Užij si to v radosti!

Když mi bylo sedm let, mému úsměvu něco chybělo. Zrovna mi vypadávaly mléčné zuby a navíc jsem měla ve zvyku číst všechno, co mi přišlo do cesty. Byly to časy, kdy jsem poznávala, kdy jsem měla odřená kolena z pádu v zápalu her. Dnes znovu sfouknu stejné množství svíček na imaginárním dortu. Tentokrát je nesfouknu za sebe, ale za virtuální stvoření, které se narodilo 9. dubna 2007 a které svého času také prošlo etapu růstu zubů, horeček, úsměvy a nesnázemi.

Generación Y má narozeniny, skoro tisíc publikovaných příspěvků, téměř milión a půl komentářů. Přišla jsem o některé přátele a jiné jsem zase získala.

Do této doby jsem nezažila tu hrůzu, kdy člověk nemá o čem psát. Naopak, cítím, že ani čas ani internetové připojení mi nedovolili říct to, co mi ukázala kubánská realita. Tento blog si již žije vlastním životem. Dýchá ve svých čtenářích a existuje v paralelních verzích, na které já již nedosáhnu, nemohu je chránit ani schovávat. Překonal prvotní strach, kdy byl oficiálně prohlášen za zlo, kdy mu ostatní lidé nedůvěřovali, přežil technické kolapsy a dokonce i můj osobní pocit, kdy jsem byla přesvědčena, že ho přestanu psát. Tak je tady s pohmožděninami a zkušenostmi, které nasbíral za sedm let.

Brzy začne nová etapa. Generación Y se přestěhuje do nového příbytku

 

Do této doby jsem nezažila tu hrůzi, kdy člověk nemá o čem psát. Naopak, cítím, že ani čas ani internetové připojení mi nedovolili říct to, co mi ukázala kubánská realita. Tento blog si již žije vlastním životem. Dýchá ve svých čtenářích a existuje v paralerních vrzích, na které já již nedosáhnu, nemohu je chránit ani schovávat. Překonal prvotní strach kdy byl oficiálně prohlášen za zlo, kdy mu ostatní lidé nedůvěřovali, přežil technické kolapsy a dokonce i můj osobní pocit, kdy jsem byla přesvědčena, že ho přestanu psát. Tak je tady s pohmožděninami a zkušenostmi, které nasbíral za sedm let.

Brzy začne nová etapa. Generación Y se přestěhuje do nového příbytku a to do formy moderního digitálního tisku. Na přístím narozeninovém dortu budou další tváře, které bude třeba zachytit na fotce. Sfoukněme za ně teď svíčky!

 

Nabídni!

Página principal del sitio web Apretaste!

Taťána chce prodat dětský kočárek. Humberta zajímá sportovní obuv a důchodkyně na rohu prodává mahagonový psací stůl. Směnný obchod a nákup-prodej oživují státní trh, kde je jinak nedostatek zboží. Stalo se tak běžným vidět nalepené na zdech a sloupech inzeráty, které nabízejí dům, nebo třeba služby opraváře nábytku. Inzertní stránky na internetu také nabízejí cokoliv si dokážete představit. Od parabolické antény po jídlo pro papoušky.

Přes špatné připojení jsou portály typu craigslist na ostrově dost populární. Někteří z nich si vytvořili strategii, jak se dostat k zíkazníkům a posílají jim inzeráty emailem. Jedná se například o aplikaci Nabídni!, která nabízí službu zasílání a příjimání informací emailem na našem „ostrově bez připojení“. Stal se vítězem hackathonu, který se konal v Miami minulý únor a má velký potenciál skloubený s jednoduchým designem. Při návštěvě stránky Nabídni! si opakuji větu, na kterou si vzpomenu vždy, když čelím něčemu obtížnému. „Kreativita je schopnost otevřít okno, když jsou dveře zavřené“, to si v obtížných situacích opakuji jako mantru. Tenhle inzertní portál je jedno malé ale nadějné okno, které se otevřelo v železné zdi nespojení. Jako závan čerstvého vzduchu.

