Emigrovat ve třetím věku

Budova, ve které bydlím je jako malá Kuba, kde se ona větší země zobrazuje prostřednictvím svých potíží i nadějí. Čtrnáct podlaží, které často provádějí biopsii reality, nebo-li reprezentativní vzorek života tam venku. Emigrace mladých po léta poznamenává tento ošklivý betonový blok, který před třiceti lety postavili nadšení mikrobrigádníci, aby poskytli přístřeší svým dětem. Většina těchto dětí, dnes již dospělí muži a ženy, dnes už na ostrově nežije. Nicméně, tento exodus se znepokojivým způsobem šíří už i na osoby třetího věku.

Rizika novinařiny

Kdyby se mě před rokem zeptali na tři největší výzvy, kterým musíme čelit v našem deníku 14ymedio, odpověděla bych že represe, slabé připojení k internetu a strach profesionálních novinářů pracovat v našem týmu. Netušila jsem, že starost bude naší malé redakci způsobovat úplně jiná překážka: Nedostatek transparentnosti kubánských institucí nás mnohokráte postavil před zavřené dveře, a ačkoliv jsme bušili ze všech sil, nikdo nám neotevřel, ani neodpověděl.

Od Ubre Blanca k sedminohému býkovi

To výjmečné, to jedinečné, to byla po dlouhou dobu naše naděje. Na tomto ostrově musela být Atlantida, narodil se tu reinkarnovaný Alexandr Veliký a žila tu i kráva, která nadojila nejvíce litrů mléka v historii lidstva. Podobně jako malé děti jsme potřebovali cítit, že nás nikdo nepřekonal, a že to obvyklé zůstává daleko od našich hranic.

Od trajektové linky k internetové

Pár zvědavců sedících na havanském nábřeží se včera dívalo směrem na druhou stranu moře, na ten bod na horizontu, kde leží sny tolika Kubánců. Pár hodin předtím se začaly šířit zvěsti, podle kterých Spojené státy americké autorizovaly „jistá specifická oprávnění pro provoz trajektové osobní linky“ na Kubu. Tyhle zvěsti stačily k tomu, aby si mnozí začali pohrávat s myšlenkou, jak by se asi změnila tahle země, kdyby byla spojena lodí s tím druhým břehem. Tisíc a jedna iluze se rozvíjely v posledních hodinách, ačkoliv stále ještě schází, aby ty čtyři námořní společnosti, autorizované ministerstvem financí, získaly povolení kubánských úřadů.

Maškarní průvod a práva

 

Zatýkání v Havaně během Mezinárodního dne lidských práv (14ymedio

Karneval se plánoval dlouhé měsíce. Hudebními kulisami byly příkazy a falešná veselost. Předem zvolený scénář, stejné havanské nároží, na kterém Dámy v bílém vybízely k uctění Mezinárodního dne lidských práv.Skupinu tanečníků tvořili školáci a pracující, které vytáhli ze škol a práce, aby se shromáždili na místě zvoleném aktivisty. Nemohly chybět kiosky s jídlem a v některých provinčních vesnicích  přistavěli obrovské kamiony s pivem zdarma. Protože v našem případě na místo chleba a hry (panem et circenses), je kouzlem alkohol a útlak.

Přišel tedy čas karnevalu. Kolem cukrárny Coppelia vzbudil pozornost povyk lidí v civilu a někteří kolemjdoucí nevěděli, jestli se jedná o frontu ke koupi špatně dostupného zboží, nebo zapálení milovníci kina vyčkávají na otevření kina Yara.

Něco je ovšem prozradilo. Pohybovali hlavou ze strany na stranu, jako kdyby čekali na kořist. Na sobě měli oblečení, typické pro  příslušníky složek státní bezpečnosti, když se chtějí maskovat. Fyzicky se odlišovali přílišnou korpulentností, na rozdíl od průměrného Kubánce. Netančili, jako na karnevalech, ale přibližovali se k ženám v bílém oblečení a svými těly skrývali, jak se je snaží natlačit do policejních vozů.Hrůzné tančící těleso tak prezentovalo svou choreografii útlaku.

