Urny ze zámoří

Po večeři zůstali u stolu v jídelně, aby vyplnili volební lístky. On nervózní, ona jistější. Společně křížkovali, zatímco si děti hrály na gauči. Papíry ze španělského konzulátu v Havaně voněly novotou a čerstvým inkoustem na znaku se sloupy a korunami. Ale nejnovější pro ně byl samotný akt volby mezi několika stranami, rozhodování mezi různými barvami politiky. Oba ještě nedávno hlídali volební urny v pionýrském kroji a teď poprvé hlasují v roli nových španělských občanů. Vzali do ruky tužku s rozhodností, kterou nikdy nezažili při vlastních volbách a volili na dálku, protože na místě to zatím udělat nemohou.

Miliony Kubánců v životě neslyšeli politický program z úst kandidáta do parlamentu. Dokonce ani vyjádření k některému z palčivých témat, jako je měnová dualita, sňatky homosexuálů, nebo neodkladná reforma migračních zákonů. Možná právě z toho zklamání z místní politiky pramení vážnost, s jakou požádalo 12 458 našich spoluobčanů o možnost zúčastnit se 20. listopadu španělských voleb. Přijatí díky „Zákonu o vnucích“ teď zkouší přes Atlantik zanechat svou stopu v jiné realitě, protože ví, že o té jejich rozhoduje jen úzký okruh lidí tam nahoře. Kdo říká, že jejich rostoucí přítomnost ve volbách nebude mít vliv na oslavy, koalice, úsměvy, nebo slzy, které dnes v noci potečou v Madridu?

Pozornost, s jakou hispánská komunita na ostrově sledovala volební klání ve Španělsku, je až překvapivá. Mezi voliči je patrná jasná snaha o ovlivnění politiky v paláci Moncloa (sídlo španělského předsedy vlády, pozn. překl.) tak, aby ta pak něčím pohnula i na Náměstí Revoluce. Lístek vhozený do „zámořské urny“ se podobá žádání o pozornost, mávání šátku ze ztroskotané lodi. Manželé, kteří u svého havanského stolu dělali křížky vedle jmen cizích politických stran, dnes řeší dilema, zda své děti odvézt do „mateřské vlasti“, nebo je nechat v rodné zemi. Ať už se nám taková závislost líbí nebo ne, rozhoduje se dnes ve Španělsku částečně i o osudu Kuby. Země, která se pyšní svou suverenitou, jejíž osud ale visí na mnoha vláknech, která se spřádají tam venku.

Advertisements

Apartheid neskončil

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Reinaldo neustále trval na tom, že ano a nedal si říct. Já jsem ale z generace, která si už předem myslí, že je všechno zakázané, že mě budou na každém kroku napomínat a znemožní cokoli, co mě napadne udělat. Takže tentokrát byla manželská rozepře intenzívní. Ujišťoval mě, že můžeme nastoupit na loď a dívat se na zátoku v Cienfuegos houpáni mořskými vlnami. Ve mě ale vnitřní hlás křičel, že přece není možné, aby byl takový zážitek dostupný i Kubáncům. Na pár hodin jsem uvěřila, že si optimismus mého muže jako jakýsi tropický Candide prosadí svou. Šli jsme do přístavní kanceláře poblíž hotelu Jagua a tam nám úředník prodal dvě vstupenky na tu vysněnou jízdu. Nijak jsme se nesnažili skrývat svůj havanský akcent nebo se vydávat za cizince a přesto po nás nikdo nechtěl občanku. Měli jsme pocit, že dvě sedadla na jachtě „Flipper“ už mají naše jmenovky a skeptické hlasy v mé hlavě začaly slábnout.

Dorazili jsme na molo s půlhodinovým předstihem. Turisté s pokožkou zarudlou od sluníčka se začali naloďovat. Zabrali jsme si s Reinaldem místa v rohu, odkud budeme dělat strhující fotografie zátoky velké jako celé moře. Sen netrval ani pět minut. Když nás kapitán slyšel mluvit, hned se ptal, jestli jsme Kubánci. Za chvíli už nám sdělili, že musíme na břeh, protože „projížďky na lodích jsou pro Kubánce zakázané ve všech přístavech v zemi“. Vztek, hněv, stud za modrý pas, který z nás dělá preventivně viníky před zákony naší vlastní země. Pocit podvedených, když jsme na vlastní kůži zažili rozdíl mezi oficiálními prohlášeními o uvolňování a realitou vyloučení a stigmatizace. Měli jsme chuť udělat skandál a chytit se zábradlí, aby nás museli vyvléct násilím, ale bylo by to k něčemu dobré? Můj muž oprášil znalosti francouzštiny a vysvětlil skupině turistů z Evropy co se děje. Ohromeně se na sebe dívali a něco si šuškali. Žádný z nich ze solidarity nevystoupil z lodi a nevzdal se jízdy kolem pobřeží našeho ostrova. Nikomu z nich nepřišlo nepřijatelné užívat si něčeho, co je nám domorodcům zapovězené.

Flipper odrazil od břehu, na několik vteřin zbyla po aparthaidu stopa ve vlnách, aby se pak rozpustila v tmavých vodách zátoky. Na tváři muzikanta Benny Moréa na nedalekém plakátě jako by se úsměv proměnil ve škleb. Vedle bradky měl napsán jeden svůj slavný refrén: „Cienfuegos je mé nejoblíbenější město…“ Šli jsme pryč. Reinaldo poražený a já smutná, že zvítězily mé obavy. Odcházeli jsme po silnici z Punta Gorda a v hlavě se nám rodila myšlenka: „kdyby Benny ještě žil, taky by ho z té jachty vysadili jak prašivého psa“.