Doufám, že jednoho dne, Taťána, Humbert a důchodkyně na rohu budou moci využít služby webu Nabídni! pomocí emailu a také se dostanou na jejích web, kliknou, napíší větu do jednoduchého vyhledávače a najdou to, co tolik potřebují.

#LepšíNazíNež

Žena s odhalenými ňadry pronáší proroctví v pomíjivém uměleckém díle. Nacházíme se v Havaně v osmdesátých letech a jedná se o skandál, který doprovází expozici „Devět alchymistů a jeden slepec“. Skončí to jejím uzavřením a několik umělců je prohlášeno za „zlo“. Nahota je vzdor, protest, v zemi, kde se moc dodnes obléká do zelené uniformy s dlouhými rukávy. Oděv, ve kterém je horko a který skrývá místo aby ukazovalo.

Autoritativní systém snáší nahotu špatně. Připadá jim nečistá, špinavá, ponižující, i když ve skutečnosti je to přirozený a naturální stav lidského bytí. Jsou úzkoprsí, prudérní a stydliví. Děsí je jakékoliv anarchistické heslo a a přílišně vystavenou kůži berou jako gesto vzdoru. Myslí si to, protože vlastně vidí lidské tělo jako něco nečistého a obscénního. Proto svlečení protivníků slouží jako jedna z represivních praktik, které si nejvíce užívají. Věří, že sundáním oblečení je degradují na pouhá zvířata. Proto také opozici nazývají červy, prevíty nebo šváby.

V cele bez oken dozorci nutí politického vězně, aby se svlékl. V pokoji kde nikdo neuslyší její křiky, tři ženy osahávají pod oblečením právě zatknutou ženu. V přístřešku ve venkovské škole sprchy nemají závěs, aby žádný ze studentů nemohl vlastnit prostor pro své vlastní tělo. Ve studené a šedé místnosti jsou Židé nuceni svléknout se, před tím, než jsou nahnáni do plynových komor. Vysvléct za účelem zneuctění, zbavení lidskosti, zabití

Fotky, které přicházejí z Venezuely potvrzují, že se stále praktikuje zabavení oblečení jako morální trest. Mladík je skupinou lidí svlečen, protože ho chtějí ponížit a ukázat každý centimetr jeho kůže. Ovšem dopadne to tak, že se z něj stane ikona je krásný, čistý, upřímný. Na lidském těle není nic špinavého! Není proč být zahanbený kvůli tomu, že před někým stojíme tak jak jsme přišli na svět!

Ať se stydí ti, co se schovávají za uniformy, pláště, vojenské hodnosti, které si sami udělují. Ať jsou zahanbení ti, co se schovávají za ostudné šaty ušité ze strachu!

Průkaz nebo pas?

Foto: Silvia Corbelle

Celá ulice ho oslovuje tím zvláštním příjmením, které zdědil po svém dědovi z Baskicka. V ideologických otázkách měl jasno, vždycky dával najevo, že je muž činu. Schůze za schůzí, hlášení za hlášením, udání za udáním, jen málo lidí ho překonalo v plnění zkoušek, které dostával od systému. Jedna z jeho charakteristik byla také odměřená tvář před nekomfortními jedinci a otevřená náruč pro ty co sdílí jeho ideologické názory. Takový byl až do minulého týdne.

Jeho rodokmen přinesl ovoce a on konečně dosáhl na španělský pas. V komunistické straně mu dali na výběr: bud může získat cizí státní občanství nebo být dále členem strany. Věrný, ale ne hloupý, zvolil to první. Už pár dní žije nový život bez červeného průkazu a stranických pravidel. Už začal pomrkávat po svých sousedech disidentech. „Víš, že se mnou můžeš vždycky počítat“ tohle včera vybalil na jednoho souseda, na kterého ještě nedávno donášel.