A pak se ozvala trubka, pardon, klakson auta. Drobná žena se dokázala přiblížit až k levému uchu Zakázaného. Desítky lidí se otočily a mluvily do nepatrného kablíku naslouchadla, které jim viselo z ucha.Agent, který řídil orchestr, byl roky infiltrovaný mezi nezávislé novináře a odhalený aniž by si toho kdokoliv všimnul. Z reproduktorů se ozývaly předem nahrané věty, aby se zabránilo překvapení či spontánnosti.Žena ve vteřině zmizela. Děti pily limonádu a Havana zažívala jeden z nejchladnějších dnů v roce. Zábava pokračovala další hodiny.

Kolikrát jsem se jako dítě zúčastnila karnevalu plného útlaku, aniž bych to věděla?Kolik nevinných oslav, kterých jsem se zúčastnila byly jen zástěrkou hororu? Pouliční tancovačky a oslavy byly také policejní akcí?Po tomto karnevalu mě bude stát hodně úsilí si ho příště užít.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A Google dorazil do Havany!

Už jste se někdy pokoušeli vysvětlit Google někomu, kdo ho nezná? To se mi stalo před pár dny s jednou ani ne desetiletou holčičkou ze sousedství, která se mě zeptala: „A co je to ten vyhledavač?“ Nechtěla jsem zabíhat do technických podrobností, takže jsem jí neřekla nic o algoritmu, který využívají tyto služby pro třídění informací, ani jsem jí neřekla o „pavoucích“, kteří se spouští po celé síti a prohlíží si stránky, a o to méně o závodu v umisťování se na jeho seznamech, kterým jsou mnozí tak posedlí. Namísto toho jsem jí odpověděla způsobem, kterému mohla porozumět: „Google je jako kouzelné zrcadlo z pohádky. Můžeš se ho zeptat, na co chceš a ono ti dá tisíce možných odpovědí.“

„Casting“ kvůli zaměstnání

Eugenia přišla po třiceti letech o práci v kanceláři Ministerstva dopravy. Stala se „přebytečnou“ jak jí vysvětlili nadřízení před tím, než jí nabídli místo dělnice. Ona se ale zdráhala pokládat cihly a míchat maltu a tak se vrhla na soukromý pracovní trh aby viděla, co najde. Její možnosti nejsou velké. Nemluví cizím jazykem, nikdy nepracovala s počítače, a nemůže nabídnout reprezentativní vzhled mládí.

Jedna kamarádka ji zaregistrovala na webové stránky o hledání práce. „My nebereme zaměstnance s zubní protézou“, to jí řekli na prvním pohovoru, kde se hlásila na místo ulízečky v domě, který se pronajímá cizincům. Majitelka domu chtěla ženu, která je „čistotná, málo toho namluví, nekouří a je zdatná“. Přijmuli jinou a Eugenie se rozhodla zaměřit na tělesnou stránku.

Obarvila si vlasy, koupila si nové boty, a obešla různé kavárny a restaurace v centru Havany. S více než 50ti lety jí skoro všude kde byla řekli, že v kuchyni už mají plno a na obsluhu se nehodí. Eugenie si všimla, že za pulty podniků a obsluha stolů jsou skoro vždycky mladé, štíhlé ženy s vyvinutým hrudníkem.

Vy pocházíte z Havany, že? Na to se jí zeptali na jednom místě, kde hledali někoho na praní a žehlení. Eugenie se narodila v Holguínu a téměř celý život žije v Havaně, ale majitelce prádelny to nestačilo. Chceme lidi z Havany, aby potom nebyli problémy s příbuznými, kteří přijdo a chtějí se nám vetřít do domu.

Jedna sousedka jí doporučila starat se o důchodce. Jednalo se o vysloužilého vojáka, který se sotva sám postavil z kolečkového křesla. “ Před ním se nesmí říct nic špatného o Revoluci“, doporučili jí děti staříka, kterému by měla dávat najíst, měnit mu oblečení a číct mu noviny Granma. Nakonec Eugenie práci také nezískala.

