Venezuela: naděje, že zatím…

Letadlo se dotklo země v Panamě a za okýnkem bylo vidět slunce, které nemilosrdně pražilo na dráhu. Prošla jsem letištní haly – hledala jsem toaletu a taky místo, kde bych mohla počkat na svůj další let. Několik mladých, kteří čekali v hlavní hale, na mě zamávalo a začalo volat moje jméno. Byli to Venezuelci. Stejně jako já tady přestupovali na let do další destinace. A tak jsme si povídali uprostřed těch davů lidí s kufry, kteří přicházeli a odcházeli, zatímco ampliony ohlašovaly přílety a odlety. Řekli mi, že čtou můj blog a že velmi dobře rozumí tomu, co prožíváme na ostrově. V jednu chvíli jsem se s nimi chtěla vyfotit. Protáhli tvář a naléhali, „tu fotku prosím nedávej na Facebook ani na Twitter, protože se můžeme u nás doma dostat do problémů.“ Zůstala jsem jako opařená. Z ničeho nic mi ti Venezuelci silně připomínali Kubánce: ustrašení, mluvící šeptem, schovávající všechno, co by je mohlo ohrozit tváří v tvář moci.

Po tom setkání jsem přemýšlela o ideologickém dohledu, dozoru a přehnaném vměšování se státu do všech koutů běžného života. Ačkoli jsem však nalezla podobnost mezi těmi mladými a svými krajany, cítila jsem, že jim ještě zbývá nějaký prostor, který se pro nás už uzavřel. Jednou z těch zatím otevřených škvír jsou právě volby. Skutečnost, že tuhle neděli se Venezuelci můžou dostavit k urnám a rozhodnout svým hlasem – vedle všech těch vládních intrik – o bezprostřední budoucnosti svého národa, je něco, co nám Kubáncům bylo odepřeno už před dlouhou dobou. Komunistická strana naší země šikovně učinila přítrž tomu, že bychom volili mezi více politickými možnostmi. Fidel Castro věděl, že neobstojí v poctivém boji, a tak raději běžel na dráze sám a jako vrchol se rozhodl předat štafetu jedině tomu, kdo má stejné příjmení. Když ty situace porovnám, Venezuelcům ještě zbývá naděje, že zatím… Kubáncům rozmrzelost, že nikdy.

A proto – znám tu klec zevnitř – se odvažuji Venezuelcům poradit, aby si nakonec oni sami nezavřeli ten jediný nouzový východ, který mají. Doufám, že tihle mladí, které jsem potkala na letišti v Panamě, v tuhle chvíli uplatňují svoje volební právo. Přeju jim, aby se po dnešních volbách už znovu nebáli represí, protože se s někým vyfotí, vyjádří svůj názor, vysloví kritiku. Přeju jim, zkrátka a dobře, aby dosáhli toho, čeho my jsme se nedomohli.

Reklamy

Kokosový pudink

Našla jsem Kubu vně Kuby, řekla jsem před pár dny jednomu kamarádovi. Smál se té slovní hříčce, myslel si, že jen tak plácám. Ale ne. V Brazílii mi jedna dojatá sedmdesátnice darovala madailonek s Pannou Marií Milosrdnou z Cobre. „Nevrátila jsem se od chvíle, kdy jsem odešla v roce 1964,“ řekla mi, když mi předávala ten malý šperk, který dříve patřil její matce. Během mého pobytu v Praze mi připadalo, že skupina tamních krajanů je obeznámena s tím, co se děje v naší zemi, líp než mnozí, kteří přežívají v apatii na Kubě. Mezi vysokými budovami v New Yorku mě jedna rodina pozvala na návštěvu a babička udělala kokosový pudink na způsob naší tradiční kuchyně, jež je na ostrově tolik poškozována nedostatkem zboží a jiným strádáním.

Naše diaspora, náš exil uchovává Kubu vně Kuby. Spolu se svými kufry a bolestí z odloučení opatrují kousky národních dějin, které byly vymazány z učebnic, z nichž se učilo či, lépe řečeno, jimiž bylo zformováno několik generací. V každém z těchto Kubánců rozptýlených po světě znovu objevuji svoji vlast. Když zjišťuji, čeho ve skutečnosti dosáhli, a porovnám to s tím, co nám o nich napovídala oficiální propaganda, přemůže mě lítost nad mojí zemí. Ta spousta lidí, o něž jsme přišli, všechno to nadání, které se muselo rozvíjet venku za hranicemi, a všechna ta semínka, jež musela vyklíčit v jiných krajinách. Jak se to stalo, že jsme umožnili jediné ideologii, jediné straně, jedinému muži, aby si nárokovali „božskou“ moc rozhodovat, kdo se smí nazývat Kubáncem a kdo ne.