Zajímavé, že tahle politická organizace, která se chlubí mezinárodní solidaritou, nechce mít ve svých řadách komunistu se dvěma národnostmi. Vzhledem k nestálosti jejich názorů zůstává otázkou, jestli dříve v jejich ideologii opravdu nebo jestli byli pouzí oportunisté. Možná, že když si vybrali pas, zvolí teď jenom jinou masku, novou barvu pleti jako chameleóni.

Den bez drobných obchodníků

Už ráno měl den atmosféru katastrofy. Nemohla si dát ranní kávu, protože prodavač s termoskou a kelímky nebyl na svém rohu. Takže pomalu šla až na zastávku autobusu, zatímco sledovala, jestli se neblíží nějaké společné taxi. Nic. Ani stařičký Chevrolet nejel po ulici, ani jiný vůz, který má kapacitu až 12 lidí. Po hodině čekání konečně nastoupila do autobusu. Rozčilovalo ji, že ji kručí v žaludku a nemá nic k jídlu.

Toho dne v práci neudělala moc. Ředitelka nepřišla, protože její chůva nedorazila. Nedorazil také správce, praskla mu totiž pneumatika na autě Lada a servis v jeho ulici byl zavřený. V polední pauze byly tácy s jídlem tak prázdné, že se skoro vznášely. Nepřišel zelinář, co nabízí zeleninu a jídlo navíc se kterými se dá doplnit oběd. Vedoucí oddělení mezinárodních vztahů mel nervový záchvat, takže nemohl vytisknout fotky, které potřebovala na vízum. Nápis „Zavřeno“ na dveřích nejbližšího ateliéru jí zkazila plány na cestování.

Rozhodla se jít pěšky, aby se vyvarovala dalšímu čekání. Syn se jí zeptal, jestli mu dá něco na svačinu, ale prodejce chleba se skřípavým hlasem se neukázal. Také stánek s pizzou měl zavřeno. Návštěva zelného trhu jí také zanechala prázdné ruce. Uvařila to málo co našla doma. Na vytírání použila staré tričko, protože prodejce houbiček a žínek se neobjevil. Větrák se nechtěl zapnout a opravář domácích potřeb se v dílně ani neukázal.

Šla si lehnout, zpocená a cítila se nepohodlně. Přála si, aby se vzbudila a ty postavy, které ji doprovázejí životem, byli zpět: drobní obchodníci, bez nichž jsou její dny sledem odříkání soužení.

 

Rozhodla se jít pěšky, aby se vyvarovala dalšímu čekání. Syn se jí zeptal zda-li mu dá něco na svačinu, ale prodejce chleba se skřípavým hlasem se neukázal. Také stánek s pizzou měl zavřeno. Návštěva zelného trhu jí také zanechala prázdné ruce. Uvařila to málo co našla doma. Na vytírání použila staré tričko, protože prodejce houbiček a žínek se neobjevil. Větrák se nechtěl zapnout a opravář domácích potřeb se v dílně ani neukázal.

Šla si lehnout, spocená a cítila se nepohodlně. Přála si, aby se vzbudila a ty postavy, které ji doprovázejí životem, byli zpět: drobní obchodníci, bez nichž jsou její dny sledem odříkání soužení.

 

Ty synu, nevystupuj z davu

 

Foto: Silvia Corbelle

Připravuješ si tašku do školy a z kuchyně slyšíš starou písničku své matky: „Do ničeho se nepleť, aby tě nezatáhli i do jiných věci“, to na tebe vždycky křičela z kuchyně. Tak jsi šel ráno do školy, uzavřený do sebe, aby tě snad ani neviděli. Zazvonil zvonek a vešel jsi do třídy, tam již byla učitelka dějepisu s její upravenou verzí minulosti. Věděl si, že to nebylo tak jak ona říká, protože jsi to četl v dědečkových knihách jinak. Ale nic jsi neřekl, abys neměl problémy.