Na několik dnů si načšla hlídání dětí, ale bylo to pouze na týden, protože „jestli neumíš zpívat a neznáš hry pro děti, moje dítě se nudí“, to jí řekla matka toho malého. Eugenie umí pouze vyplňovat formuláře, dávat razítka a souhlasně kývat hlavou během dlouhých schůzek její firmy. Na dnešním pracovním trhu nemůže soupeřit.

Včera ji upozornili na místo umývače nadobí. „V pracovní době nemůže vycházet z kuchyně“, vysvětlil jí kuchař. „Je lepší, když ji zákazníci nevidi“, zdůraznil jí, když jí potvrdil že ji vezmou na zkoušku.

Ach, Marjánka!

Livie odjela na dovolenou a nechala svým přátelům na starost to nejcennější, co v životě měla. Nebylo to dítě, ani domácí mazlíček ani jeden z těch  na Kubě uctívaných domácích spotřebičů. Její „nejmilovanější“ byla rostlinka marihuany, vzrostlá, pravidelně zalévaná a připravená na ubalení prvních cigaret. Nevšímavý k potřebám této rostliny, rozhodly se vystrašené „chůvy“ umístit ji za okno, daleko od očí sousedů a potenciálních udavačů. Přežila, ale když se vrátila její majitelka z dovolené, přísahala, že již nikdy více nenechá v nezkušených rukou svoji úrodu.

Není to ojedinělý případ. Marihuana je důvěrně známá v životech všech Kubánců. Média o ní nemluví, nepotřebuje reklamu, aby byla populární. Jde cítit na večírcích , stejně jako ve vzduchu na některých veřejných koncertech a dá se vyčíst z přimhouřených očí ne mála z těch,co vystupují v samotné národní televizi. Je to tak, je tady a nejen pomocí „pacas“ (balíčky s drogami, které vyhazují dealeři z lodí, když jsou pronásledování) které se dostanou na pobřeží. Ačkoliv jak říká tisk, zlo vždy přichází z venčí, pěstuje se i made in Cuba marihuana s chutí a vůní země z palmových hájů a polí marabu.

 

Kubánská hudební scéna zná sestřenici Marii moc dobře. Někteří si nedokáží představit skládat hudbu bez věčné kamarádky, která jim „šeptá slova do ucha“. Rodiče těchto závislých se utěšují tim, že je to lepší než kokain. Je měkčí, léčebná, šťastnější, to si říkají aby se uklidnili. Nicméně za zjevným sociálním přijetím této rostliny je ukryta debata, kterou kubánská společnost odkládala příliš dlouho. Legalizovat nebo trestat? To je to dilema. Otázka, která jen když ji veřejně proneseš, z tebe udělá nepřítele.

 

Tito tak staří pánové, kteří nám vládnou…nám, zabránili debatovat o moderních věcech. Chci žít ve společnosti, kde se bude otevřeně mluvit o léčebných účincích nebo zakázaní trávy. Sním o tom, že budu žít v zemi, kde můj 19letý syn se bude moci účastnit sociálních polemik kolem povolení nebo trestání rostliny, o kterou se Livie stará skoro s láskou.

 

 

 

 

 

 

 

Šikana na Kubě?

Damaris má skoro 40 let a na tváři různé jizvy. Udělala jí je spolužačka v páté třídě sponkou na vlasy. Stalo se to uprostřed hodiny a kvůli hádce o tom, komu patří tužka, na ni soupeřka zakřičela: Čekám tě o čtvrt na pět! To je nejhorší výhružka, kterou může žák  kubánské základní školy slyšet. Ta věta stačí, aby se vědělo, že na konci vyučování bude třeba prokázat sílu a převahu ránami pěstí nebo škrábanci.

Yosniel dopadla hůře. Skočila z vodní nádrže přípravného univerzitního centra República Popular de Rumanía, poté co musela měsíce snášet posměch svých spolubydlících na koleji ohledně velikosti její hlavy. Dopadla přesně na poklop cisterny a nic ji nemohlo zachránit. Další den v průběhu pohřbu stejní studenti, kteří se jí vysmívali, projevovali ve velice chudé čtvri Romerillo lítost rodině zemřelé.

