Ach, Marjánka!

Livie odjela na dovolenou a nechala svým přátelům na starost to nejcennější, co v životě měla. Nebylo to dítě, ani domácí mazlíček ani jeden z těch  na Kubě uctívaných domácích spotřebičů. Její „nejmilovanější“ byla rostlinka marihuany, vzrostlá, pravidelně zalévaná a připravená na ubalení prvních cigaret. Nevšímavý k potřebám této rostliny, rozhodly se vystrašené „chůvy“ umístit ji za okno, daleko od očí sousedů a potenciálních udavačů. Přežila, ale když se vrátila její majitelka z dovolené, přísahala, že již nikdy více nenechá v nezkušených rukou svoji úrodu.

Není to ojedinělý případ. Marihuana je důvěrně známá v životech všech Kubánců. Média o ní nemluví, nepotřebuje reklamu, aby byla populární. Jde cítit na večírcích , stejně jako ve vzduchu na některých veřejných koncertech a dá se vyčíst z přimhouřených očí ne mála z těch,co vystupují v samotné národní televizi. Je to tak, je tady a nejen pomocí „pacas“ (balíčky s drogami, které vyhazují dealeři z lodí, když jsou pronásledování) které se dostanou na pobřeží. Ačkoliv jak říká tisk, zlo vždy přichází z venčí, pěstuje se i made in Cuba marihuana s chutí a vůní země z palmových hájů a polí marabu.

 

Kubánská hudební scéna zná sestřenici Marii moc dobře. Někteří si nedokáží představit skládat hudbu bez věčné kamarádky, která jim „šeptá slova do ucha“. Rodiče těchto závislých se utěšují tim, že je to lepší než kokain. Je měkčí, léčebná, šťastnější, to si říkají aby se uklidnili. Nicméně za zjevným sociálním přijetím této rostliny je ukryta debata, kterou kubánská společnost odkládala příliš dlouho. Legalizovat nebo trestat? To je to dilema. Otázka, která jen když ji veřejně proneseš, z tebe udělá nepřítele.

 

Tito tak staří pánové, kteří nám vládnou…nám, zabránili debatovat o moderních věcech. Chci žít ve společnosti, kde se bude otevřeně mluvit o léčebných účincích nebo zakázaní trávy. Sním o tom, že budu žít v zemi, kde můj 19letý syn se bude moci účastnit sociálních polemik kolem povolení nebo trestání rostliny, o kterou se Livie stará skoro s láskou.

 

 

 

 

 

 

 

Šikana na Kubě?

El abuso escolar afecta a miles de estudiantes en Cuba. (14ymedio)

Damaris má skoro 40 let a na tváři různé jizvy. Udělala jí je spolužačka v páté třídě sponkou na vlasy. Stalo se to uprostřed hodiny a kvůli hádce o tom, komu patří tužka, na ni soupeřka zakřičela: Čekám tě o čtvrt na pět! To je nejhorší výhružka, kterou může žák  kubánské základní školy slyšet. Ta věta stačí, aby se vědělo, že na konci vyučování bude třeba prokázat sílu a převahu ránami pěstí nebo škrábanci.

Yosniel dopadla hůře. Skočila z vodní nádrže přípravného univerzitního centra República Popular de Rumanía, poté co musela měsíce snášet posměch svých spolubydlících na koleji ohledně velikosti její hlavy. Dopadla přesně na poklop cisterny a nic ji nemohlo zachránit. Další den v průběhu pohřbu stejní studenti, kteří se jí vysmívali, projevovali ve velice chudé čtvri Romerillo lítost rodině zemřelé.

Nicméně tento problém se dotýká  zámožných stejně jako chudých. Studené kovové ostří prošlo skrz srdce Adriana, také v přípravném stipendijním univerzitním kurzu, protože někdo silnější než on se rozhodl, že mu vezme jeho Conversky. Rodiče mrtvého byli vojáci, ale i tak nemohli pochopit, že ve škole, kde se měl chlapec zformovat v muže, to dopracovali ke stejné šikaně jako ve vězení.

