Mám sbaleno

Obr.: Jedno z mých mnoha zamítnutí výjezdní doložky. Samozřejmě bez uvedení důvodu.

Stejně jako všechna letiště na světě, je i to naše neosobní, stresující, z hliníku a skla. Čas od času se otevřou dveře celní správy a vyjde z nich někdo se zavazadlem zabaleným v igelitu. Čekající příbuzní vykřiknou radostí, slzy tečou a příchozí má dojetím zrůžovělé tváře. Zatím o patro výš probíhá loučení a poslední objetí lidí, kteří se už možná nikdy neuvidí. Jsou tam okénka s přísně vyhlížejícími úředníky, kontrolujícími doklady. Pas, vízum, letenka… výjezdní doložka. Vždycky jsem si říkala, co se asi stane lidem, kteří si k okénku stoupnou bez bílé karty, bez toho ponižujícího povolení, které potřebujeme my Kubánci, abychom mohli vyjet z vlastní země. Ale takových svědectví je málo, zákazy se udělují spíš v kancelářích imigračních a cizineckých oddělení, daleko od startovních ramp.

Zvěsti o tom, že zítra, v pátek, by Raúl Castro mohl oznámit uvolnění cestovních omezení mi nedává spát. Za poslední čtyři roky se mi pas zaplnil vízy, opravňujícími mne jet do různých zahraničních zemí. Chybí tam ale jedno povolení, které by mě přeneslo přes ostrovní izolaci. Osmnáct zamítnutí výjezdní doložky už je moc. Vypadá to spíš jako nějaká osobní msta, než pouhé uplatňování byrokratických směrnic. Už dlouho mám doma sbalený kufr. Oblečení v něm už žloutne, dárky pro přátele se zkazily, nebo vyšly z módy, proslovy, které jsem se chystala osobně přečíst na některých akcích už zastaraly. Ale kufr se na mne z rohu dívá pořád. Připadá mi, že se jeho ošoupaná kolečka ptají: „Kdy pojedeme?“ A já mu můžu jen říct, že se snad tento pátek někdo v parlamentu (který nemá reálnou moc) rozhodne vrátit mi právo, o které jsem neměla nikdy přijít.

Pokud tu „migrační reformu“ opravdu oznámí, prozkoumám její hranice na letišti, před okénkem, kterého se tolik lidí bojí. Já i můj kufr jsme připraveni. Připraveni zjistit, jestli celník zmáčkne tlačítko, které mi otevře dveře do odletové haly, nebo jestli zavolá ochranku, aby mě vyvedla ven.

Reklamy

Obavy

Osamělý muž zametá suché listí na širokánské třídě bez jediného projíždějícího auta. Skloní hlavu a vyhne se rozhovoru s kameramanem. Možná je to jeden z potrestaných, který dostatečně nadšeně netleskal na nějaké schůzi, nebo se s teatrálním výrazem úcty nepoklonil před členem strany. Scéna s metačem na opuštěné ulici je z dokumentárního filmu o Severní Koreji, který koluje v alternativních informačních sítích. Je to bolestivé svědectví, plné stejně oblečených lidí, neosobních budov a soch Věčného vůdce všude kam se podíváš. Miniatura pekla, která v nás pro jednou vyvolává pocit úlevy, že jsme se nenarodili pod vládou despotické dynastie Kimů.

Když v březnu roku 1986 Fidel Castro navštívil Pchjongjang, přivítal ho asi milion lidí, mezi nimi i tisíce dětí, mávajících podezřele synchronizovaně vlaječkami. Kubánská televize se kochala sbory, znějícími jako jediný hlas, tanečnicemi, které se nelišily jediným neposlušným vláskem a malými houslisty, hrajícími překvapivě mistrovsky a nenormálně jednotně. Celé měsíce po prezidentské návštěvě se na kubánských školách snažili na uměleckých vystoupeních dosáhnout stejně robotické disciplíny. Ale nebylo jak. Holčička vedle mě vždycky pustila míč až vteřiny poté, co už ten můj dopadl na zem a na pódiu po každém vystoupení vždycky zůstala nějaká zatoulaná cvička. Náš Nejvyšší vůdce musel být chaotickým chováním svého lidu zklamán, zejména když byl předtím svědkem, jak lidé v Severní Koreji synkopicky padají na kolena před ústředním tajemníkem Strany pracujících.

Toto pondělí jsem si při záběrech tisíců lidí, oplakávajících v ulicích smrt Kim-Čong-Ila, na perfektně seřízené děti vzpomněla. I když se našemu tropickému experimentu nikdy nepodařilo nás ochočit tak jako je, něco z korejského modelu jsme přece jen převzali. I v našich zeměpisných šířkách je rodokmen důležitější než volební urny a pokrevní následnictví nám za posledních 53 let přisoudilo jen dva prezidenty, oba se stejným příjmením. Tam se následník trůnu jmenuje Kim-Čong-Un. Zanedlouho nám tady u nás možná oznámí, že ten náš se jmenuje Alejandro Castro Espín. Už jen ta představa mě děsí, stejně jako mnou kdysi otřásl pohled na zástupy dětí, které ve stejnou milisekundu zvedly nad hlavu míč.