny se začne točit jen kolem něj.

Právě teď si krájím mango od Agustína a přemýšlím, jak je můj život protkán vzpomínkami na tuto chuť a strukturu. Na malá a slaďoučká manga z dovolené ve vesničce Rodas, zelená a kyselá, která jsme jedli se solí na školách v přírodě a ta, která jsme kradli, hnáni hladem, na experimentální farmě v obci Güira v letech zvláštního období. Vlákna, která mi zůstávala mezi zuby, kapka šťávy tekoucí po bradě a končící jako flek na oblečení, pecka, ožužlaná doběla a šlupka, která může být na zemi stejně nebezpečná jako šlupka od banánu.

Skrz manga se mi vybaví všechny etapy mé existence a období, kterými si prošel tento ostrov. Připomenou mi tržiště, známé pod jménem Centro, kde jsem v době sovětských subvencí poprvé okusila džusy Taoro. Poté nastal proces „nápravy chyb a negativních tendencí“, který vymýtil maloburžoazní přežitky a džus Taoro na dlouhých deset let zmizel, aby se pak sice objevil znovu, jenže tentokrát za konvertibilní měnu.

Toto ovoce prokázalo neuvěřitelnou odolnost vůči státním zemědělským družstvům, nesmyslům, které pohltily tisíce hektarů půdy, jako byla například 10ti milionová sklizeň třtiny, plán na pěstování mikrojet banánů, nebo nechtěné rozšíření keře marabú. Tvrdohlavé mango to všechno přežilo, aby mohlo dál obohacovat naše životy svou chutí a dělat z chudých dvorků bašty prosperity. Alespoň dokud je léto.

Celkem dvanáct mužů

Když jsem jako malá slyšela jméno Perico, název jedné vesnice v provincii Matanzas, rozbolelo mě ze smíchu břicho. Připadalo mi to ale zábavné jen do chvíle, než jsem se dozvěděla, že odtam pochází část naší rodiny z otcovy strany. Na minulou sobotu jsem byla pozvaná, abych si znovu prohlédla prašný násep a zchátralou železniční stanici. Odjezd mé sestry mě ale nechal ve čtrnáctém patře paralyzovanou a bez chuti kamkoli chodit. Je mi moc líto, že jsem nejela. Čekalo tam na nás dvanáct bývalých vězňů Černého jara a jako hostitel úžasný a pracovitý sedlák jménem Diosdado Gonzalez, který to důležité setkání hostil ve svém domě a u svého stolu.

Mělo se jednat o setkání k upevnění vzájemných vztahů, představení rodinným příslušníkům každého z nich, chtěli se podělit o trošku času, který jim kubánská vláda zkrátila o dlouhých sedm let. Ale rozhodnutí Guillerma Farinase zahájit novou hladovku úplně změnilo ráz dne. Výrazy uvolnění a odpočinku vystřídalo znepokojení a židle nachystané na oslavu musely odolávat tíze neklidu. Setkání se za chvilku mezi jednotlivými doušky kávy, kterou servírovala Alejandrina, změnilo ve výjimečný stav, kde se nehýbalo s plastovými vojáčky na vojenské mapě, ale myšlenkami na mapě historie.

Když mi pak Pedro Argüelles po telefonu četl text, který na schůzce schválili, znovu jsem zalitovalala, že jsem se jí nezúčastnila. Mezi požadavky podepsaných je vyšetření příčiny smrti Juana Wilfreda Sota, žádost, aby bylo zabráněno úmrtí Farinase a podle mého názoru nejhůře dosažitelný požadavek na ukončení represí a „aktů zavržení“ proti opozičním aktivistům. Letos jsou ale uši moci vůči požadavkům odmítavější než před rokem. Navíc mám obavu, že tělo laureáta Sajarovy ceny za rok 2010 už další dlouhé hladovění nepřežije. Kéž by mne osud překvapil a podařilo se něčeho dosáhnout. Aby Perico přestalo být jen vískou s vtipným názvem a změnilo se v místo, kde moc slova, občanské uvědomění a jednota zvítězily nad zatvrzelým a zatuchlým autoritarismem.

Pozn.: Slovo Perico znamená papoušek, ale používá se i pro lidi, kteří rádi baví společnost vyprávěním vtipů a anekdot.

Součást mne

Emigrace si vzala mé přátele, známé z dětství, sousedy z rodné ulice i lidi, které jsem potkala jen párkrát. Jednoho dne si odnesla tety z otcovy strany, sestřenice a bratrance, kolegy, se kterými jsem sdílela radost na promoci a dokonce i ostýchavého pošťáka, co nám jednou týdně nosil noviny. Jako by jí to nebylo dost, vrátila se pro další kořist a odvezla si nejbližší a nejintimnější část mého života.

Pamatuji se na den, kdy mi sestra říkala, že se zapsala do mezinárodního slosování o víza. Yunii přálo vždycky štěstí, takže mi bylo od začátku jasné, na co se mám připravit. Maminka vyprávěla, jak se při porodu seběhli nad sestrou lékaři a porodní asistentky, aby se pokřižovali nad dítětem, které z dělohy vypadlo v téměř neporušeném plodovém vaku. „Přišla jsi na svět v ochranném obalu“, říkali jí, jako by jí to automaticky zaručovalo prosperitu, lásku a štěstí. Tento ostrov ale připadal mojí štěstím obdařené sestře příliš stísněný. Už před více než dvaceti lety dospěla ke stejnému závěru jako většina mých krajanů. Jak může člověk zapouštět kořeny v zemi, kde nebude nikdy moci sklízet plody? Ani jsem se nesnažila ji přesvědčovat, jen jsem se dívala, jak tráví svůj život ve frontách na jedno, nebo druhé povolení a věděla jsem, že chvíle loučení je za rohem.

Konečně minulý pátek odstartovalo letadlo, které odváželo i mou jedinou neteř, švagra a malého toulavého psa, kterého tu nechtěli nechat. Den předtím křičela moje matka: „Ještě na to nejsem připravená, ještě ne!“, zatímco otec schovával slzy, protože „chlap, který brečí, není chlap“.

Člověk není mami připraven nikdy. Nikdy se nemůže připravit na odloučení, na vědomí, že vaši milovaní jsou vzdáleni jen 90 mil a přesto vás dělí propast migračních omezení. Plač, tati, protože toto loučení nemělo být nikdy tak definitivní, srdcervoucí a nevratné.