Na druhou stranu, Cecilie, byla s těch, co vždycky bili a nenechali si nic líbit. Vybírala si sukni k uniformě podle toho co měli ve skřínce nejslabší spolužačky. Jednoho dne ale narazila na vyhublou holčičku, s mezerou mezi zuby, která ji nožem vyrobeným z pilky rozřízla obličej.

Násilí ve škole, šikana, je téma, o kterém se  v národních denících sotva mluví, ale ovlivňuje stovky a tisíce studentů v celé zemi. Mezi nejvíce znepokojující rysy tohoto problému patří spoluvina nebo nezájem ze strany učitelů. Mnohdy učitelé hledají pomoc u těchto tvrďáků, aby tak dostali pod kontrolu zbytek žáků. Výsledkem je oficiální uznání naparování a zneužívaní.

Jak to ohlásit? Nikdo neví. Neexistuje žádné telefonní číslo, kam by se oběť šikany mohla obrátit. Žádný oběžník Ministerstva školství k ochraně postižených šikanou. Rodiče obvykle na šikanu reagují radami jako „dej mu do nosu“ nebo „ukaž mu, kdo jsi.“ Učitelé se nechtějí plést do rvačky a mnozí ředitelé škol na svoji obranu říkají: „S tímhle uličníkem si už nevíme rady.“

Jisté je, že o šikaně ve škole se nemluví, nediskutuje se o ní, neptá se na ni…mezitím, Cecilie  někde berou slabším uniformy, zraňují  spolužačce z lavice obličej sponkou, nebo se někomu vysmívají kvůli velikosti hlavy, až ho doženou k sebevraždě.

 

 

14 a půl

Včera jsem s jedním kamarádem mluvila o důležitosti tisku vzhledem k aktuální kubánské situaci. Chtěl mě přesvědčit, abych se stala členkou jeho opoziční strany. Já jsem mu připomněla, že zpravodajka nemůže být aktivní členkou jakékoliv strany. Byl to milý rozhovor, plný humoru, ale dával znát jasné rozdělení pozic, které by měli zaujímat zpravodajec a politik.

Teď si připomínám ten rozhovor, který se udál před několika hodinami a publikuji na svém osobním blogu podobu společného snu. Prostředek, který jak doufám, pomůže a doprovodí potřebnou změnu, která proběhne v naší zemi. Místo určené k líčení reality, kde jsou lidé jako můj kamarád, ale také jiní, kteří tleskají aktuálnímu systému ať už z přesvědčení, oportunismu, nebo strachu. Místo, kde se bude mluvit o Kubě z Kuby.

Bude to náročná cesta. Poslední týdny jsme zažili s předstihem to, jak se z nás oficiální propaganda pokusí udělat démony. Již několik osob z našeho týmu bylo napomenuto orgánem Seguridad del Estado. Nicméně, nemáme se za co stydět, 14 a půl se zrodí, aniž by muselo něco skrývat. Zprávy budou k dispozici od 21. května. Ačkoliv bychom chtěli, aby web fungoval hned, musím přiznat, že technologie se někdy stává velmi ale velmi náladovou..

Pro ty, co se podivují nad tak zvláštním a neobvyklým jménem, je třeba říct, že se web zrodil v bytě číslo 14 a v roce 2014. Navíc obsahuje y (originální verze 14ymedio), které mě doprovází dlouhá léta a slovíčko „medio“ (znamená půl, ale také prostředek) se všemi jeho novinářskými konotacemi. Chtěli jsme se vyhnout použití jména Kuba a místo toho jsem zvolili nejuniverzálnější kód, čísla.

Nyní jen chybí, aby se Vám líbil, byl Vám zdrojem k polemikám a přinesl informace.

Předem děkujeme!

Užij si to v radosti!

