Cosita

Foto: Silvia Corbelle

Vyjela z Banes jednoho chladného a prašného rána. V kabelce měla nějaké spodní prádlo a adresu svých příbuzných v Havaně. Když vlak dorazil na hlavní stanici, Cosita se zhluboka nadechla a naplnila si tak plíce tou typickou vůní spálené nafty, charakteristickou pro hlavní město. Jsem na místě, řekla si pro sebe s pocitem vítězství. Uběhne šest měsíců a ocitne se na stejném místě, s policejní výstrahou a součástkami z pračky, se kterými nastoupí na vlak.

Cosita se posadila v obýváku sestřenice a začala sbírat plastové lahve a kousky nylonu z nejbližšího kýble s odpadky. Z nich vyráběla  umělé květiny, které prodávala, aby měla na jídlo a mohla dát trochu peněz svým havanským příbuzným. Ve čtvrti  zahájila menší pátrání po svobodném, možná i starším muži, kterému by nabídla své služby jako čistotná žena, která udělá v domě všechno. Nedosáhla žádného úspěchu. Věděla, že její dny v Havaně skončí, pokud ji policie zatkne na ulici a zjistí, že je tu nelegálně. Další Palestinka navíc, tak jak s neúctou nazývá hodně obyvatel hlavního města lidi z východu země.

Chytli ji jednoho dopoledne, které bylo šedivé a upršené, zatímco prodávala svoje květiny před jedním trhem. Dali jí pokutu, kvůli nelegálnímu prodeji a řekli jí, že má 72 hodin na opuštění města. Ale Cosita ještě nemohla odjet. Podařilo se jí, aby jí opravili polovinu pračky Aurika a neměla na ni odvoz. Jeden soused jí také daroval starou skříňku pro děti, bez dveří a zásuvek. To byl veškerý hmotný majetek, který za dobu svého havanského dobrodružství dokázala nashromáždit a nechtěla jej tam nechat.

Kamioňáci jí žádali o vysokou částku za převoz jejího pokladu do Banes. Již nemohla prodávat svoje nylonové výrobky a příbuzní, kteří se jí ujali se báli, že dostanou pokutu za poskytnutí ubytování osobě bez povolení k pobytu. Cosita odešla, jedné chladné prosincové noci, se součástkami z pračky a kabelkou tak prázdnou jako když přijížděla. Skříňku musela nechat na chodbě, a někdo použil její dvířka na zazdění děr v okně, kudy pršelo. Držák na šaty nahradil rozbitou náhradu na smeták a hřebíky se použily na židli.

V Banes Cosita sní o návratu do Havany. Vypráví svým kamarádkám o svých dnech v hlavním městě všech Kubánců. Vychvaluje ten nábytek pro děti, z dobrého dřeva. Jednoho dne se jí ho podaří přivést, jako trofej, do své vesnice.

 

 

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s