Meuriciův řev

In memoriam Pedro Meurice Estiú, emeritní arcibiskup v Santiago de Cuba

Monsignorovi Pedrovi Meurice Estiú říkali „lev Východu“ pro jeho odvahu, mnohokrát prověřenou tváří v tvář svévoli moci. Tehdy 24. ledna roku 1998 měl na náměstí Antonia Macea v Santiagu de Cuba vážný a soustředěný výraz. Papež Jan Pavel II. právě dokončil své kázání a arcibiskup se chystal promluvit ke svému stádu a Pastýři, který ho přijel navštívit. Před tím, než vystoupil na pódium, řekl Meurice knězi Josému Conradovi Rodríguezovi Alegremu: „Tenhle lev už je starý, s vypelichanou hřívou. Ale zařve“. Vzal si mikrofon a splnil svá slova.

Před překvapenými obyvateli Santiaga a námi, kteří sledovali přímý přenos, mluvil Meurice jako by četl naše myšlenky, jakoby jeho slova plynula z našich vlastních úst. „Svatý otče… představuji vám rostoucí počet Kubánců, kteří neznají rozdíl mezi Vlastí a Stranou, národem a historickým procesem, ve kterém žijeme posledních několik desetiletí, kulturou a ideologií“. A na naší straně obrazovek nás mnoho tleskalo, plakalo, skákalo nadšením a dívalo se na napůl ohromenou a napůl rozzlobenou tvář Raúla Castra pod tribunou. Nikdy nikdo neřekl ministrovi ozbrojených sil, na veřejnosti a před tolika svědky, pravdu tohoto druhu. Někteří z toho obrovského náměstí strachy utekli. Ale jiní, smělejší, začali skandovat slovo „Svoboda“.

„Je to národ, bohatý veselou povahou, ale žijící v materiální bídě, která ho skličuje a dusí tak, že mu téměř nedovolí dívat se dál za horizont bezprostředního přežití“, pokračoval lev v řevu. A něco se začalo probouzet v našem letargickém občanském vědomí. Meurice se vrátil do svých nejlepších let a meče, rostoucí na tom náměstí ze země, nám připomínaly vzdor, ztracený v nějaké zákrutě našich dějin. Na několik krátkých minut jsme byli svobodní. Kázání skončilo. Přísné gesto našeho současného prezidenta předpovídalo starému lvu trest, chránila ho ale pastýřská hůl Jana Pavla II.

Dnes nás otec Meurice opustil s ušlechtilostí kočky, hlídající své mladé a nechal odpovědnost představit se světu na nás. Jak bychom se popsali teď? Kdo by uvěřil, že jsme ani po třinácti letech nedokázali „demytizovat falešné proroky“? Jak máme vysvětlit, že nás paralyzoval strach, že pořád čekáme, až za nás zařve někdo jiný?

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s