Když mi bylo sedm let, mému úsměvu něco chybělo. Zrovna mi vypadávaly mléčné zuby a navíc jsem měla ve zvyku číst všechno, co mi přišlo do cesty. Byly to časy, kdy jsem poznávala, kdy jsem měla odřená kolena z pádu v zápalu her. Dnes znovu sfouknu stejné množství svíček na imaginárním dortu. Tentokrát je nesfouknu za sebe, ale za virtuální stvoření, které se narodilo 9. dubna 2007 a které svého času také prošlo etapu růstu zubů, horeček, úsměvy a nesnázemi.

Generación Y má narozeniny, skoro tisíc publikovaných příspěvků, téměř milión a půl komentářů. Přišla jsem o některé přátele a jiné jsem zase získala.

Do této doby jsem nezažila tu hrůzu, kdy člověk nemá o čem psát. Naopak, cítím, že ani čas ani internetové připojení mi nedovolili říct to, co mi ukázala kubánská realita. Tento blog si již žije vlastním životem. Dýchá ve svých čtenářích a existuje v paralelních verzích, na které já již nedosáhnu, nemohu je chránit ani schovávat. Překonal prvotní strach, kdy byl oficiálně prohlášen za zlo, kdy mu ostatní lidé nedůvěřovali, přežil technické kolapsy a dokonce i můj osobní pocit, kdy jsem byla přesvědčena, že ho přestanu psát. Tak je tady s pohmožděninami a zkušenostmi, které nasbíral za sedm let.

Brzy začne nová etapa. Generación Y se přestěhuje do nového příbytku

 

Do této doby jsem nezažila tu hrůzi, kdy člověk nemá o čem psát. Naopak, cítím, že ani čas ani internetové připojení mi nedovolili říct to, co mi ukázala kubánská realita. Tento blog si již žije vlastním životem. Dýchá ve svých čtenářích a existuje v paralerních vrzích, na které já již nedosáhnu, nemohu je chránit ani schovávat. Překonal prvotní strach kdy byl oficiálně prohlášen za zlo, kdy mu ostatní lidé nedůvěřovali, přežil technické kolapsy a dokonce i můj osobní pocit, kdy jsem byla přesvědčena, že ho přestanu psát. Tak je tady s pohmožděninami a zkušenostmi, které nasbíral za sedm let.

Brzy začne nová etapa. Generación Y se přestěhuje do nového příbytku a to do formy moderního digitálního tisku. Na přístím narozeninovém dortu budou další tváře, které bude třeba zachytit na fotce. Sfoukněme za ně teď svíčky!

 

Nabídni!

Página principal del sitio web Apretaste!

Taťána chce prodat dětský kočárek. Humberta zajímá sportovní obuv a důchodkyně na rohu prodává mahagonový psací stůl. Směnný obchod a nákup-prodej oživují státní trh, kde je jinak nedostatek zboží. Stalo se tak běžným vidět nalepené na zdech a sloupech inzeráty, které nabízejí dům, nebo třeba služby opraváře nábytku. Inzertní stránky na internetu také nabízejí cokoliv si dokážete představit. Od parabolické antény po jídlo pro papoušky.

Přes špatné připojení jsou portály typu craigslist na ostrově dost populární. Někteří z nich si vytvořili strategii, jak se dostat k zíkazníkům a posílají jim inzeráty emailem. Jedná se například o aplikaci Nabídni!, která nabízí službu zasílání a příjimání informací emailem na našem „ostrově bez připojení“. Stal se vítězem hackathonu, který se konal v Miami minulý únor a má velký potenciál skloubený s jednoduchým designem. Při návštěvě stránky Nabídni! si opakuji větu, na kterou si vzpomenu vždy, když čelím něčemu obtížnému. „Kreativita je schopnost otevřít okno, když jsou dveře zavřené“, to si v obtížných situacích opakuji jako mantru. Tenhle inzertní portál je jedno malé ale nadějné okno, které se otevřelo v železné zdi nespojení. Jako závan čerstvého vzduchu.

Doufám, že jednoho dne, Taťána, Humbert a důchodkyně na rohu budou moci využít služby webu Nabídni! pomocí emailu a také se dostanou na jejích web, kliknou, napíší větu do jednoduchého vyhledávače a najdou to, co tolik potřebují.

