Pět let

„S čokoládou je konec!“ halekali už od dveří dva kamarádi v noci 31. července 2006. Naráželi tím improvizovaným pokřikem na poslední plán Fidela Castra distribuovat všem Kubáncům na přídělovém trhu čokoládu. Když zazvonili, chyběly do prvního srpnového dne už jen dvě hodiny a Carlos Valenciaga už v televizi přečetl nečekané prohlášení, oznamující nemoc Nejvyššího vůdce. Světla na budově Státní rady zvláštně svítila a nad městem se rozprostřelo divné ticho. U nás doma tu noc nikdo nezamhouřil oka.

U druhé skleničky rumu začali mí kamarádi vypočítávat, kolikrát už si ten den a tu zprávu představovali. On, zpěvák, ona produkční v televizi. Oba se narodili a vyrostli za vlády jediného prezidenta, který určoval i ty nejmenší detaily jejich životů. Poslouchala jsem je a překvapovala mne úleva, která z nich vyzařovala a vodopád plánů do budoucnosti. Možná se po té zprávě cítili svobodnější. Čas jim ukázal, že zatímco my klábosili o budoucnosti, jiní se starali o to, aby balíček s nástupnictvím zůstal pevně svázaný.

Pět let poté je celá naše země pevně v rukou pokrevního následovníka. Raúl Castro zdědil stát, jeho bohatství, problémy a obyvatele. Vše, co v poslední pětiletce udělal, bylo vedeno úsilím nepřijít o rodinný majetek, který mu bratr přenechal. Z pomalosti, vlažnosti a povrchnosti jeho reforem je cítit blahosklonnost dědice, kterému bylo svěřeno velké jmění. A mí přátelé?, zeptáte se možná. Ustrašeně se stáhli když pochopili, že pod vládou mladšího bratra bude represe pokračovat a že na trestání odlišných názorů se také nic nemění. Od té doby nezaťukali na naše dveře a nevkročili na místo, kam v roce 2006 přicházeli s halasem a vírou, že zítřek už začal.

Advertisements

Meuriciův řev

In memoriam Pedro Meurice Estiú, emeritní arcibiskup v Santiago de Cuba

Monsignorovi Pedrovi Meurice Estiú říkali „lev Východu“ pro jeho odvahu, mnohokrát prověřenou tváří v tvář svévoli moci. Tehdy 24. ledna roku 1998 měl na náměstí Antonia Macea v Santiagu de Cuba vážný a soustředěný výraz. Papež Jan Pavel II. právě dokončil své kázání a arcibiskup se chystal promluvit ke svému stádu a Pastýři, který ho přijel navštívit. Před tím, než vystoupil na pódium, řekl Meurice knězi Josému Conradovi Rodríguezovi Alegremu: „Tenhle lev už je starý, s vypelichanou hřívou. Ale zařve“. Vzal si mikrofon a splnil svá slova.

Před překvapenými obyvateli Santiaga a námi, kteří sledovali přímý přenos, mluvil Meurice jako by četl naše myšlenky, jakoby jeho slova plynula z našich vlastních úst. „Svatý otče… představuji vám rostoucí počet Kubánců, kteří neznají rozdíl mezi Vlastí a Stranou, národem a historickým procesem, ve kterém žijeme posledních několik desetiletí, kulturou a ideologií“. A na naší straně obrazovek nás mnoho tleskalo, plakalo, skákalo nadšením a dívalo se na napůl ohromenou a napůl rozzlobenou tvář Raúla Castra pod tribunou. Nikdy nikdo neřekl ministrovi ozbrojených sil, na veřejnosti a před tolika svědky, pravdu tohoto druhu. Někteří z toho obrovského náměstí strachy utekli. Ale jiní, smělejší, začali skandovat slovo „Svoboda“.

„Je to národ, bohatý veselou povahou, ale žijící v materiální bídě, která ho skličuje a dusí tak, že mu téměř nedovolí dívat se dál za horizont bezprostředního přežití“, pokračoval lev v řevu. A něco se začalo probouzet v našem letargickém občanském vědomí. Meurice se vrátil do svých nejlepších let a meče, rostoucí na tom náměstí ze země, nám připomínaly vzdor, ztracený v nějaké zákrutě našich dějin. Na několik krátkých minut jsme byli svobodní. Kázání skončilo. Přísné gesto našeho současného prezidenta předpovídalo starému lvu trest, chránila ho ale pastýřská hůl Jana Pavla II.

Dnes nás otec Meurice opustil s ušlechtilostí kočky, hlídající své mladé a nechal odpovědnost představit se světu na nás. Jak bychom se popsali teď? Kdo by uvěřil, že jsme ani po třinácti letech nedokázali „demytizovat falešné proroky“? Jak máme vysvětlit, že nás paralyzoval strach, že pořád čekáme, až za nás zařve někdo jiný?

