Obavy

Osamělý muž zametá suché listí na širokánské třídě bez jediného projíždějícího auta. Skloní hlavu a vyhne se rozhovoru s kameramanem. Možná je to jeden z potrestaných, který dostatečně nadšeně netleskal na nějaké schůzi, nebo se s teatrálním výrazem úcty nepoklonil před členem strany. Scéna s metačem na opuštěné ulici je z dokumentárního filmu o Severní Koreji, který koluje v alternativních informačních sítích. Je to bolestivé svědectví, plné stejně oblečených lidí, neosobních budov a soch Věčného vůdce všude kam se podíváš. Miniatura pekla, která v nás pro jednou vyvolává pocit úlevy, že jsme se nenarodili pod vládou despotické dynastie Kimů.

Když v březnu roku 1986 Fidel Castro navštívil Pchjongjang, přivítal ho asi milion lidí, mezi nimi i tisíce dětí, mávajících podezřele synchronizovaně vlaječkami. Kubánská televize se kochala sbory, znějícími jako jediný hlas, tanečnicemi, které se nelišily jediným neposlušným vláskem a malými houslisty, hrajícími překvapivě mistrovsky a nenormálně jednotně. Celé měsíce po prezidentské návštěvě se na kubánských školách snažili na uměleckých vystoupeních dosáhnout stejně robotické disciplíny. Ale nebylo jak. Holčička vedle mě vždycky pustila míč až vteřiny poté, co už ten můj dopadl na zem a na pódiu po každém vystoupení vždycky zůstala nějaká zatoulaná cvička. Náš Nejvyšší vůdce musel být chaotickým chováním svého lidu zklamán, zejména když byl předtím svědkem, jak lidé v Severní Koreji synkopicky padají na kolena před ústředním tajemníkem Strany pracujících.

Toto pondělí jsem si při záběrech tisíců lidí, oplakávajících v ulicích smrt Kim-Čong-Ila, na perfektně seřízené děti vzpomněla. I když se našemu tropickému experimentu nikdy nepodařilo nás ochočit tak jako je, něco z korejského modelu jsme přece jen převzali. I v našich zeměpisných šířkách je rodokmen důležitější než volební urny a pokrevní následnictví nám za posledních 53 let přisoudilo jen dva prezidenty, oba se stejným příjmením. Tam se následník trůnu jmenuje Kim-Čong-Un. Zanedlouho nám tady u nás možná oznámí, že ten náš se jmenuje Alejandro Castro Espín. Už jen ta představa mě děsí, stejně jako mnou kdysi otřásl pohled na zástupy dětí, které ve stejnou milisekundu zvedly nad hlavu míč.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s