Už mám důkaz, že mi lhali, že nám lhali. Nikdo mi to nemusel říkat, uvědomila jsem si to sama, když jsem viděla tu obrovskou Kubu, která existuje vně Kuby, tu velikánskou zemi, kterou pro nás oni ochraňují.

Pálivé, pálivé

la-foto

Mexiko nepovoluje vytáčky, nepřipustí, abychom zůstali nedotčeni. Je jako ostrá omáčka na jazyku, tequila v krku a slunce v očích. Po pěti dnech v zemi opeřeného hada mě stálo hodně úsilí nastoupit do letadla, protože mne mocná touha táhla, abych zůstala a dále prozkoumávala onu podmanivou a komplexní skutečnost. Viděla jsem moderní budovy vzdálené jen pár metrů od trosek chrámu Templo Mayor; ohromné dopravní zácpy, zatímco po chodníku kráčeli někteří s klidem těch, co nikam nespěchají. Také jsem zjistila, že Catrina – usměvavá lebka – se bez problémů střídá s koberci výrazných barev uprostřed davu na Ciudadele. Svým sarkastickým smíchem, v klobouku ozdobeném pery a s obnaženými žebry, mne provokovala. Nabídli mi k ochutnání jakýsi pamlsek – a bylo to intenzivně sladké, pocukrované; ale poté jsem se zakousla do tamalu, plněného kukuřičného listu, a můj jazyk dostal takový „kopanec“ chili, až mi vytryskly slzy. Mexiko nepovoluje vlažné city, buď ho miluješ, nebo ho miluješ.

A tak jsem se – obklopena kontrasty – vydala na svoji aztéckou pouť. Z Puebly do DF: setkávala jsem se s přáteli, navštěvovala různé redakce novin, rozhlasové stanice a – především – jsem mluvila s mnoha, mnoha kolegy novináři. Chtěla jsem se z první ruky dozvědět o zadostiučinění z vykonávání zpravodajské profese v této společnosti, o rizicích spjatých s touto činností a setkala jsem se s mnoha znepokojenými žurnalisty, ale pracovali. Lidé, kteří riskují život – zejména na severu –, protože přinášejí informace, lidé, kteří stejně jako já věří, že svobodný tisk je nezbytný, lidé zodpovědní a oddaní skutečnosti. Poučila jsem se u nich. Také jsem se ztratila ve spleti obchůdků a stánků uprostřed města a vnímala rytmus tamního života. Života, jejž jsem pozorovala už ze vzduchu před přistáním, když jsem v sobotu časně ráno sledovala to velké mraveniště, kterým je Ciudad de México – ta spousta měst ve městě –, v horečném shonu, ačkoli bylo tak brzy.

Na okamžik jsem měla pocit, že prožívám úryvek z románu Divocí detektivové Roberta Bolaña. Ale já jsem na rozdíl od protagonistů této knihy nehledala tajemnou básnířku, ztracenou v zapomnění. Já jsem se ve skutečnosti snažila nahlížet na svoji vlastní zemi mexickýma očima a najít ji prostřednictvím tohoto pohledu. A našla jsem ji. Ostrov spousty interpretací, rozmanitý, ale blízký, jenž vzbuzuje vášně všude možně a jenž také nenechá nikoho nedotčeného. Jeden kamarád se mě před odjezdem zeptal: Jak vnímáš Mexiko? Nepřemýšlela jsem dlouho: Je pálivé, odpověděla jsem, jako ostrá omáčka, která zachvěje celým tělem a vyvolá slzy potěšení a utrpení. A Kubu? naléhal, jak vnímáš Kubu? Kuba, Kuba je hořkosladká…

Zákazy

Co je jiné? Vůně a teplota, pomyslím si napřed. Pak se přidají zvuky, tak osobité pro každé místo, šeď zimní oblohy nebo temné vody řeky, která protéká částí Evropy. Co je ve skutečnosti to nové? stále se ptám sama sebe, zatímco zkouším nové chutě tuhle nebo někomu prvně podávám ruku tamhle. Snad hudba, zvuk tramvaje, když brzdí u zastávky, sníh, který se vrší na kraji chodníku, sněženky, jež se derou ven, ačkoli je možná ještě čekají nejhorší mrazy. V čem spočívá ta zvláštnost? Ve zvuku kostelních zvonů, které spolu – zdá se – každou celou hodinu soupeří, či ve starobylých domech, v jejichž stínu se zdají stavby staré Havany mladé.