Začal jsi mutovat a už jsi byl voják povinné vojenské služby. Naučil jsi se, jak přežít. Takže když na tebe důstojník zaječí a chce aby ses víc snažil. v hlavě si jen opakuješ, že je lepší, aby si tě radši nevšímali. Proplouvat nedotčeně, nezaplést se, zabránit tomu aby tě vnímali, to byl tvůj cíl toho věku. Neřekl jsi své nápady, nenavrhl jsi změny. Tvoji šéfové od tebe slyšeli jenom: „Ano, pane!“. Poté jsi začal chodit na univerzitu, tvým cílem bylo získat diplom bez toho aby si se zapletl do problémů.

Narodily se ti děti. Odmala jsi jim četl slabikář předstírání. Snad se nebudou vymykat, to přináší problémy. To si jim i vtloukal do hlavy od té doby, co tomu trochu rozuměly. Tímhle jsi prodloužil cyklus předstírání a přenesl ho na své potomky. Tak jak to kdysi udělali tvoji rodiče.

Nevyšel jsi z toho ale bez újmy. Nejsi ten uličník co napálil ostatní, ale šidil jsi sám sebe. Od toho všeho potlačování, zamlčování myšlenek a názorů, strachu vyslovit co si myslíš jsi se změnil v průměrného člověka, kterým jsi dnes. Člověk ochočený systémem.

Cosita

Foto: Silvia Corbelle

Vyjela z Banes jednoho chladného a prašného rána. V kabelce měla nějaké spodní prádlo a adresu svých příbuzných v Havaně. Když vlak dorazil na hlavní stanici, Cosita se zhluboka nadechla a naplnila si tak plíce tou typickou vůní spálené nafty, charakteristickou pro hlavní město. Jsem na místě, řekla si pro sebe s pocitem vítězství. Uběhne šest měsíců a ocitne se na stejném místě, s policejní výstrahou a součástkami z pračky, se kterými nastoupí na vlak.

Cosita se posadila v obýváku sestřenice a začala sbírat plastové lahve a kousky nylonu z nejbližšího kýble s odpadky. Z nich vyráběla  umělé květiny, které prodávala, aby měla na jídlo a mohla dát trochu peněz svým havanským příbuzným. Ve čtvrti  zahájila menší pátrání po svobodném, možná i starším muži, kterému by nabídla své služby jako čistotná žena, která udělá v domě všechno. Nedosáhla žádného úspěchu. Věděla, že její dny v Havaně skončí, pokud ji policie zatkne na ulici a zjistí, že je tu nelegálně. Další Palestinka navíc, tak jak s neúctou nazývá hodně obyvatel hlavního města lidi z východu země.

Chytli ji jednoho dopoledne, které bylo šedivé a upršené, zatímco prodávala svoje květiny před jedním trhem. Dali jí pokutu, kvůli nelegálnímu prodeji a řekli jí, že má 72 hodin na opuštění města. Ale Cosita ještě nemohla odjet. Podařilo se jí, aby jí opravili polovinu pračky Aurika a neměla na ni odvoz. Jeden soused jí také daroval starou skříňku pro děti, bez dveří a zásuvek. To byl veškerý hmotný majetek, který za dobu svého havanského dobrodružství dokázala nashromáždit a nechtěla jej tam nechat.

Kamioňáci jí žádali o vysokou částku za převoz jejího pokladu do Banes. Již nemohla prodávat svoje nylonové výrobky a příbuzní, kteří se jí ujali se báli, že dostanou pokutu za poskytnutí ubytování osobě bez povolení k pobytu. Cosita odešla, jedné chladné prosincové noci, se součástkami z pračky a kabelkou tak prázdnou jako když přijížděla. Skříňku musela nechat na chodbě, a někdo použil její dvířka na zazdění děr v okně, kudy pršelo. Držák na šaty nahradil rozbitou náhradu na smeták a hřebíky se použily na židli.

V Banes Cosita sní o návratu do Havany. Vypráví svým kamarádkám o svých dnech v hlavním městě všech Kubánců. Vychvaluje ten nábytek pro děti, z dobrého dřeva. Jednoho dne se jí ho podaří přivést, jako trofej, do své vesnice.