Pálivé, pálivé

la-foto

Mexiko nepovoluje vytáčky, nepřipustí, abychom zůstali nedotčeni. Je jako ostrá omáčka na jazyku, tequila v krku a slunce v očích. Po pěti dnech v zemi opeřeného hada mě stálo hodně úsilí nastoupit do letadla, protože mne mocná touha táhla, abych zůstala a dále prozkoumávala onu podmanivou a komplexní skutečnost. Viděla jsem moderní budovy vzdálené jen pár metrů od trosek chrámu Templo Mayor; ohromné dopravní zácpy, zatímco po chodníku kráčeli někteří s klidem těch, co nikam nespěchají. Také jsem zjistila, že Catrina – usměvavá lebka – se bez problémů střídá s koberci výrazných barev uprostřed davu na Ciudadele. Svým sarkastickým smíchem, v klobouku ozdobeném pery a s obnaženými žebry, mne provokovala. Nabídli mi k ochutnání jakýsi pamlsek – a bylo to intenzivně sladké, pocukrované; ale poté jsem se zakousla do tamalu, plněného kukuřičného listu, a můj jazyk dostal takový „kopanec“ chili, až mi vytryskly slzy. Mexiko nepovoluje vlažné city, buď ho miluješ, nebo ho miluješ.

A tak jsem se – obklopena kontrasty – vydala na svoji aztéckou pouť. Z Puebly do DF: setkávala jsem se s přáteli, navštěvovala různé redakce novin, rozhlasové stanice a – především – jsem mluvila s mnoha, mnoha kolegy novináři. Chtěla jsem se z první ruky dozvědět o zadostiučinění z vykonávání zpravodajské profese v této společnosti, o rizicích spjatých s touto činností a setkala jsem se s mnoha znepokojenými žurnalisty, ale pracovali. Lidé, kteří riskují život – zejména na severu –, protože přinášejí informace, lidé, kteří stejně jako já věří, že svobodný tisk je nezbytný, lidé zodpovědní a oddaní skutečnosti. Poučila jsem se u nich. Také jsem se ztratila ve spleti obchůdků a stánků uprostřed města a vnímala rytmus tamního života. Života, jejž jsem pozorovala už ze vzduchu před přistáním, když jsem v sobotu časně ráno sledovala to velké mraveniště, kterým je Ciudad de México – ta spousta měst ve městě –, v horečném shonu, ačkoli bylo tak brzy.

Na okamžik jsem měla pocit, že prožívám úryvek z románu Divocí detektivové Roberta Bolaña. Ale já jsem na rozdíl od protagonistů této knihy nehledala tajemnou básnířku, ztracenou v zapomnění. Já jsem se ve skutečnosti snažila nahlížet na svoji vlastní zemi mexickýma očima a najít ji prostřednictvím tohoto pohledu. A našla jsem ji. Ostrov spousty interpretací, rozmanitý, ale blízký, jenž vzbuzuje vášně všude možně a jenž také nenechá nikoho nedotčeného. Jeden kamarád se mě před odjezdem zeptal: Jak vnímáš Mexiko? Nepřemýšlela jsem dlouho: Je pálivé, odpověděla jsem, jako ostrá omáčka, která zachvěje celým tělem a vyvolá slzy potěšení a utrpení. A Kubu? naléhal, jak vnímáš Kubu? Kuba, Kuba je hořkosladká…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s