Ale ani hojnost moderních aut, ani wi-fi, která umožňuje připojení k internetu téměř všude, nejsou tím, v čem podle mě tkví ta velká změna. Ani trafiky plné novin, přeplněné police obchodů, pes uprostřed uličky v metru, s nímž je zacházeno jako s pánem situace. Tím zvláštním není ochota prodavaček, téměř naprostá absence front, chrliče s ostrými drápy a tesáky na fasádách či víno, z nějž se kouří a které se pije spíš pro zahřátí než pro potěšení chuťových pohárků. Žádný z těchto dojmů, s nimiž se setkávám poprvé nebo jsem je už skoro zapomněla během onoho desetiletí, kdy jsem necestovala, není tím, co odlišuje ostrov – který teď vnímám z odstupu – od zemí, jež při této příležitosti navštěvuju.

Ta hlavní odlišnost spočívá v tom, co je či není dovolené. Od chvíle, kdy jsem poprvé vystoupila z letadla, čekám, že mi někdo vynadá, že se objeví někdo, kdo mě upozorní, že „tohle se nesmí“. Vyhlížím dozorce, který mi přijde říct, že „není povoleno fotit“, zamračeného policistu, jenž na mě zakřičí „občanko, identifikujte se“, úředníka, který mi zahradí cestu se slovy „vstup zakázán“. Ale ještě jsem se s žádnou z těchto na Kubě tak běžných postav nesetkala. A tak pro mne tím velkým rozdílem nejsou lahodné housky se semínky, zbloudilé hovězí, které se navrací na můj talíř, ani zvuk cizí řeči doléhající k mým uším. Ne. Tím velikánským rozdílem je to, že na sobě ustavičně necítím to červené světlo něčeho zapovězeného, nečekám zvuk píšťalky, který mě překvapí při něčem nepovoleném, nemám neustále pocit, že cokoli, co udělám nebo si pomyslím, by mohlo být zakázané.

Dvojka

Miguel Díaz-Canel

Miguel Díaz-Canel

Crrr, crrr, crrr… Mezinárodním hovorům vždycky trvá celou věčnost, než si proklestí cestu až k telefonu na Kubě. Jako by musely projít hodně hustou, hutnou atmosférou. Konečně se na druhém konci linky ozve nějaký hlas. Kamarád, kterého se pokouším zeptat, co si myslí o nově ustavené Státní radě a o jmenování Miguela Díaze-Canela novým viceprezidentem. Cože? je jeho jediná odpověď v tu chvíli. A tak mu vyložím, že jsem v neděli sledovala utváření Národního shromáždění a že bych ráda doplnila tuhle zprávu o nějaké dojmy z ostrova. Můj kamarád mi se zívnutím odpoví, že se včera na televizi nedíval a že mu nikdo nic neříkal. A já si uvědomím, že trpím nemocí zvanou přílišná informovanost smíchanou s jistým zkreslením, což je způsobeno vzdáleností od Kuby. Zapomněla jsem, jak netečně se mnoho mých spoluobčanů staví k určitým událostem, které jsou tak předvídatelné, že už nevzbuzují žádná očekávání.

Jmenování druhého muže kubánské nomenklatury bylo pravděpodobně komentováno a rozebíráno mnohem víc mimo ostrov než na ostrově. Zčásti proto, že celé měsíce národní média naznačovala – svými neustálými zmínkami o tomto 52letém inženýrovi – že to on by se mohl stát nástupcem Raúla Castra. A tak jen málokoho překvapilo, že tento bývalý ministr školství se v neděli proměnil v „dauphina“ kubánského režimu. Biologické hodiny postavily osmdesátníky, kteří vládnou největšímu z antilských ostrovů, před obtížnou volbu: buď určí svého nástupce nyní, nebo navždy prohrají, jak – zdá se – ukazují ručičky dějin. A tak se rozhodli pro mladší postavu, jíž svěří nástupnictví. Svoji volbu založili na víře ve věrnost a ovladatelnost Díaze-Canela, jenž je lapen závazky vůči svým nadřízeným a přesvědčením, že jeho skutečná moc je mizivá.

Historie ukazuje, že jinak se chovají tito dauphinové, když jsou sledováni svými šéfy, a úplně jinak, když tito již nejsou přítomní. Teprve tehdy zjistíme, kdo je ve skutečnosti ten muž, který se včera stal kubánským číslem dva. Já mám nicméně vidinu, že to nebude v této Státní radě ani na tomto prezidentském křesle, kde se bude rozhodovat o osudu naší země. Mám naději, že éra olivově zelených monarchů, jejich dědiců a jejich družiny končí.

Mám sbaleno

Obr.: Jedno z mých mnoha zamítnutí výjezdní doložky. Samozřejmě bez uvedení důvodu.