Nicméně tento problém se dotýká  zámožných stejně jako chudých. Studené kovové ostří prošlo skrz srdce Adriana, také v přípravném stipendijním univerzitním kurzu, protože někdo silnější než on se rozhodl, že mu vezme jeho Conversky. Rodiče mrtvého byli vojáci, ale i tak nemohli pochopit, že ve škole, kde se měl chlapec zformovat v muže, to dopracovali ke stejné šikaně jako ve vězení.

Na druhou stranu, Cecilie, byla s těch, co vždycky bili a nenechali si nic líbit. Vybírala si sukni k uniformě podle toho co měli ve skřínce nejslabší spolužačky. Jednoho dne ale narazila na vyhublou holčičku, s mezerou mezi zuby, která ji nožem vyrobeným z pilky rozřízla obličej.

Násilí ve škole, šikana, je téma, o kterém se  v národních denících sotva mluví, ale ovlivňuje stovky a tisíce studentů v celé zemi. Mezi nejvíce znepokojující rysy tohoto problému patří spoluvina nebo nezájem ze strany učitelů. Mnohdy učitelé hledají pomoc u těchto tvrďáků, aby tak dostali pod kontrolu zbytek žáků. Výsledkem je oficiální uznání naparování a zneužívaní.

Jak to ohlásit? Nikdo neví. Neexistuje žádné telefonní číslo, kam by se oběť šikany mohla obrátit. Žádný oběžník Ministerstva školství k ochraně postižených šikanou. Rodiče obvykle na šikanu reagují radami jako „dej mu do nosu“ nebo „ukaž mu, kdo jsi.“ Učitelé se nechtějí plést do rvačky a mnozí ředitelé škol na svoji obranu říkají: „S tímhle uličníkem si už nevíme rady.“

Jisté je, že o šikaně ve škole se nemluví, nediskutuje se o ní, neptá se na ni…mezitím, Cecilie  někde berou slabším uniformy, zraňují  spolužačce z lavice obličej sponkou, nebo se někomu vysmívají kvůli velikosti hlavy, až ho doženou k sebevraždě.

 

 

14 a půl

Včera jsem s jedním kamarádem mluvila o důležitosti tisku vzhledem k aktuální kubánské situaci. Chtěl mě přesvědčit, abych se stala členkou jeho opoziční strany. Já jsem mu připomněla, že zpravodajka nemůže být aktivní členkou jakékoliv strany. Byl to milý rozhovor, plný humoru, ale dával znát jasné rozdělení pozic, které by měli zaujímat zpravodajec a politik.

Teď si připomínám ten rozhovor, který se udál před několika hodinami a publikuji na svém osobním blogu podobu společného snu. Prostředek, který jak doufám, pomůže a doprovodí potřebnou změnu, která proběhne v naší zemi. Místo určené k líčení reality, kde jsou lidé jako můj kamarád, ale také jiní, kteří tleskají aktuálnímu systému ať už z přesvědčení, oportunismu, nebo strachu. Místo, kde se bude mluvit o Kubě z Kuby.

Bude to náročná cesta. Poslední týdny jsme zažili s předstihem to, jak se z nás oficiální propaganda pokusí udělat démony. Již několik osob z našeho týmu bylo napomenuto orgánem Seguridad del Estado. Nicméně, nemáme se za co stydět, 14 a půl se zrodí, aniž by muselo něco skrývat. Zprávy budou k dispozici od 21. května. Ačkoliv bychom chtěli, aby web fungoval hned, musím přiznat, že technologie se někdy stává velmi ale velmi náladovou..

Pro ty, co se podivují nad tak zvláštním a neobvyklým jménem, je třeba říct, že se web zrodil v bytě číslo 14 a v roce 2014. Navíc obsahuje y (originální verze 14ymedio), které mě doprovází dlouhá léta a slovíčko „medio“ (znamená půl, ale také prostředek) se všemi jeho novinářskými konotacemi. Chtěli jsme se vyhnout použití jména Kuba a místo toho jsem zvolili nejuniverzálnější kód, čísla.

Nyní jen chybí, aby se Vám líbil, byl Vám zdrojem k polemikám a přinesl informace.

Předem děkujeme!