Rizika novinařiny

Kdyby se mě před rokem zeptali na tři největší výzvy, kterým musíme čelit v našem deníku 14ymedio, odpověděla bych že represe, slabé připojení k internetu a strach profesionálních novinářů pracovat v našem týmu. Netušila jsem, že starost bude naší malé redakci způsobovat úplně jiná překážka: Nedostatek transparentnosti kubánských institucí nás mnohokráte postavil před zavřené dveře, a ačkoliv jsme bušili ze všech sil, nikdo nám neotevřel, ani neodpověděl.

V zemi, kde státní entity odmítají poskytnout občanovi určitá data, která by měla být veřejná, je situace pro reportéra mnohem komplikovanější. Bojovat s tajnůstkářstvím se stává stejně obtížným jako únik před politickou policií, psaní tweetů naslepo, nebo zvykání si na oportunismus a mlčení tolika kolegů. Informace jsou na Kubě militarizovány a střeženy tak, jako by šlo o válečnou technologii a každý, kdo se o ně zajímá je považován přinejmenším za špióna.

Náležet k nelegálnímu médiu pak ještě mnohem více komplikuje práci a dává charakter ilegality tomu, co by měla být profese jako každá druhá. Dobrá, pokud se díváme na sklenici, která je „z poloviny plná,“ tak toto omezení přístupu do oficiálního prostoru osvobozuje deník 14ymedio od deklarativní novinařiny, která má tak nešťastné účinky. Citace veřejného činitele, možnost posbírat slova ministra nebo přepsat oficiální vyjádření stranického předáka, poskytovaly po celé dekády útočiště těm, kteří se neodvažují komentovat realitu této země.

Naše hlavní omezení se stalo hlavním podnětem pro hledání co nejkreativnějších způsobů, jak informovat. Vládní mlčení k tolika tématům nás motivuje k hledání dalších hlasů, které mohou říci, co se děje. Kvůli absenci akreditace pro přístup k událostem, jsme se přiblížili k jejich účastníkům v méně kontrolovatelném prostředí, kde se oni mohli cítit a mluvit svobodněji. Od jakési Frederiky Mogherini, která odpověděla na celou řadu našich otázek, až k zaměstnancům, kteří nás šeptem upozorňují na korupční jednání ve svých firmách, nebo k anonymním zprávám, které nás vedou na stopu nespravedlnosti.

Obtížným se také stalo najít naší skutečnou roli informátorů, která se odlišuje od role soudce, aktivisty lidských práv i role politické opozice. Nám náleží zviditelnit činy, aby se jiní postarali o jejich odsouzení nebo vyzdvižení. Jsme tvůrci paměti našeho lidu, ale nemůžeme mu předepisovat, jak má nakládat se svou minulostí či současností. Nakonec jako novináři máme povinnost informovat, nikoliv pravomoc obviňovat.

Stejně tak nemůžeme omlouvat naši nepřítomnost tím, že jsme nelegální, pronásledováni, stigmatizováni a popíráni. Žádný čtenář nám nepromine, pokud nejsme na místě, kde se mění historie.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s