Stejně jako všechna letiště na světě, je i to naše neosobní, stresující, z hliníku a skla. Čas od času se otevřou dveře celní správy a vyjde z nich někdo se zavazadlem zabaleným v igelitu. Čekající příbuzní vykřiknou radostí, slzy tečou a příchozí má dojetím zrůžovělé tváře. Zatím o patro výš probíhá loučení a poslední objetí lidí, kteří se už možná nikdy neuvidí. Jsou tam okénka s přísně vyhlížejícími úředníky, kontrolujícími doklady. Pas, vízum, letenka… výjezdní doložka. Vždycky jsem si říkala, co se asi stane lidem, kteří si k okénku stoupnou bez bílé karty, bez toho ponižujícího povolení, které potřebujeme my Kubánci, abychom mohli vyjet z vlastní země. Ale takových svědectví je málo, zákazy se udělují spíš v kancelářích imigračních a cizineckých oddělení, daleko od startovních ramp.

Zvěsti o tom, že zítra, v pátek, by Raúl Castro mohl oznámit uvolnění cestovních omezení mi nedává spát. Za poslední čtyři roky se mi pas zaplnil vízy, opravňujícími mne jet do různých zahraničních zemí. Chybí tam ale jedno povolení, které by mě přeneslo přes ostrovní izolaci. Osmnáct zamítnutí výjezdní doložky už je moc. Vypadá to spíš jako nějaká osobní msta, než pouhé uplatňování byrokratických směrnic. Už dlouho mám doma sbalený kufr. Oblečení v něm už žloutne, dárky pro přátele se zkazily, nebo vyšly z módy, proslovy, které jsem se chystala osobně přečíst na některých akcích už zastaraly. Ale kufr se na mne z rohu dívá pořád. Připadá mi, že se jeho ošoupaná kolečka ptají: „Kdy pojedeme?“ A já mu můžu jen říct, že se snad tento pátek někdo v parlamentu (který nemá reálnou moc) rozhodne vrátit mi právo, o které jsem neměla nikdy přijít.

Pokud tu „migrační reformu“ opravdu oznámí, prozkoumám její hranice na letišti, před okénkem, kterého se tolik lidí bojí. Já i můj kufr jsme připraveni. Připraveni zjistit, jestli celník zmáčkne tlačítko, které mi otevře dveře do odletové haly, nebo jestli zavolá ochranku, aby mě vyvedla ven.

Obavy

Osamělý muž zametá suché listí na širokánské třídě bez jediného projíždějícího auta. Skloní hlavu a vyhne se rozhovoru s kameramanem. Možná je to jeden z potrestaných, který dostatečně nadšeně netleskal na nějaké schůzi, nebo se s teatrálním výrazem úcty nepoklonil před členem strany. Scéna s metačem na opuštěné ulici je z dokumentárního filmu o Severní Koreji, který koluje v alternativních informačních sítích. Je to bolestivé svědectví, plné stejně oblečených lidí, neosobních budov a soch Věčného vůdce všude kam se podíváš. Miniatura pekla, která v nás pro jednou vyvolává pocit úlevy, že jsme se nenarodili pod vládou despotické dynastie Kimů.

Když v březnu roku 1986 Fidel Castro navštívil Pchjongjang, přivítal ho asi milion lidí, mezi nimi i tisíce dětí, mávajících podezřele synchronizovaně vlaječkami. Kubánská televize se kochala sbory, znějícími jako jediný hlas, tanečnicemi, které se nelišily jediným neposlušným vláskem a malými houslisty, hrajícími překvapivě mistrovsky a nenormálně jednotně. Celé měsíce po prezidentské návštěvě se na kubánských školách snažili na uměleckých vystoupeních dosáhnout stejně robotické disciplíny. Ale nebylo jak. Holčička vedle mě vždycky pustila míč až vteřiny poté, co už ten můj dopadl na zem a na pódiu po každém vystoupení vždycky zůstala nějaká zatoulaná cvička. Náš Nejvyšší vůdce musel být chaotickým chováním svého lidu zklamán, zejména když byl předtím svědkem, jak lidé v Severní Koreji synkopicky padají na kolena před ústředním tajemníkem Strany pracujících.

Toto pondělí jsem si při záběrech tisíců lidí, oplakávajících v ulicích smrt Kim-Čong-Ila, na perfektně seřízené děti vzpomněla. I když se našemu tropickému experimentu nikdy nepodařilo nás ochočit tak jako je, něco z korejského modelu jsme přece jen převzali. I v našich zeměpisných šířkách je rodokmen důležitější než volební urny a pokrevní následnictví nám za posledních 53 let přisoudilo jen dva prezidenty, oba se stejným příjmením. Tam se následník trůnu jmenuje Kim-Čong-Un. Zanedlouho nám tady u nás možná oznámí, že ten náš se jmenuje Alejandro Castro Espín. Už jen ta představa mě děsí, stejně jako mnou kdysi otřásl pohled na zástupy dětí, které ve stejnou milisekundu zvedly nad hlavu míč.