#LepšíNazíNež

Žena s odhalenými ňadry pronáší proroctví v pomíjivém uměleckém díle. Nacházíme se v Havaně v osmdesátých letech a jedná se o skandál, který doprovází expozici „Devět alchymistů a jeden slepec“. Skončí to jejím uzavřením a několik umělců je prohlášeno za „zlo“. Nahota je vzdor, protest, v zemi, kde se moc dodnes obléká do zelené uniformy s dlouhými rukávy. Oděv, ve kterém je horko a který skrývá místo aby ukazovalo.

Autoritativní systém snáší nahotu špatně. Připadá jim nečistá, špinavá, ponižující, i když ve skutečnosti je to přirozený a naturální stav lidského bytí. Jsou úzkoprsí, prudérní a stydliví. Děsí je jakékoliv anarchistické heslo a a přílišně vystavenou kůži berou jako gesto vzdoru. Myslí si to, protože vlastně vidí lidské tělo jako něco nečistého a obscénního. Proto svlečení protivníků slouží jako jedna z represivních praktik, které si nejvíce užívají. Věří, že sundáním oblečení je degradují na pouhá zvířata. Proto také opozici nazývají červy, prevíty nebo šváby.

V cele bez oken dozorci nutí politického vězně, aby se svlékl. V pokoji kde nikdo neuslyší její křiky, tři ženy osahávají pod oblečením právě zatknutou ženu. V přístřešku ve venkovské škole sprchy nemají závěs, aby žádný ze studentů nemohl vlastnit prostor pro své vlastní tělo. Ve studené a šedé místnosti jsou Židé nuceni svléknout se, před tím, než jsou nahnáni do plynových komor. Vysvléct za účelem zneuctění, zbavení lidskosti, zabití

Fotky, které přicházejí z Venezuely potvrzují, že se stále praktikuje zabavení oblečení jako morální trest. Mladík je skupinou lidí svlečen, protože ho chtějí ponížit a ukázat každý centimetr jeho kůže. Ovšem dopadne to tak, že se z něj stane ikona je krásný, čistý, upřímný. Na lidském těle není nic špinavého! Není proč být zahanbený kvůli tomu, že před někým stojíme tak jak jsme přišli na svět!

Ať se stydí ti, co se schovávají za uniformy, pláště, vojenské hodnosti, které si sami udělují. Ať jsou zahanbení ti, co se schovávají za ostudné šaty ušité ze strachu!

Průkaz nebo pas?

Foto: Silvia Corbelle

Celá ulice ho oslovuje tím zvláštním příjmením, které zdědil po svém dědovi z Baskicka. V ideologických otázkách měl jasno, vždycky dával najevo, že je muž činu. Schůze za schůzí, hlášení za hlášením, udání za udáním, jen málo lidí ho překonalo v plnění zkoušek, které dostával od systému. Jedna z jeho charakteristik byla také odměřená tvář před nekomfortními jedinci a otevřená náruč pro ty co sdílí jeho ideologické názory. Takový byl až do minulého týdne.

Jeho rodokmen přinesl ovoce a on konečně dosáhl na španělský pas. V komunistické straně mu dali na výběr: bud může získat cizí státní občanství nebo být dále členem strany. Věrný, ale ne hloupý, zvolil to první. Už pár dní žije nový život bez červeného průkazu a stranických pravidel. Už začal pomrkávat po svých sousedech disidentech. „Víš, že se mnou můžeš vždycky počítat“ tohle včera vybalil na jednoho souseda, na kterého ještě nedávno donášel.

Zajímavé, že tahle politická organizace, která se chlubí mezinárodní solidaritou, nechce mít ve svých řadách komunistu se dvěma národnostmi. Vzhledem k nestálosti jejich názorů zůstává otázkou, jestli dříve v jejich ideologii opravdu nebo jestli byli pouzí oportunisté. Možná, že když si vybrali pas, zvolí teď jenom jinou masku, novou barvu pleti jako chameleóni.