Lima a prach

Limské nebe „barvy oslího břicha“

Každému městu přisuzujeme nějakou tvář, každému místu nějakou osobnost. Camagüey mi připomíná střídmou dámu z dobrého rodu, Frankfurt se češe jako punker a nosí kravatu, která mu moc nesluší, Praha má modré oči a pomíjivý úsměv jako onen mladík, jenž mi – jen na vteřinu – zkřížil cestu. Co se Limy týče, její nepopsatelná tvář je pokryta prachem. Prach v Limě se točí a usazuje se na všem. Poletuje nad útesy, které strmě ční nad mořem, jež se nám obyvatelům Karibiku zdá příliš chladné a divoké. Maličké částečky půdy a písku, které se lepí na tělo, jídlo, život. Prach na místním ovoci, na čerstvě přineseném jídle ceviche. Prach v nápoji „pisco sour“, který na jazyce vyvolá touhu pít ještě víc, ale také touhu „už nikdy víc“. Neskutečná nazlátlá vrstva, jež se usazuje na čelních sklech aut a pokrývá i prodavače novin, který vzývá na semaforu červenou, aby prodal své zboží dřív, než se setmí. Prach, v nějž se všichni obrátíme po soudném dni, ale Lima nám jej zprostředkovává už za života.

Jako indiánská dívka mi připadá Lima. Je uzavřená, má v sobě něco z tajemného mlčení těch, co přicházejí z hor. A její ruce uzdravují. V Limě se mi vrátil hlas – a to není metafora. Přijela jsem unavená po více než padesáti dnech intenzivního cestování, ochraptělá, s horečkou. Odjížděla jsem zotavená, s podporou svých přátel a znovu nabitá energií poté, co jsem uviděla město, které přerostlo samo sebe. Poprvé jsem si namočila nohy v Pacifiku, vystoupala jsem na vrcholky v distriktu Villa El Salvador a viděla lidi, jak úspěšně bojují o živobytí navzdory vyprahlosti půdy a chudobě. Také jsem si prohlédla historické centrum – s jeho kostely, nabídkami pro turisty a náboženskými procesími. Protože Lima je nepřeberným množstvím měst, jedna rozmarně navrstvená na jiných. Je jako mladá dívka, jež příliš vyrostla a nevejde se do svých vlastních šatů. Proto takové dopravní zácpy a tolik jeřábů, které všude možně stavějí nové budovy. Tvář tohoto města byla sestavena ve spěchu, jedno oko odsud, ústa tamodtud, čelo ještě odjinud; Lima je míšenka, mestická, německá, švýcarská, chilská a španělská. Je to pravá Lima.

Venezuela: naděje, že zatím…

Letadlo se dotklo země v Panamě a za okýnkem bylo vidět slunce, které nemilosrdně pražilo na dráhu. Prošla jsem letištní haly – hledala jsem toaletu a taky místo, kde bych mohla počkat na svůj další let. Několik mladých, kteří čekali v hlavní hale, na mě zamávalo a začalo volat moje jméno. Byli to Venezuelci. Stejně jako já tady přestupovali na let do další destinace. A tak jsme si povídali uprostřed těch davů lidí s kufry, kteří přicházeli a odcházeli, zatímco ampliony ohlašovaly přílety a odlety. Řekli mi, že čtou můj blog a že velmi dobře rozumí tomu, co prožíváme na ostrově. V jednu chvíli jsem se s nimi chtěla vyfotit. Protáhli tvář a naléhali, „tu fotku prosím nedávej na Facebook ani na Twitter, protože se můžeme u nás doma dostat do problémů.“ Zůstala jsem jako opařená. Z ničeho nic mi ti Venezuelci silně připomínali Kubánce: ustrašení, mluvící šeptem, schovávající všechno, co by je mohlo ohrozit tváří v tvář moci.

Po tom setkání jsem přemýšlela o ideologickém dohledu, dozoru a přehnaném vměšování se státu do všech koutů běžného života. Ačkoli jsem však nalezla podobnost mezi těmi mladými a svými krajany, cítila jsem, že jim ještě zbývá nějaký prostor, který se pro nás už uzavřel. Jednou z těch zatím otevřených škvír jsou právě volby. Skutečnost, že tuhle neděli se Venezuelci můžou dostavit k urnám a rozhodnout svým hlasem – vedle všech těch vládních intrik – o bezprostřední budoucnosti svého národa, je něco, co nám Kubáncům bylo odepřeno už před dlouhou dobou. Komunistická strana naší země šikovně učinila přítrž tomu, že bychom volili mezi více politickými možnostmi. Fidel Castro věděl, že neobstojí v poctivém boji, a tak raději běžel na dráze sám a jako vrchol se rozhodl předat štafetu jedině tomu, kdo má stejné příjmení. Když ty situace porovnám, Venezuelcům ještě zbývá naděje, že zatím… Kubáncům rozmrzelost, že nikdy.

A proto – znám tu klec zevnitř – se odvažuji Venezuelcům poradit, aby si nakonec oni sami nezavřeli ten jediný nouzový východ, který mají. Doufám, že tihle mladí, které jsem potkala na letišti v Panamě, v tuhle chvíli uplatňují svoje volební právo. Přeju jim, aby se po dnešních volbách už znovu nebáli represí, protože se s někým vyfotí, vyjádří svůj názor, vysloví kritiku. Přeju jim, zkrátka a dobře, aby dosáhli toho, čeho my jsme se nedomohli.