Prodat a jít

Na tomto ostrově žije každá nová zpráva několik životů. Nejdříve se začíná tušit, ale nikde ji nezveřejní. Poté je lakonicky oznámena v některém ze státních médií, aby pak znovu a znovu přiživovala lidovou fantazii. Stejné to bylo i s nedávnou informací o uvolnění nákupu a prodeje domů. Už měsíce, možná i roky, koluje mezi lidmi neověřená zpráva, že je na spadnutí schválení nového zákona o bydlení, který konečně skoncuje s absurdní situací na trhu realit. Ale teprve když tento bod Kongres Komunistické strany Kuby zařadil do směrnice č. 297, mohli jsme o něm začít mluvit s trochou jistoty. I když si dalo načas, vyvolalo to opatření velkou úlevu. Zároveň ale také vzbudilo naši nedůvěru.

Je překvapující, že většina lidí, se kterými na to téma prohodím pár slov, se ptá na to samé: „Půjde ale prodat dům před tím, než člověk emigruje?“ Jakoby ten obchod s nemovitostí byl jen stupínkem ke splnění velmi rozšířeného snu emigrovat ze země. Doteď to funguje tak, že člověk, který definitivně odjede, je zbaven všeho majetku. Jenom pokud u něj nejméně deset let žil nějaký příbuzný, může v domě zůstat. Musí ale Národnímu institutu městského rozvoje znovu zaplatit celou jeho hodnotu. Násilná vystěhování obyvatel, kteří tuto povinnost nesplnili jsou v našem městě běžným jevem. Teď se všichni snaží uhádnout, jestli bude mít majitel nemovitosti právo ji prodat a utržené peníze použít na nový začátek v jiných zeměpisných šířkách. Jak dlouhá bude muset být doba mezi prodejem a vycestováním ze země?

Už nás tolikrát napálili, že se lidé radši schovávají v krunýři skepse a jsou přesvědčeni, že nová opatření budou spojena se spoustou omezení. Sama sebe překvapuji svým optimismem v moři nedůvěry. Říkám těm pochybovačným, že vláda bude muset povolit, nebo zůstane pozadu za realitou, oni si ale přesto radši nedělají žádné naděje. I přes nedůvěru mnozí hýčkají představu, že vymění zdi svého obydlí za letenku a vízum, které je dostane ven z Kuby. Prodat a jít, směnit střechu nad hlavou tady za podnájem tam, použít svůj skromný majetek k útěku. Předtím, než vlajka trhu s nemovitostmi zase klesne dolů, než udělají krok zpět.

Ve znamení raka

Několik dní se milióny lidí snažily vypátrat, co se děje v nemocničním pokoji Huga Chaveze. Víc než o odolnost člověka tam totiž jde o směřování tohoto ostrova a celého regionálního politického projektu, který zahrnuje několik zemí. Proto to téma svojí závažností přesahuje zhoubný nádor, politováníhodnou a smutnou chorobu pro jednotlivce, který je ale v tomto případě zdrojem politického zemětřesení. Provedená operace znamená nejen řez do masa hosta paláce v Miraflores, ale především otevřenou ránu, kterou prosvítají slabiny jeho díla. Ve Venezuele už rozmístili figurky polických šachů a začali analyzovat i varianty případného nástupnictví. Horečně se přemýšlí i na havanském Náměstí Revoluce.

Pro kubánskou vládu se existence Huga Chaveze stala podmínkou pro provádění ekonomických reforem v rytmu a rychlostí, která jí umožňuje neztratit nad situací kontrolu. Sto tisíc barelů ropy, přicházejících denně z jihoamerické země udržuje v chodu proces „vylepšování“ systému Raúla Castra a umožňuje mu získat čas tváří v tvář nespokojenému obyvatelstvu a mezinárodnímu tlaku. Proto péče o Chaveze znamená zachování prezidentského křesla. Jeho ztráta pak znamená pád. V poslední době pocítili naši vládci znovu hloubku propasti, do které jsme se propadli po rozpadu Sovětského svazu. Tuší, že ztrátu dalšího mocného spojence by už neustáli. Vitalita caudilla je základem jeho budoucnosti, projev slabosti vede k rychlému poklesu podpory.

Jsme také svědkem autentické lekce o křehkosti režimu založeného na jednotlivci, která snad donutí zastánce vertikální hierarchie chavistických struktur přehodnotit svůj názor. Bez zapáleného řečníka na mezinárodních shromážděních, bez vůdce, který týden co týden chrlil urážky, vypadá celý region rázem více zahloubaný do sebe, sebesoustředný. Je to jakoby ve velkém sboru náhle umlkl baryton, který do té doby přehlušil hlasy všech ostatních. Nedá se nicméně vyloučit, že se vrátí proslovy pod širým nebem, dlouhé žvanění, demonstrující plné uzdravení, hodiny před kamerami pořadu „Haló, prezidente“, aby bylo vidět, jak dobře prospívá. Hugo Chavez bude chtít znovu hrát roli neporazitelného, uvnitř se už ale odehrálo něco nevratného. Něco, co nepředvídala ani opozice, ani kubánští poradci, kteří ho obklopují, ani apoštolové, šířící jeho myšlenky. To něco je spojené s křehkostí lidské existence. Malá součást jeho anatomie se odmítla účastnit dalších pompézních kampaní.