Venezuela: naděje, že zatím…

Letadlo se dotklo země v Panamě a za okýnkem bylo vidět slunce, které nemilosrdně pražilo na dráhu. Prošla jsem letištní haly – hledala jsem toaletu a taky místo, kde bych mohla počkat na svůj další let. Několik mladých, kteří čekali v hlavní hale, na mě zamávalo a začalo volat moje jméno. Byli to Venezuelci. Stejně jako já tady přestupovali na let do další destinace. A tak jsme si povídali uprostřed těch davů lidí s kufry, kteří přicházeli a odcházeli, zatímco ampliony ohlašovaly přílety a odlety. Řekli mi, že čtou můj blog a že velmi dobře rozumí tomu, co prožíváme na ostrově. V jednu chvíli jsem se s nimi chtěla vyfotit. Protáhli tvář a naléhali, „tu fotku prosím nedávej na Facebook ani na Twitter, protože se můžeme u nás doma dostat do problémů.“ Zůstala jsem jako opařená. Z ničeho nic mi ti Venezuelci silně připomínali Kubánce: ustrašení, mluvící šeptem, schovávající všechno, co by je mohlo ohrozit tváří v tvář moci.

Po tom setkání jsem přemýšlela o ideologickém dohledu, dozoru a přehnaném vměšování se státu do všech koutů běžného života. Ačkoli jsem však nalezla podobnost mezi těmi mladými a svými krajany, cítila jsem, že jim ještě zbývá nějaký prostor, který se pro nás už uzavřel. Jednou z těch zatím otevřených škvír jsou právě volby. Skutečnost, že tuhle neděli se Venezuelci můžou dostavit k urnám a rozhodnout svým hlasem – vedle všech těch vládních intrik – o bezprostřední budoucnosti svého národa, je něco, co nám Kubáncům bylo odepřeno už před dlouhou dobou. Komunistická strana naší země šikovně učinila přítrž tomu, že bychom volili mezi více politickými možnostmi. Fidel Castro věděl, že neobstojí v poctivém boji, a tak raději běžel na dráze sám a jako vrchol se rozhodl předat štafetu jedině tomu, kdo má stejné příjmení. Když ty situace porovnám, Venezuelcům ještě zbývá naděje, že zatím… Kubáncům rozmrzelost, že nikdy.

A proto – znám tu klec zevnitř – se odvažuji Venezuelcům poradit, aby si nakonec oni sami nezavřeli ten jediný nouzový východ, který mají. Doufám, že tihle mladí, které jsem potkala na letišti v Panamě, v tuhle chvíli uplatňují svoje volební právo. Přeju jim, aby se po dnešních volbách už znovu nebáli represí, protože se s někým vyfotí, vyjádří svůj názor, vysloví kritiku. Přeju jim, zkrátka a dobře, aby dosáhli toho, čeho my jsme se nedomohli.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s